Vidkun Quisling – nejznámější Nor druhé světové války

premiér okupovaného Norska Vidkun Quisling

zleva Vidkun Quisling, Albert Hagelin
a Adolf Hitler v únoru 1942
foto archiv Práva

Když Němci podepsali v Remeši 7. května 1945 bezpodmínečnou kapitulaci, měli ještě norské hlavní město Oslo pod kontrolou. V tamějším královském paláci seděl předseda okupační vlády Vidkun Quisling. Měl k dispozici letadlo. Mohl zemi opustit. Odmítl. Chtěl přesvědčit vítěze, že pravdu má on.

Mnozí prominentní kolaboranti spáchali v posledních dnech války sebevraždu, Quisling zůstal na živu. Příslušníci domácího odboje ho zatkli ráno 9. května 1945 a 20. srpna byl postaven před soud. Tam se snažil Norům vysvětlit, že byl jejich ochránce, nikoli utlačovatel.

„Ve všech svých myšlenkách jsem byl veden dvěma principy,“ opakoval svůj postoj, „láskou k Norsku a láskou k norskému lidu.“ Jeho slova byla v tak příkrém rozporu s realitou, že ho konsternovaná obžaloba nechala vyšetřit týmem psychiatrů. Lékaři Quislinga prohlásili za svéprávného a tudíž v medicínském i právnickém smyslu za své činy odpovědného.

Vidkun Quisling se ironií osudu stal zřejmě nejproslulejším Norem druhé světové války a jeho životní příběh byl rozporuplný, podivný a pro mnohé nepochopitelný. Stal se synonymem zrady a slovo „quisling“ symbolem kolaborace ve většině světových jazyků.

Vynikající student

Narodil se 18. července 1887 a po otci, protestantském pastorovi, zdědil intelektuální zájmy. Celý život však zůstal plachý a stydlivý. Z toho plynoucí osamělost a izolovanost mu znesnadňovaly správně posuzovat lidi a posléze i dění v politice. Dokázal brilantně analyzovat události, ale neuměl rozlišovat mezi možným a nemožným.

Na střední škole byl vždy premiantem a měl naprosto výjimečné paměťové schopnosti (těmi v roce 1945 ostatně udivoval i při své osmihodinové obhajovací řeči před soudem). Spolužáci ho považovali za geniálního matematika, ale vynikal i svými znalostmi z historie, filozofie a teologie. Vytvořil si dokonce i vlastní ideologii, kterou nazýval „univerzalismem“.

Zvažoval, zda se stane pastorem, lékařem nebo důstojníkem. Po maturitě v roce 1905 (toho roku dosáhlo Norsko po více než půltisíciletí plné nezávislosti) se z vlasteneckých pohnutek rozhodl pro kariéru vojenskou. Tehdy to byl zcela jiný Quisling než v roce 1940 – avšak i onen major norské armády, který pomáhal nepříteli okupovat svou zemi, byl nezlomně přesvědčen, že pracuje pro její dobro.

Na Vysoké škole válečné Vidkun Quisling opět exceloval a dosáhl vůbec nejlepších výsledků ve stoleté historii školy. Po jejím absolvování se stal příslušníkem generálního štábu.

Manželka z Ruska

V dubnu 1917 se stal Quisling vojenským přidělencem v sovětském Rusku. Dostal se i na frontu občanské války. Na úsek, jenž byl svěřen Lvu Trockému. Během jedné bitvy učinil svým návrhem na řešení bojové situace takový dojem, že ho bolševický vůdce ihned požádal, aby se stal náčelníkem jeho štábu a zůstal s ním na frontě. Zdvořile výstřední nabídku odmítl.

V roce 1920 působil Quisling na ambasádě v Helsinkách, v dalších letech se činil v akci Společnosti národů na pomoc hladovějícímu Rusku. Z této země si v roce 1923 přivezl manželku Marii Pasakovovou, o 13 let mladší krásnou a inteligentní dívku z dobré rodiny. Měli bezdětné manželství, ale bylo příkladné a harmonické. Mana svého muže bezmezně milovala a důvěřovala jeho názorům a postojům, i když je celá země odmítala.

Generální štáb se s Quislingem ovšem po jeho návratu z Ruska rozloučil – mimo jiné i pro jeho sympatie k bolševickému režimu. V příštích letech se politicky klonil k levici a nabídl svoje služby Dělnické straně a Komunistické straně Norska. Obě partaje ho však odmítly.

Politický obrat

V letech 1927 až 1929 vedl Quisling v Moskvě kancelář podnikatele s dřevem Fryderika Frytze. Po návratu domů se vrhl do světa politiky. Pro svou pověst „rudého“ to zkusil nejdříve u socialistů, ale ti aristokratického Quislinga odmítli. Pak dostal skvělou nabídku. V roce 1931 se stal ministrem obrany ve vládě předsedy agrární strany Pedera Kolstada. Šanci však promarnil a jako demokratický politik selhal. Jeho ministerská rozhodnutí byla kontroverzní a nadělal si mnoho nepřátel.

V tomto období radikálně změnil svoje politické názory. Někdejší sympatizant se sovětským režimem už delší dobu sledoval s obdivem Hitlerovu cestu k moci. Když vláda agrárníků padla, založil v květnu 1933 na vůdcovském principu fašistickou stranu Nasjonal Samling (Národní jednota). Opět však prokázal, že nemá smysl pro realitu, neboť v norské demokratické společnosti nebylo pro nacismus příznivé klima. Ve dvou následujících volbách získala tato extremistická strana pouhá dvě procenta hlasů.

Z neúspěchu vyvodil, že je třeba obrátit se přímo na Hitlerovo Německo.

Samozvaný premiér

V roce 1939 se Quisling objevil v Německu s plánem na provedení nacistického puče v Norsku. Velitel námořnictva admirál Reader ho přivedl k Hitlerovi, jehož Quislingovy plány zaujaly a několikrát se setkali. Vůdce mu přislíbil podporu Nasjonal Samling, ale o termínu vpádu německé armády do Norska 9. dubna 1940 ho neinformoval.

Přesto Quisling invaze využil. Vtrhl toho dne do rozhlasu a prohlásil, že se ujímá vlády. Jeho projev šokoval nejen Nory, ale i samotné Němce. Nakonec Hitler z Berlína rozhodl: „Quisling musí dostat naši podporu.“

Samozvaný premiér však okupanty zklamal (ani zdaleka neměl podporu, kterou sliboval) a Hitler po šesti dnech jeho vládu rozpustil. Vytvořil místo ní administrativní radu a z norského království se stal říšský komisariát, v jehož čele stanul Josef Terboven. Quisling se v okupovaném Norsku stal znovu ministerským předsedou v únoru 1942 a zůstal jím až do konce války.

V poválečném procesu byl obviněn především za komplot s nepřítelem, který napomohl německé invazi. Ve své dlouhé obhajovací řeči velezradu i další obvinění popíral, a naopak prohlašoval, že by měl být odměněn za své vlastenecké úsilí. Tvrdil, že jednal jako křesťan a patriot.

Byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a 10. září 1945 odsouzen k trestu smrti. Poprava se konala 24. října a na hradbách pevnosti Akershus ji sledovaly stovky zvědavců.

Miroslav Šiška, Právo, 11. dubna 2009