Leea Klemola: Kokkola

inscenace ve studiu Marta, JAMU Brno
foto: Petr Kačírek

V sobotu 17. února 2007 byla za účasti autorky ve Studiu Marta v Brně uvedena česká premiéra hry Kokkola finské autorky Leey Klemoly v překladu studentů finštiny Alžběty Štollové a Jakuba Saláka.

Hra pojednává o lidech nespokojených se svým životem, kteří nacházejí východiska zcela osobitá, až hraničící či přesahující realitu. V těchto postavách přetrvávají sny a zážitky z dětství, které jim zásadně zasahují do současného života, aniž by si to uvědomovaly. Nejsou schopny vystavět si svůj vlastní plnohodnotný život na reálných základech, najít lásku či ji někomu poskytnout.

Kokkola je jméno finského městečka ležícího ve stejné zeměpisné délce jako Nuuk, hlavní město Grónska. Stejnojmennou hru Finky Leey Klemoly je těžké jednoznačně charakterizovat, zrovna tak jako nelze bez výhrad pojmenovat její postavy. Vystupuje zde například Piano Larsson, který má spolu se dvěma kamarády malý trajekt. Snaží se pomáhat lidem, kteří se v minulosti dostali do obtíží. Je tu i chlubivá Marja-Terttu Zeppelin, jež sní o cestě do Grónska, ale musí uprchnout na ledové kře, zatímco její milovaný bratr, dvojče Saku, si trénuje péči o imaginární dítě, které by chtěl mít se svojí handicapovanou ženou Katariinou, na panence. Katariina, upoutaná na invalidní vozík, nevynechá žádnou příležitost provokovat a zesměšňovat svého manžela. Marja-Terttu má dceru Mauru, která je zamilovaná do Pianovy mladičké přítelkyně Minny. Minna se s Pianem klidně rozejde a odjede s policistou.

V Kokkole se žije ve tmě a chladu, žena se mění v racka a skutečná láska se projevuje bitím nebo demonstrativní amputací tří prstů. Na jevišti se sprostě nadává, pije a odhalují se mužská těla. Pod vší hrubostí a vulgaritou se však skrývá drsná krása a tichá citlivost studených arktických krajin.

Kde je hranice mezi normálností, studem a ponížením? Zaměstnanci jedné netradiční logistické firmy a lidé jim blízcí se dostávají do situací, v nichž si uvědomí, že se svými životy nejsou spokojeni. Extrémní podmínky zimního Finska, kde se hra odehrává, podtrhují těžko pochopitelné jednání postav; osobitost a ironie s jakou hrdinové řeší své problémy však vychází z nich samotných. Jsou to lidé nedokonalí, jako všude jinde na světě, vtažení do příliš těsných pout vzpomínek a zapouzdřených rodinných vztahů napříč generacemi. I když jsou tyto vazby silné, vztahy mezi lidmi se proměňují. Pomíjivost vévodí i světu, kde všechno hmotné zamrzá. Existuje alkoholismus proto, aby probouzel surrealistická vidění a jedinou pravdou je jen humor? Co je to nemoc a co sesterská, homosexuální a heterosexuální láska?

Kokkola byla poprvé uvedena 10. prosince 2004 v Tampereen Teatteri v režii samotné autorky Leey Klemoly, o rok později získala ocenění jako Finská hra roku.

Studio Marta je zcela zaměřeno na plnění studijních programů školy. V jeho prostorách se střídají studenti ateliérů scénografie, režie, manažerství ( oborů divadelního manažerství a jevištní technologie), dramaturgie, dramatické výchovy, výchovné dramatiky pro neslyšící, muzikálového a činoherního herectví. Ročně vyprodukuje 12 premiérovaných titulů, na 125 představení a patří k nejnavštěvovanějším divadlům České republiky.

