Janáček má ve Finsku úspěch

Stroboskopický efekt dekorací.
Na scéně Ivan Kusnjer (Stárek) a Jorma Silvasti (Laca)
Foto ND

V poslední době se v našich divadlech objevila řada severských nebo Severem ovlivněných dramatických děl. 11. září 2005 měla v pražském Národním divadle premiéru tentokrát naše opera – Janáčkova Její pastorkyňa.

Nové nastudování Její pastorkyně pod taktovkou Jiřího Kouta, který zatím vždy povznesl úroveň hudebního nastudování vysoko nad poměry u nás obvyklé, vyvolávalo předem příjemné vzrušení.

Jistě lze hrát i na prázdné scéně, je-li zřejmé, že zvolená koncepce vyplývá z přesvědčení realizačního týmu. Výsledná prostorová koláž však připomíná spíše výzdobu českých barů a hospod; zde však na rozdíl od tohoto pojetí je ceněna hlavně autenticita, zakletá do lety či generacemi používání vyhlazeného povrchu „designu“ těchto předmětů – dřevěný pilový kotouč, hrábě, síta, pluhy atd. umístěné na zadním prospektu stěny jsou atrapami zemědělských nástrojů, nábytku či nádobí. Smysl oné koláže se vyjeví až ve finále, kdy „výzdoba“ ze stěny hřmotně odpadne – nástup nové doby změní tyto atributy venkova v hromadu dobového harampádí a nepotřebné veteše.

Nedá se však ubránit pocitu, že kvůli několika efektům byla obětována plná funkčnost scény. První jednání se zdálo být podřízeno „stroboskopickému“ efektu ostrého protisvětla z kruhových výkrojů v zadním prospektu, porcovaného pohybem lopatek větráků či nožů zemědělských řezaček do oslňujících záblesků. Počáteční dojem s prvními takty předehry je velkolepý, postupně začíná být na překážku neměnnost rytmu otáčení ve vztahu k hudbě, až se po půlhodině stane točení nesnesitelné.

Oživení (včetně pěveckého) vnesly ony příslovečné „malé role, kterých není“ – Karolka (Pavla Vykopalová) důsledně střeží Števu před alkoholem, Rychtářka (Eliška Weissová) peskuje panákům holdujícího a na „dobré mravy“ nedbajícího manžela (Luděk Vele).

Dirigent Jiří Kout se ocitl v nesnadné pozici, kdy výše vyjmenované nedostatky režie a scénografie měl zachránit kvalitou hudebního nastudování. Premiéra ukázala, že orchestr i sólisté se snažili odvést pod Koutovým vedením maximum a některé nedostatky v souhře lze snad připsat na vrub premiérové nervozitě. Mimořádným zážitkem se staly výkony obou mužských protagonistů. Hromotluk Laca, v podání Jormy Silvastiho s pevným, hutným tenorem a výslovností, jíž předčil i řadu českých sólistů, teprve postupně a neohrabaně dospívá k vyjádření svých citů. Skvěle kontrastoval s fanfarónským Števou Aleše Brisceina, jehož provedení snese přísná mezinárodní srovnání.

Finský tenorista Jorma Silvasti, který o premiéře Její pastorkyně v Národním divadle zpíval Lacu, má s Janáčkem velké zkušenosti. Tenorové role jeho oper vytvořil na mnoha významných scénách.

Je nějaký rozdíl mezi interpretací Janáčka a italského, příp. německého operního repertoáru?
Z hlediska techniky zpěvu není. U Janáčka je ale mimořádně důležité těsné propojení hudby a textu, zpěvu a herectví, to nelze oddělovat. Nesmí se vokalizovat, ale všemi prostředky vyjadřovat obsah. Osobně považuji vždy za optimální, když je v inscenačním týmu někdo, pro koho je jazyk uváděného díla rodným jazykem – proto si tolik vážím spolupráce s Jiřím Koutem. Ve Vídni se bude Osud hrát v němčině, z toho jsem nešťastný. Překlady zůstanou vždy jen překlady. Jsem šťastný, že mohu zpívat Lacu v Praze v divadle, kde se Jenůfa prosadila, a poznat tu atmosféru.

Jenůfa má hluboké moravské kořeny. Jak rezonuje postava Laci i Števy s vaší životní zkušeností Fina?
Laca je typický muž, který není silný slovy, ale rukama. Podobně jako mnoho jiných mužů, bez ohledu na to, zda jsou z Moravy nebo z Finska, se Laca obává vyjádřit city. Drží je v sobě a teprve pod tlakem z něj – často nekontrolované – vybuchnou a on ztratí sám nad sebou i nad situací kontrolu. Ale během těch tří dějství se hodně naučí. Pochopí, že se musí změnit. Myslím, že při podrobném studiu role najdete vždy nějaké styčné, obecně lidské momenty. Budu upřímný – jsem také trochu stydlivý při vyjadřování citů. Aleje ve mně také něco ze Števy – rád si dám pivo a uvolním se.

Janáčkovy opery jsou nadšeně přijímány po celém světě? Čím to je?
Jsou to úžasná díla, vycházejí ze skutečných příběhů, a přitom v sobě mají nadčasovost. Ukazují nás, jací jsme, naši sílu i slabosti, pocity. Stačí se tomu otevřít a Janáček si vás musí získat. O nás Finech se říká, že jste uzavření, ale Janáčkovy opery mají ve Finsku ohromné úspěchy. Zdá se mi, jako byste se vy tady té síly emocí báli.

zdroj: Helena Havlíková, LN
redakčně kráceno 11. září. 2005

Leoš Janáček: Její pastorkyňa

Dirigent: Jiří Kout, režie: Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy: Daniel Dvořák, sbormistr: Pavel Vaněk, Opera Národního divadla v Praze v koprodukci s Opera Ireland, Dublin a Latvijas Nacionala opera, Riga. Premiéra 11. září 2005