Jak jsme jeli zmrznout do Finska

Helsinky, foto Mgr. Alena Hanzlová

Helsinky, foto Mgr. Alena Hanzlová

Helsinky, foto Mgr. Alena Hanzlová

Helsinky, foto Mgr. Alena Hanzlová

Joensuu, foto Mgr. Alena Hanzlová

Joensuu, foto Mgr. Alena Hanzlová

Joensuu, foto Mgr. Alena Hanzlová

Když jsme řekli našim známým, kolegům, doma, přátelům, že náš termín studijního pobytu v rámci jazykového programu Evropské unie Socrates-Comenius ve Finsku byl změněn na první dva týdny v prosinci, mnozí reagovali slovy: Vy jste se zbláznili! Vždyť tam zmrznete!

Ale naši skupinu dvanácti studentů Biskupského gymnázia ve Žďáře nad Sázavou (a zejména lektorku finštiny) to neodradilo, protože dobře věděla, že v tu dobu vrcholí pikkujoulut, neboli malé Vánoce a Finsko bude krásné. To nejhorší, co se mohlo stát, že bychom potkali losa nebo soba, který by měl špatnou náladu.

Když jsme v Praze cestovali na letiště, bylo +15 ºC, ale z Internetu jsme věděli, že na nás v Karélii čeká -28 ºC. Důkladně jsme se připravili, teplé bundy, fleecové čepice, rukavice, teplé spodní prádlo, ponožky a pevné boty, kvalitní krémy proti případným omrzlinám a hromada léků (pro jistotu).

Letadlo do Helsinek jakoby letělo jenom pro nás, každý student mohl sedět u „svého“ okénka a okukoval zamrzlé Baltické moře a Finský záliv. Jakoby se vlny zastavily v pohybu. Nad mraky svítilo sluníčko, ale potom jsme se zhoupli, proletěli mraky a vznášeli se nad bílo šedými Helsinkami a za chvíli stáli na ledové ploše letiště ve Vantaa a někteří poněkud vyděšeně pozorovali letištní dělníky, jak jim stoupá pára od úst.

V Helsinkách bylo jen -15 ºC, ale to již stačilo na to si uvědomit, že jsme někde, kde je přeci jen opravdová zima. Přeběhli jsme do objednaného autobusu (mohli jsme dále letět, ale chtěli jsme vidět co nejvíce) a vydali se na šestihodinovou cestu na severovýchod do severní Karélie a jejího centra – univerzitního města Joensuu (asi 44 000 obyvatel), které je také nazýváno hlavním městem lesů Evropy.

Autobus byl přetopený a podél cesty nám paní lektorka nadšeně ukazovala seskupení bříz osvětlené zespodu barevnými světly nebo hromady sněhu a v nich zasazené tyče s lampami ve tvaru třeba srdíček. To byl začátek uměleckých děl finské přírody. A jak jsme tak jeli, bylo nám jasné, že je venku větší a větší zima, vzduch se jen tetelil a všude byl sníh a lesy a lesy a lesy.

A potom byla cesta osvětlená po obou stranách pouličními lampami a my jsme se blížili k Joensuu, projeli jsme ulicemi města a nakonec řidič zastavil u hlavního vstupu do gymnázia v Niinivaara (Niinivaaran lukio). U vchodu plály velké svíce vsazené do sněhu a my se nadechli třicetistupňového mrazu a utekli do tepla budovy, kde nás čekali studenti s dárečky a malým koncertem. Pak si nás noví tatínci a maminky rozvezli domů.

První víkend, zima jen praštělo, ale díky dobrému oblečení jsme šli na procházku a do luteránského kostela na první adventní mši, kterou dokonce sloužil biskup. Kostel byl překrásný, celý dřevěný, teplý, velký a světlý s obrovskými okny a na stropě a po stěnách byly nakreslené větvičky nejrůznějších stromů – jehličnatých i listnatých.

