Pražské zahrady včetně botanických

Rudbeckie – nazvaná na počest Linného
učitele profesora Rudbecka






  foto: archiv Václava Větvičky

V souvislosti s 300. výročím narození Carla von Linného uspořádalo České centrum ve Stockholmu přednášku pana Kristofera de Korostenskiho z Botanické zahrady v Uppsale o tomto význačném botanikovi (29. května 2007). Hold osobnosti Linného vzdalo především výstavou fotografií Kouzlo rostlin pražských botanických zahrad aneb Rostlinná říše z jiného úhlu francouzského botanika Michela Laverreta, jenž po dlouhou dobu spolupracoval s Botanickou zahradou Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ve svých pozoruhodných fotografiích objevuje Laverret mimo jiné skryté kouzlo rostlinných detailů, které mnohdy míjíme bez povšimnutí. Jeho snímky často působí spíše jako obrazy, které impresionisticky zobrazují realitu botanických objektů. Výstava již byla uvedena v Národním muzeu v Praze, ve Stockholmu se konala ve spolupráci s Botanickou zahradou Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze (10. května až 8. června 2007). (red)

Hlavní město České republiky Praha je neobyčejně bohaté na zahrady a parky. Těží nejen z polohy a krajinného reliéfu, jehož osou je řeka Vltava, ale i z dlouholeté historie a vysoké úrovně české zahradní architektury. V Praze, jako hlavním městě někdejšího království, bylo mnoho šlechtických paláců a vil a téměř každý z nich měl vlastní zahradu. Jen v historickém jádru, tj. v městských částech Praha 1 a Praha 2 je sedmdesát významných zahradních objektů. V komplexu velké Prahy je takových objektů více než 130. Nejvýznamnější z nich jsou – vedle rozsáhlých parků – především historické zahrady v blízkosti Pražského hradu a malostranských paláců. V nich i ve veřejné zeleni v městských parcích a na náměstích se uplatnilo mnoho druhů vzácných dřevin, takže je možné o Praze mluvit jako o velké botanické nebo dendrologické zahradě.

Praha má ovšem i dvě botanické zahrady v pravém smyslu slova. Nejstarší v celé republice je univerzitní botanická zahrada. Byla založena v roce 1775, tedy o více než 100 let později než slavná švédská botanická zahrada v Uppsale, v níž působil Carl von Linné. Ta pražská se po 120 letech od založení přestěhovala z levého na pravý břeh Vltavy. V současné době má výměru 3,5 ha a zasklenou plochu se sbírkami tropických a subtropických rostlin o rozloze 2000 čtverečních metrů. Je součástí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, leží uprostřed města, jen 10 minut chůze od centra.

V roce 1969 byla na okraji Prahy, v Tróji, založena druhá botanická zahrada. Je mnohem rozlehlejší: měří kolem 60 ha. Její chloubou je nový moderní skleník nazvaný Fata morgana. V jejích sbírkách je více než 15 000 druhů a odrůd rostlin. Zřizovatelem je Magistrát hl. m. Prahy.

Při návštěvě Prahy stojí za prohlídku nejen obě botanické zahrady, ale i historické zahrady pražských paláců.

Linneus (1707–1778)

Český vědec 19. století prof. dr. Josef Kořenský napsal: „Jen o věhlasném přírodozpytci švédském se praví, že byl spolupracovníkem Boha.“ Jinde se lze dočíst, že Bůh přírodu stvořil a Linné ji uspořádal. Deus creavit, ut Linnaeus distribuit nebo Deus creavit, Linnaeus ordinavit.

Geniální Švéd předstihl moderní vědu o dvě staletí. Jeho systematický mozek položil základy moderní systematiky rostlin, jejich uspořádání do určitých skupin se shodnými vlastnostmi. Vymyslel dodnes nepřekonaný způsob označování živých organismů (nejen rostlin, ale i živočichů) dvouslovným pojmenováním: rodovým a druhovým jménem. Říká se tomu Binomická nomenklatura a úzkostlivě se dodržuje dodnes. Za oběma latinskými jmény bývá uvedeno také jméno vědce, který rostlinu nebo živočicha takto pojmenoval. Buď plné – nebo ve zkratce. Zkratkou jména Carl von Linné je velké L.

Linné sám popsal 7300 rostlin, mezi nimi třeba i běžný strom, habr obecný: Carpinus betulus L. 7300krát se za jejich jménem objevilo jeho velké L. Stejné písmeno žije dodnes i za mnoha jmény živočichů, třeba obyčejné žáby ropuchy: Bufo bufo (L.)

Česká přírodověda dílo znamenitého Švéda plně respektuje a hlásí se k jeho odkazu. Ne nadarmo stojí na Linnéově náhrobku: Botanicorum principi, Knížeti botaniků.

Václav Větvička, 18. dubna 2004

O autorovi:

Václav Větvička (*1938), ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK v Praze, je jedním z mála přírodovědných botanických popularizátorů. Václav Větvička je fenoménem ve svém oboru. Vystudoval PřF UK v Praze obor geobotaniku, diplomová práce byla věnována akátovým porostům ve vltavském údolí. Vedle rozhlasové práce a odborné práce v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty UK se zajímá o výtvarné umění a výstavnictví. S Českým rozhlasem spolupracoval ještě za svého působení v Botanickém ústavu Akademie věd České republiky (resp. v ČSAV), v němž pracoval od roku 1963. V letech 1975–1992 vedl Pokusnou a aklimatizační stanici v Černolicích, v letech 1989–1992 byl vedoucím Průhonického parku. Publikoval řadu odborných a populárně-vědeckých prací, za něž mu byla v roce 2004 udělena Medaile Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. Je autorem (spoluautorem) 13 odborných knižních publikací; záznamy jím moderovaných Dobrých jiter v programu ČRo 2 – Praha vyšly knižně pod názvy Moje květinová dobrá jitra (2003) a Moje vzpomínková dobrá jitra (2004). (Jiří Jakl, www.priroda.cz)

<

p class="pop-right">