Několik poznámek k cestopisu Jiřího Zemana (1.)

Jiří Zeman, Island zrozený z ohně

Cestopisy, zabývající se přírodou a lidmi Islandu, mají u nás dávnou tradici, počínaje spiskem Daniela Strejce (1613). Nedávno vyšel další, velmi zdařilý cestopis Jiřího Zemana.

Jiří Zeman žil a pracoval v diplomatické službě na Islandu po šest let a procestoval celý ostrov. Obsah knihy je velmi pestrý, jak ukazují už názvy kapitol První usedlíci, První parlament světa, Nadpřirozené síly, Cesta k nezávislosti, Sopky a krátery, Bohatství moře, Zvláštnosti podnebí, Na farmě, Jací ostrované jsou, Politický život, Islandský jazyk, Vztah k penězům, Ságy, Panenská divočina atd. Každá kapitola je nabitá zajímavými a cennými informacemi. Velmi zasvěcené je napsána například kapitola Ptačí ráj u jezera Mývatn.

Slabinou textu je rostlinstvo. Autor, diplomat, se zřejmě příliš nevyzná v botanice a vůbec nerozlišuje květenu přírodní a kultivovanou. Island má na 500 druhů domácích cévnatých rostlin a mnoho mechů a lišejníků. Čtenář se občas pozastavuje nad tím, že se uprostřed líčení přírody objeví porost měsíčků nebo sedmikrás, které jsou na ostrově jen pěstované, nebo svah se žlutými primulemi (zatímco na ostrově jsou domácí jen dva druhy s květy modrými a fialovými). Na straně 287 je zmíněno i rákosí, přičemž na Islandu rákos ani orobinec neroste. Na straně 280 uvádí autor u cesty do Akureiry buky, javory, zakrslé jehličnany a dokonce liliodendrony (což měly asi být liriodendrony) a poznamenává, že tyto hájky jsou dokladem, že tu kdysi bylo teplejší podnebí – přičemž tyto dřeviny byly vysazeny před několika lety.

Autor má naprostou pravdu, že pastva ovcí přispěla podstatnou měrou k erozi půdního krytu ostrova a uvádí, jak se Islanďané snaží o návrat vegetace na kamenité poutě, z nichž byla mohutná vrstva spraše odváta do moře. „S pomocí státu (strana 25) každé léto se na ohromné plochy letecky sypou tisíce tun semen odolné ječmenice a aljašského vlčího bobu a travin, které váží volnou půdu… S využitím sazenic z Aljašky a Sibiře zde jehličnaté stromy, hlavně modříny a borovice, vyrostly do 15 metrů.“

Pro ekologa je to čtení přímo otřesné. Je s podivem, že Islanďané, kteří svůj jazyk chrání před zaplevelením cizími slovy jako telefon, telegraf, televize atd., vynakládají ohromné sumy na zavlékání Islandu naprosto cizích druhů rostlin, kterými znešvařují svou domácí přírodu. Nebylo by jednodušší aspoň v některých oblastech ostrova výrazně omezit pastvu ovcí, která už dnes není pro islandské hospodářství tak nezbytná jako kdysi, a ponechat vegetaci, aby se vzpamatovala sama po tisícileté pastvě?

Autor si udělal exkurzi do nedalekého Grónska, kde obdivoval kolonii tučňáků, kteří tam byli přivezeni z Antarktidy. To je další věc, při které jde ekologovi mráz po zádech. Nestačí, že si Islanďané zavlekli na ostrov norky, kteří už pronikli i do nejvýznamnější rezervace u jezera Mývatn, kde pustoší hnízda i těch nejvzácnějších ptačích druhů, na něž jsou Islanďané tak hrdi? Kdo zabrání zavlečeni infekčních chorob ptactva těmito přistěhovalci do Arktidy? Mohli by tam také zavléci různé ptačí parazity. Navíc tučňáci, kteří vytvářejí rozsáhlé kolonie, by v Arktidě mohli vytlačit místní ptactvo z pobřežních hnízdišť, mohli by narušit místní ekosystémy, jak známe ze stovek příkladů. Když si australští farmáři obohatili svou honitbu vysazením králíků, způsobili v krátké době miliardové ztráty na pastvinách celého kontinentu a museli přistoupit k bakteriologické válce proti králíkům šířením myxomatosy. Narušováni domácích ekosystémů zavlékáním cizorodých organismů se zpravidla vymstí nečekanými katastrofami. Proti nepatřičným zásahům do přírody, ať už do vegetace nebo fauny, bychom měli spíše mobilizovat příslušné úřady nebo dobrovolné organizace, a ne je obdivovat!

Předpokládám, že Zemanův cestopis se dočká dalších vydání pro svou čtivost a pro bohatství cenných informací, proto tu upozorňuji na drobná nedopatření, kterým by se autor mohl v dalších vydáních vyhnout.

Emil Hadač, psáno pro Severské listy, 15. června 2002