V pondělí nás bouřlivě přivítali všichni studenti v tělocvičně gymnázia a na přivítanou jsme dostali červený glöggi, což je nápoj z hroznů a koření (hřebíček, skořice), velice sladký a pije se s tenounkými plátky mandlí a rozinkami hrozně horký a jí se k němu piparkakut – neboli perníčky. To abychom se zahřáli a s vervou se pustili do práce na našem projektu – úkolem bylo vytvořit kalendář církevních a světských svátků a srovnat zároveň jejich rozdíly a podobnosti z pohledu tří náboženství – luteránského, pravoslavného a katolického.

Museli jsme si hlídat hlasivky, protože druhým úkolem bylo připravit společný koncert finských vánočních písní a českých koled spolu s finskými partnery a třetím úkolem bylo si psát deníky o našich vlastních zážitcích a postřezích se slovníčkem nejpoužívanějších finských a českých slov přeložených do angličtiny. Co je finština jsme věděli, protože jsme absolvovali jazykový kurz, ale v novém finském domově jsme převážně mluvili anglicky. Určitě bychom se ale s naší znalostí finštiny neztratili, kdybychom potřebovali.

Velice se nám líbilo v ortodoxním semináři, kde jsme v malém kostelíku viděli opravdovou pravoslavnou bohoslužbu. Během ní věřící musí stát a v kostelech nejsou žádné lavice. Bohoslužba probíhala ve finštině, ruštině, angličtině a němčině. Něžný hlas dívky čtoucí příběhy svatých byl střídán hlubokými hlasy diákona a jeho asistentů. Pro pravoslavné věřící ale nejsou Vánoce tak důležité jako Velikonoce, ty jsou největším svátkem. Vánoce slaví o 13 dní později než my. Navštívili jsme i pravoslavný klášter ve Valamu, který vznikl poté, co stejnojmenný klášter Valamo v Ladožském jezeře připadl Rusku zabráním finského území za druhé světové války. V semináři i klášteře jsme měli lahodné jídlo s kompotem, kterému se říká kiiseli. Je to něco jako želé z ovoce – s malinami, droboučkými půlměsíčky pomerančů, celými jahodami a lakkou (moruška ostružiník). V tom mrazivém počasí potěšení pro oči nejen pro žaludek.

Připravili jsme i jeden neplánovaný koncert, a to pro oslavu Dne nezávislosti 6. prosince. Tento den je pro Finy nesmírně důležitý, protože Finsko se stalo samostatným až v roce 1917. Zároveň v tento den podle nových pravidel jsou vyřazováni maturanti (mohou si vybrat maturitu na podzim nebo na jaře). Zazpívali jsme Stojí voják na vartě, Holka modrooká a další veselejší české písničky a přidali finskou národní Tula tullalla a sklidili nadšené ovace. Dvě nejkrásnější studentky školy nesly finské vlajky, ředitelka přednesla důstojný projev a finští studenti zarecitovali a zahráli ve svém malém školním orchestru. Večer sledoval celý národ slavnostní audienci a ples u finské prezidentky Tarji Halonenové, která s úsměvem podávala ruku asi tisíci lidem. Byli to dřevorubci, kněží – zástupci všech církví, spisovatelé, politici, dělníci, modelky, sportovci, invalidé, Laponci v tradičních krojích, redaktoři, průmyslníci, manažeři, ženy, muži. Na druhý den pořádala audienci pro děti, kterým hráli a zpívali oblíbení Mumínci.

Dostali jsme i pozvání na domácí slavnost – ylioppilasjuhla, tedy kdy se sejde celá rodina a přátelé, aby přinesli růže úspěšnému maturantovi a peníze a dary, které bude potřebovat k dalšímu studiu na vysoké škole. Babičky věnují většinou něco jako je naše svatební výbava: ručníky, prostěradla, povlaky. Stůl se prohýbal dobrotami: lehkými dorty, nadýchanými slanými a sladkými pirožky, kávou, šampaňským, vínem.

Druhý víkend někteří z nás strávili ve městě a někteří jeli do blízkého národního parku Koli a dokonce si pohladili soby. Někteří přes přísný zákaz profesorek šli do sauny a potom se vykoupali v ledové vodě jezera (to přiznali až při zpáteční cestě v letadle). Mnozí zašli na vánoční trhy (myyjäiset), které se pořádaly v místní základní škole – řemeslníci všeho druhu zde vystavovali a prodávali tradiční ukázky karelské tvorby: březové výrobky – košíky, koše, potřeby do sauny, joulupukit neboli slaměné vánoční kozlíky všech rozměrů, tkané nástěnné koberečky, překrásné teplé svetry se soby, plédy a vlněné haleny veselých barev, pruhované ponožky, čepice, keramické náušničky se sněhuláčky a nejrůznější dobroty.