 
 
 
inscenace ve studiu Marta, JAMU Brno, foto: Petr Kačírek

zdroje: www.czecot.com, www.aura-pont.cz, Alžběta Štollová, únor 2007

Leea Klemola: Kokkola (Kokkola), 2004
Překlad: Alžběta Štollová a Jakub Salák
Režie: Alexandra Bauerová, stud. 5.r. režie,
Dramaturgie: Michaela Rosová, stud. 4.r. dramaturgie
Scéna a kostýmy: Lucie Labajová, stud. 5.r. scénografie
Produkce: Jitka Honsová, stud. 3.r. divadelního manažerství
Obsazení: 7 mužů, 6 žen (jedna ženská role je psána pro muže)
hrají: Lukáš Melník, Eugénia Kamozinová, Marta Zaoralová, Diana Toniková, Lenka Košťáková, Ondřej Šťastný, Jindřich Kotula, Silvester Matula, studenti 4.r. činoherního herectví
Inscenace vznikla za finančního přispění Grantu DILIA a jeho sponzorů Avenir Praha s.r.o. a Guarant s.r.o.
Studio Marta Janáčkovy akademie múzických umění Brno, http://www.jamu.cz/studio-marta

---

Leea Klemola se zajímá o podstatu společnosti

Leea Klemola je zpestřením finského divadelního
světa; nebojí se riskovat. Během rozhovorů však
 bývá bázlivá.
foto: Tiina Ahokas

Lea Klemmola, foto: Kimmo Torkkeli


Inscenace Kokkoly v tamperském divadle
foto: Mika Hiltunen

Finská spisovatelka, režisérka a herečka Leea Klemola (1965) získala doma za svou poslední divadelní hru ocenění Hra roku 2005. Při této příležitosti s ní udělali v internetovém týdeníku studentů žurnalistiky univerzity v Tampere UTAIN „rozhovor“.

Leea Klemola se stydí. Ukončuje téměř hodinový monolog o vlastních názorech a práci a za své promluvy se začíná stydět. Klemola přirovnává ten pocit k ranní kocovině, kdy se člověku začíná navracet vědomí po opileckém běsnění předešlého večera.

Publicita a rozhovory jsou lichotivé, ale Klemola se nechce svými úspěchy vychloubat. A ani to nedělá. Mluví o lhostejnosti, o společnosti a o chladné krajině.

Divadelní hra Kokkola, kterou Klemola napsala a režírovala, se uvádí ve vyprodaném sále jak v Tampere, tak v Helsinkách. Zdá se, ze nálada oblíbené hry vystihuje podstatu finských maloměst.

Energie z grónské krajiny

Kokkola je podle Klemoliných slov dokumentárním divadlem. Od počátku autorka na hře pracovala se svým bratrem Klausem a s jeho dvěma přáteli, od jejichž vidění světa se hra odráží. Muži také získali ve hře hlavní role, třebaže s herectvím neměli žádné předchozí zkušenosti.

S tímto pracovním týmem se Klemola podívala do Grónska, rozmýšlela o společnosti a o tom, co to znamená být mužem. V Grónsku viděla muže, kteří se opíjeli a rvali, ale jejich ženy je presto neopustily.

- Je to určitě nekorektní takto o tom hovořit, ale bylo v tom něco dojemného. Neměli nikoho, než sebe.

Z této chladné, ale přesto srdečné krajiny, načerpala Klemola pro svou hru energii. Kokkola má s Grónskem mnoho společného. V Kokkole jsme nazí, pijeme kořalku a jeden druhého šleháme opaskem, ale zároveň je ve vzduchu cítit silný pocit spřízněnosti.

- Nahý muž dokáže byt hrdým mužem – bez homofobie nebo bez viny za mužskou válečnou minulost. Nahý člověk je velmi zranitelný: už nemá co ztratit. Proto je zároveň nejopravdovější.

Klemola našla u kokkolských mužů osobitý způsob, jak se zmocňují své maskulinity. Pro ně není projevem mužnosti ošukat mladou ženu, která má míry modelky. Kolena se jim podlamuji před takovým charakterem, který reprezentují staré ženy.

Klemola v divadelním světě překvapuje

Dalším důležitým tématem Kokkoly je společnost, její logické fungování, a chladné podnebí, které toto vše udržuje v běhu.

- Chtěla jsem napsat hru, v níž bude po celou dobu na jevišti stále mnoho lidí, kteří se nebudou chovat jako masa, nýbrž jako individuality, každá se svou vlastní logikou. Kokkola je radostným líčením lidí, kteří nemohou změnit jeden druhého.

