F1-Hungaroring – Setkání s Finy

foto Eva Kafková

Nejprve se představím. Takže jmenuji se Eva (to víte) je mi 23 let, jsem normální, občas blázen. Do bláznů mi říkali, když jsem na svého přítele vychrlila, že s nim na dovolenou nepojedu, protože válení u moře až tak po třicítce, teď mám dost energie pro tři. Tak kam prý? Ani nevím, jak mi to napadlo, ale ihned jsem vychrlila FORMULE, třeba do Maďarska (klobásky ňamňam). F1 proto, že si budu připadat trochu blíž k mým favoritům: Mika Häkkinen, Kimi Räikonen. F1 prostě proto.

Nebudu popisovat cestu ani ostatní věci spojené s cestou, ale rovnou přejdu na okruh. Všude samá policejní hlídka, stánky a děsně moc prachu. To mě trošku zarazilo, ale směrem k hlavnímu dění se postupně odprašovalo, takže v centru dění bylo báječně, jak na koukání tak na duši. Nejdřív jsem omrkla pár červených stánků Ferrari, ale hlavní mě teprve čeká. Jistě, jak se dalo čekat, Mercedez-Benz měl báječný stánek, plný McLarenských suvenýrků. Já osobně jsem si přivlastnila čepici, finskou vlajku a finský šátek. A takhle vyzbrojená jsem na Hungaroringu chodila plné tři dny, páteční trénink, sobotní kvalifikaci a nedělní závod.

Nemusím říkat, jaké tam vylo vedro, teplota tratě měla úctyhodných 45 ºC a já měla stále žízeň. Vlastně moje neustálá žízeň zapříčinila setkání s Finy. Seděla jsem totiž, na trávě a rozmýšlela jsem se, jestli mám utratit nehorázné peníze za vodu nebo jestli někde nevysomruju. Okolo šli nějací tři, co měli stejný šátek jako já, takže mohli by být nakloněni žíznivé fanynce Miky. Oslovila jsem je anglicky a čekala, sedli si ke mně a rozbalili studenou láhev z novin, byla to voda, naštěstí. Odpověděli mi také anglicky, ale nedal se přeslechnout přízvuk, jenže než jsem je mohla začít zpovídat odkud jsou, začli se ptát oni. Nejdřív nevěděli, kam Čechy zařadit, ale když jsem jim připomněla Nagano, Jágra či Haška, hned se usmívali a pokyvovali hlavou, že prý máme nejlepší hokejisty. Já se jich ptala na spoustu věcí, jak je ve Finsku, co dělají a tak dále. Ale napadlo mě, aby mi řekli něco finsky, to znamená, že jsem jim pověděla anglicky co chci, aby řekli a oni mi to pěkně přeložili a krásně vyslovovali. O výslovnosti finštiny bych mohla napsat další list, jak mě učarovala. Klidně si troufnu říct, že finština je pro mé ucho nádherný balzám. Mohla bych být ve Finsku (nebo alespoň s mými přáteli na okruhu) celý den. Začnu se jí učit pořádně, až seženu nějaký učebnice nebo učitele. První den proběhl asi v tomhle překladatelském duchu.

Druhý den, v sobotu, jsem se vyzbrojila vodou a třemi plechovkami piva Pilsner Urquell. Oblečená jsem byla trochu jinak: stříbrný triko i kalhoty, vlajka Finska mi vlála na tyčce nad ní vlála vlajka Česka, to proto, že jel Tomáš Enge ve Formuli 3000. Kamarády Finy jsem našla na smluveném místě, trochu se rozmnožili, ale tím líp, já si s sebou vzala přítele, který mi nevěřil, že mluvim finsky. Zprvu jsme se jen tak procházeli a debatovali o Häkkinenovi, nadávali Schumacherovi a podporovali Räikonena. Jeden můj nový kamarád měl chuť dát si pivo, takže došlo k hromadnému přesunu k nejbližšímu stánku s osvěžujícím nápojem. Finský pivo neměli, ale nějaký rakouský Gösser. „Hlavně, že je studený, nemusí být dobrý,“ ozval se ten, co se první napil. Ostatní mu libě přizvukovali a já se zeptala, kterýpak pivo se jim zdá dobrý. Jednoznačně jim chutnají piva německá a česká, jmenovitě Pilsner Urquell a Krušovice (obě je v Maďarsku mají). Já jsem je tedy podarovala studenými půllitrovými plechovkami Plzně. Jenže plechovek bylo míň a Finů víc. Hádali se, kdo si vezme a kdo ne. Chutnalo jim ještě víc, že je dovezené přímo ze zdroje. O pivu by se dal napsat taky list papíru, pivo prostě spojuje národy.

Třetí den byl obzvlášť vyveden. Slunce přímo pařilo, teplota tratě 49 ºC, před okruhem prach, že bych potřebovala filtr a voda byla víc pitná, takže brzo došla. Kamarádi z Finska mě opět zachránili. Co však bylo nejstrašnější? Závod začal ve dvě hodiny odpoledne, ale my všichni fanoušci jsme museli od deseti hodin stát na jednom místě. Vysvětlení je jednoduché, chtěli jsme si zabrat nejatraktivnější místa u první zatáčky, jenže pořadatelé nás nutili, abychom neseděli před prvním plotem. Při akci jsme ovšem sedět mohli. Ještě, že jsme byli vybaveni vodou, tu a tam i pivem a hlavně jsme měli zdravé nohy, které nás jednak nesli celé čtyři hodiny a občas také docházeli ke stánkům s pivem.

Bylo odstartováno. Vzrušení probíhalo vzduchem, já křečovitě svírala vlajku a byla ták spokojená. Vůbec jsme nemysleli na Schumachera jako vítěze, protože u nás v hloučku jsme uctívali jedině Häkkinena. Bylo úžasné, jak jsme se spojili dohromady, fandili jsme jak finsky tak česky, já fandila i finsky a oni zase občas česky. Musím říct, že jim docela šlo mluvit česky, i když s některými slovy měli nepřekonatelný problém. Mě dělalo problémy správně vyslovit a pěkně s přízvukem zdvojené souhlásky, dnes mi to tak velký problém nedělá. To jsem odbočila, takže zpět na trať. Všichni jsme hltali Häkkinena a pokřikovali jeho jméno a jeho stáj. Byla škoda, že se na Hugaroringu dá jen špatně předjíždět, takže i když se Mika snažil, skončil až pátý, to nás však nerozházelo, protože jsme byli šťastní, že jsme tam vůbec byli. Na konci závodu nás vpustili na trať k vyhlašování vítězů, fanoušci Michaela Schumachera byli v extázi, jelikož Michael vyhrál jak GP, tak i celkové bodování a přispěl k výhře celé stáje Ferrari. Jejich nadšení bylo nekonečné. Dovedu si představit Němce, jak oslavovali, Němci byli vůbec na závodě všichni připití a to, co dělali v autobuse, když se odjíždělo, nelze ani popsat.

Po ukončení závodu a vyhlášení výsledků nastalo velké loučení, museli jsme se rozejít. Bylo mi nějak smutno, finští přátelé byli skvělí, ale museli jsme odjet domů, já do Čech a oni zpět do Finska. Jsem ráda, že mám krásné zážitky, jak z GP, tak s Finy, kdoví, třeba je příští rok zase potkám.

Eva Kavková, 13. září 2001