Druhou adventní neděli večer jsme zašli do kostelů, kde se pořádalo zpívání nejkrásnějších vánočních písní. Finové považují své luteránské kostely za společenská místa, kde se scházejí, povídají si, zpívají a účastní se bohoslužeb. Setkávají se před Vánocemi, aby si mladí i starší společně zazpívali, a tak umocňovali to krásné čekání a nevadí jim, že jedou ve -25 stupních mrazu někam 20, 30 kilometrů daleko. Vítá je slavnostně rozsvícený kostel, kolem kterého jsou velké široké svíce zasazené do sněhu a uvnitř přátelé, známí, sousedi.

Rozednívalo se asi v 8 hodin, sluníčko zasvítilo v 10 hodin a zašlo ve 2 hodiny odpoledne, světlo bylo asi do půl čtvrté. Šero a tmu řešili Finové všude rozsvícenými světly pouličních lamp, lucernami zavěšenými na balkónech domů, stojany se světly před domy, velkými svícemi zasazenými do sněhu, někdy i loučemi a velice se nám líbily jäälyhdyt – což byly svíce v kusech ledu vyklopených z kbelíků, které jsme pomáhali připravovat a které mnohdy lemovaly celé příjezdové cesty k domům. Finky řešily nedostatek světla svým ženským způsobem – nosily červenou barvu, čepice, šály, palčáky a svetry.

Město Joensuu má svou univerzitu a univerzitní knihovnu a v univerzitní aule se pořádají koncerty – zašli jsme na dva. Jeden koncert pořádala finská popová hvězda Maarit a druhý hvězda folková, Saari. Oba koncerty každý zcela jiný, ale oba skvělé. Saari doprovázely děti v červených čepičkách skřítků a ona sama a skupina dívek (některé byly i z „našeho“ gymnázia) hrály na kantele, což je starý tradiční finský hudební nástroj. Na pódiu byly hračky a nezbytné vrbové proutí s droboučkými světýlky. To zdobilo i vchod na výstavu o finských skřítcích – tontut, kterou jsme byly my, velké děti, přímo nadšeny. Výstava byla v místě našich srazů, v Carelicu neboli velkém muzeu Karélie v centru města. Nedaleko byla také budova městské knihovny s kavárničkou, úžasná sbírka knih samozřejmě i českých, cédéček a videokazet nebo i DVDéček, novin a časopisů. Finové jsou náruživí čtenáři, a to i mladí lidé. Takže v každém křesílku seděl zahloubaný, mlčenlivý Fin nebo Finka a něco si četli a studovali, nebo seděli u počítačů a něco si hledali.

Zašli jsme do umělecké galerie (taidegaleria), kde jsme obdivovali jednu z nejvzácnějších sbírek orientálního umění ve Finsku (zejména čínského), které městu věnoval jeden nadšený historik a sběratel. Ten prosazoval myšlenku, že nejen v Helsinkách mohou být shromážděna ta nejvzácnější umělecká díla. Obdivovali jsme finské realisty a impresionisty a srovnávali naše a finské moderní sklářské umění. Jako doma jsme se cítili u sbírky gotických madon a triptychů.

Navštívili jsme také městské divadlo, které postavil slavný Eliel Saarinen. Má stálý soubor třinácti herců a sám pan ředitel a režisér nás po divadle a zákulisí, provedl. Po té následovala velkolepá večeře v divadelní restauraci, na kterou nás pozvala ředitelka školy (impozantní osoba, které jsme důvěrně říkali „Carevna“ slovy „Já jsem malý tonttu a toto je MOJE kouzlo“) a rodiče našich studentů-partnerů – rozmanité předkrmy, uzený losos, smetanové brambory, karelské pirohy, zapečené maso v zelenině, krémový dort a kalja (lehké nealkoholické domácí pivo).Vše jako vždy bylo završeno kávou. Střecha restaurace i její stěny byly prosklené, ale uvnitř bylo teploučko, a tak jsme mohli pozorovat sněhové vločky dopadající nad naše hlavy a osvětlené město a vánoční stromečky kolem. Paní lektorka dostala dokonce volňásek na divadelní hru uváděnou souborem a strávila odpoledne v hledišti.