Klemola se ničemu nevyhýbá. Ježíš se ve hře ocitá ve stejném pytli s pohádkovými postavami, sourozenecký vztah je incestní a člověk s tělesnou vadou jde na nervy.

- Svými hrami nechci na nic poukazovat. Chci následovat zvědavost a zpracovávat známé otázky. A pokud tyto otázky odkazují ještě vzájemně jedna k druhé, tak je to jedině dobře.

Klemola je známá pro své radikální názory. Mimo jiné kritizovala velká divadla (městská divadla, jejichž program obvykle nebývá alternativní a která většinou uvádějí muzikály nebo komedie, pozn. překl.) pro nedostatek umělecké svobody. Klemola tvrdí, že je schopna svými řečmi rozčílit lidi ve svém okolí, osoby z divadelního světa.

- Rozmýšlela jsem o tom, zda mám vůbec nějaký pud sebezáchovy. Opravdu hodně mi bylo prominuto. Na druhou stranu jsem nedávala všanc zajištěnou existenci, říká Klemola, umělecká vedoucí nezávislé divadelní skupiny Aurinkoteatteri (Sluneční divadlo).

Nyní zaujímá vůči velkým divadlům jiný postoj.

- Současná kultura je ohrožena. Je ohromné, že divadelní umění je podporováno z daní. Velká divadla ve Finsku mohou být právě těmi místy, kde se hraní udržuje v té nejryzejší podobě. Odkrývání obsahu je na divadle jiné než ve filmech.

V posledních letech Klemola moc nehrála.

- Přesto mám ohromnou chuť dostat se zase na jeviště. Abych si připomněla, jak strašné sebeponížení to je.

Ale psaní pokračuje. Klemola již přemýšlí o pokračování Kokkoly, pracovní název zní Do ještě větší zimy (Kohti kylmempää). Na této hře bude pracovat spolu se svým bratrem Klausem Klemolou.

Lidskost se skrývá pod maskou

Klemola sužovaná kocovinou z mluvení o sobě samé se očividně zajímá o působení studu na pocity ve společnosti.

Vychloubání se vlastními úspěchy a prodávání sama sebe Finy zahanbuje. Lidé, kteří popírají svoji omylnost a nepřipojí se k těm chybujícím, ve mně vzbuzují rozpaky. Nasazují si masky, kterými se snaží zakrýt svoji lidskost.

Snad právě proto se Klemola nesnaží skrývat svoji nervozitu při rozhovoru.

- Rozhovory jsou okamžiky, během nichž se nemá lhát. Jsem schopna působit agresivně, ale ve skutečnosti se bojím.

Reetta Hynynen, 3. listopadu 2005
UTAIN – Týdeník studentů žurnalistiky univerzity v Tampere
překlad Alžběta Štollová

---

Tvorba a angažmá Leey Klemoly

Leea Klemola – divadelní tvůrce a nezávislá herečka, režisérka a scénáristka narozená v Helsinkách – 1987–1991 vystudovala Teatterikorkeakoulu (Divadelní vysokou školu) – 1994–2003 působila jako umělecká vedoucí v helsinském Aurinkoteatteri (Sluneční divadlo)

Kromě divadla se jako herečka objevila i v mnoha rozhlasových, televizních i filmových rolích, mj. Neitoperho (Babočka paví oko, aka Collector; 1996) a Pelon Maantiede (Zeměpis strachu; 1999)

scénáře:
Jessika – vapaana syntynyt, Kuopion kaupunginteatteri 2002 (Jessika – narozená svobodná, Městské divadlo v Kuopiu 2002);
Kokkola, Tampereen Teatteri a Aurinkoteatteri 2005 (Kokkola, Tamperské divadlo a Sluneční divadlo 2005);
spolu s Pentti Halonenem Kahelianainen, Aurinkoteatteri 1995 (Ženská cvok, Sluneční divadlo 1995);
Seksuaali, Aurinkoteatteri 1998 (Sexuální, Sluneční divadlo 1998);
Anne Krankin päiväkirja, Aurinkoteatteri 2001 (Denník Anny Krankové, Sluneční divadlo 2001)