Oslo bez osla

Cizí vlastní jména zeměpisná zakončená na -o se do češtiny začleňují poměrně snadno, skloňují se pravidelně podle vzoru město: Ebro – bez Ebra, Livorno – bez Livorna, Ohio – bez Ohia, Tokio – bez Tokia aj. Jména zakončená na -ó (v pravopise, či pouze ve výslovnosti) zůstávají naopak nesklonná: Hokkaidó. Pravidlu se částečně vymyká jméno Bordeaux (výslovnost -dó i -do). Přestože jedna z výslovnostních variant je krátká, uvádí se pouze jako nesklonné. Tolik na úvod odborná literatura.

V případě místního jména Oslo pravopis odpovídá tradiční české výslovnosti, přesto se velice často setkáváme s nesklonnou variantou. Její užití bývá vysvětlováno snahou mluvčích vyhnout se nežádoucí homonymii s obecným podstatným jménem osel. Záměrné a striktní užívání nesklonné varianty lze ovšem interpretovat i jinak – jako deklaraci užšího vztahu k dané jazykové oblasti, kde samozřejmě ke skloňování nedochází.

Přestože nesklonná varianta je podle platné kodifikace nespisovná, v současné beletrii překládané z norštiny do češtiny jasně převládá. Rovněž tak na katedře skandinavistiky. Podle nakládání se jménem Oslo snadno identifikujete nadšeného skandinavistu. Rozhodně byl na studijním pobytu, či ještě lépe na konferenci v Oslo. Do Osla jezdí jenom hloupí turisti. A samozřejmě na dovolenou. Tak si to s Oslem zkusme prakticky. Nelíbí se vám „kulturní bohatství Osla“, protože se nemůžete zbavit představy tvrdohlavého lichokopytníka? Zdá se vám snad lepší nesrozumitelné „kulturní bohatství Oslo“? A co takhle jít na to s přídavnými jmény? Osloské kulturní bohatství. Nebo oselské? Obojí je správně, ovšem ruku na srdce, už jste to někdy slyšeli? Nebo použili?

Jak tedy z pasti skloňování? Lišácky, neskloňujme! Této nemoci se říká deflektivizace. Plíživě se šíří jazykem, protože je náramně pohodlná a mluvčí tuze líní. Skamarádíme se proto s nominativem jmenovacím, a jsme z toho venku. Ono sice „kulturní bohatství města Oslo“ není ve skutečnosti kdovíco, kam se hrabe na Prahu, ale dalo nám zabrat. Ještě bychom mohli Oslo přejmenovat na Kristianii (vzor růže), jak se ostatně až do roku 1924 hlavní město Norska jmenovalo, ale to už je poněkud revoluční jazykové řešení.

Takže tu vlastně máme vzpouru proti kodifikaci – ten, kdo patří do komunity českých skandinavistů, považuje skloňování jména Oslo za nevhodné. Vyjadřuje tím vyšší míru zasvěcenosti do problematiky – jako by takový mluvčí, řekne-li „Byl jsem v Oslo“, zároveň říkal „a znám ho líp než vy!“.

Takové elitářství v jazyce je mírně řečeno legrační. Taky jsem se právě vrátila z Bergen, no a co?

Pavla Maxová, redakčně kráceno, LN, 19. ledna 2007

Pavla Maxová je korektorka LN, nadšená skandinavistka. Rubrika o jazykové praxi v LN vychází každý pátek.