Celé škole jsme potom předvedli náš společný česko-finský vánoční koncert, který jsme důkladně připravovali po celé dva týdny. Natočili jsme ho na videokameru a sklidili takový úspěch, že nás redaktor místních novin požádal o rozhovor o našem projektu a pobytu.

Poslední večer jsme se rozloučili ve škole se všemi studenty. Hráli jsme společenské hry a každý něco, co umí dobře, předvedl: zpívali jsme (Sbohem galánečko se stalo pro Finy hitem a museli jsme opakovat), hráli jsme na klavír, (B. Martinů), saxofon, na kytaru, finští studenti ve svých hudebních skupinách. Něco jsme smlsli – zeleninové nebo masové pirožky, bábovky, masové kuličky, opečené brambůrky a zapíjeli limonádami a kávou. Něco profesorky koupily, něco ukuchtily doma, něco přinesli studenti od maminek. A něco také my – doma jsme pomáhali při pečení vánočního cukroví a pilně si psali recepty.

Ve škole se nám vůbec velice líbilo, gymnázium bylo jen o trochu větší než naše, na chodbách se četlo, diskutovalo, učilo, ve školní jídelně moc dobře vařili – zelenina, zelenina a zelenina a mléko nebo podmáslí. Paní ředitelka nechala připravit vánoční menu – dušená šunka, zapečená mrkev nebo červené zelí s rýží, saláty a kiiseli. Studenti byli ve své škole více než doma, od rána do večera, hráli na nástroje, kulečník, poslouchali hudbu, povídali si a tu a tam je omrkl nějaký pan profesor, kterým studenti tykají nebo říkají „ope“ tedy něco jako naše „účo“.

Ráno jsme v třicetistupňovém mraze opustili naše město a jeli do Helsinek, kde nás čekala okružní jízda s komentářem paní lektorky a návrat do Prahy. Viděli jsme Senátní náměstí se vznešenou luteránskou katedrálou neboli Tuomiokirkko a vánočním stromem, přístav, Uspenskou katedrálu (největší ortodoxní chrám ve Finsku), Temppeliaukion kirkko – kostel ve skále, kde zrovna nacvičoval dívčí soubor, secesní budovu nádraží, budovy parlamentu, národního muzea, halu Finlandia, budovu opery, a Sibeliův památník. V Helsinkách začínala odpolední dopravní špička, ale my jsme se včas dostali na letiště.

Letiště Vantaa opět překrásně rozsvícené, velmi moderní, nové a evropské, se souborem zpívajícím vánoční písně, spoustou cizinců, obchodů a nezbytných kontrol. Naše zavazadla vážila nejméně o dvacet kilogramů více, protože jsme vezli materiály, knihy, letáčky a brožurky, skoro hotový Kalendář a taky dárky. Letadlo do Prahy bylo tentokrát úplně obsazeno, do posledního místečka a byla tma a jen někteří z nás měli štěstí vidět světla Berlína a Prahy. Přistáli jsme bezpečně v mrazivé Praze, všichni zdraví a celí, doma, kam jsme sebou přivezli nejenom chladné počasí a sníh, ale také rozpálená srdíčka plná dojmů a zjihlá předvánoční atmosférou rozzářeného Finska a pikkujoulut, odkud zakrátko přijede Joulupukki na svých saních tažených soby a připomene nám, že tam nahoře na severu je plno světla a tepla, i když je tam tma a zima.

Pobyt studentů Biskupského gymnázia ve Žďáře nad Sázavou se uskutečnil v rámci jazykového projektu Socrates-Comenius ve finském Joensuu na Niinivaaran lukio v době od 29. listopadu do 13. prosince 2002.

foto Mgr. Alena Hanzlová, 20. prosince 2002