Taxi, prosím

Volvo PV831 (50. léta 20. století)

Volvo PV831 (50. léta 20. století)

Volvo TR701 (30. léta 20. století)

Volvo TR671 (počátek 30. let 20. století)

Volvo TR671 (počátek 30. let 20. století)

Volvo PV831 (50. léta 20. století)

V sedmdesátých letech se taxislužba
stala doménou pohodlných
pětimístných sedanů Volvo 144.

Před více než 75 lety si kdosi v mladičké automobilce Volvo uvědomil, že automobilům pro taxislužbu je nutné věnovat mimořádnou pozornost již při konstrukci a výrobě.

Není pochyb o tom, že byste jenom těžko hledali jiné prostředí, kde dostane osobní automobil více zabrat. Při koupi taxi jde především o čistě racionální úvahu, kterou si pořízení výrobního prostředku zaslouží. Spokojenost provozovatele taxi s daným automobilem je potom jednou z nejlepších referencí také pro běžné motoristy. Neexistuje nikde na světě taxíkář, který by si se zdravým rozumem pořídil nepraktický, nespolehlivý či provozními náklady příliš drahý automobil.

Už od počátku existence automobilky Volvo stále někdo myslel na poslání automobilů taxi. V březnu 1930 sjely z výrobního pásu první vozy, které byly speciálně navržené pro tuto službu. Abych byl přesný, již v roce 1929 se uvedením modelu PV651 na trh objevil mezi taxíkáři velmi oblíbený automobil. Nebylo to jen díky jeho šestiválcovému motoru, ale především jeho prostornosti a robustnosti stavby. O rok později následovaly již speciálně připravené deriváty s označením TR671 a TR672. Písmena TR (švédsky trafikvagn) označovala automobily určené pro taxislužbu. Objevilo se ještě provedení TR670, které nabízelo samotný podvozek. První číslice v označení prozrazovala, že pod kapotou se skrývá šestiválec, sedmička znamenala, že interiér nabízí místo pro sedm cestujících, a poslední číslo pouze identifikovalo verzi. Technicky vycházely první vozy taxi z modelové řady PV650 a PV651, měly však rozvor zvětšený na 3100 mm, aby v interiéru nalezlo místo sedm cestujících, jejichž zavazadla pak byla uložena na nosiči v zadní části automobilu.

Nabídka modelové řady TR6 skončila v polovině třicátých let u provedení s označením TR679 a byla nahrazena automobilem, jehož rozvor byl zvětšen na úctyhodných 3250 mm a nesl v průběhu let 1935 až 1937 označení TR701 až TR704. Rozměrné a robustní taxi poháněl silnější motor s největším výkonem 80 k, což byla na tehdejší dobu více než slušná hodnota. S ohledem na tehdejší délku životního cyklu automobilu měla vozidla určená pro taxislužbu jepičí život. Už v roce 1938 totiž mizí z označení písmena TR a na svět přichází taxi s označením PV801 a 802, které se v podstatě se shodným technickým základem mohlo pochlubit výrazně modernějšími tvary karoserie. Rozvor zůstával stejný, sedadla však byla upravena tak, aby interiér pojal osm cestujících, jejichž kufry se již mohly uzavřít do zavazadlového prostoru. Šestiválec zdvihového objemu 3,7 litru již nabízel největší výkon 90 koní a vynikal mimořádnou spolehlivostí zejména v náročných klimatických podmínkách severu. Příchodem tohoto modelu se v podstatě ukončila doba hledání a potřeby trhu se s nabídkou výrobce překryly na dalších deset let. V roce 1948 byla výroba modelové řady PV800/820 ukončena. Vstříc svému osudu taxíkářského mezka tehdy nakrátko vykročil model PV60.

Pohodlí pro milion kilometrů

V roce 1950 byl na trh uveden další model speciálně navržený pro taxi, který se měl stát nejznámějším švédským taxíkem značky Volvo. Byl to model PV831. Ve Švédsku dostal láskyplnou přezdívku Suggan, což znamená prasnice! Rozměrná karoserie připomínající americké vnímání automobilu stále nabízela dostatek prostoru pro sedm, resp. osm cestujících a pod kapotou byl stále stejný šestiválec zdvihového objemu 3,7 litru, který však byl s ohledem na tehdejší poznatky a dostupné technologie modernizován. Zadní dveře si zachovaly závěsy vzadu a charakterizovaly představy Volva o praktickém automobilu taxi. V padesátých letech působila na švédském trhu celá řada karosářských firem, které nakupovaly pouze podvozky s motorem modelu PV831 a přestavovaly je na sanitky, dodávky a pohřební vozidla. Díky robustnosti a úctyhodným rozměrům se zrodila také „civilní“ verze PV831, která nesla název Disponent (President) a měla sloužit jako reprezentativní automobil s řidičem pro vedoucí pracovníky společností. Rozměrný interiér byl zdoben vlněnou tkaninou, jemnými koberci a cestující měli k dispozici několik zapalovačů na doutníky. Cílovou skupinu však tento automobil příliš nezaujal, provedení pro taxislužbu tak zůstalo obchodně výrazně úspěšnější. Poslední model vyrobený v roce 1958 nesl označení PV834.

Až do roku 1966, kdy bylo v provedení pro taxislužbu uvedeno na trh Volvo 144, nebyla nabídka speciálních vozidel taxi pokryta, Volva PV831/834 sloužila nezřídka až do sedmdesátých let, některá najezdila více než milion kilometrů. Robustní sedmi či osmimístné automobily však patřily minulosti a taxislužba se stala doménou pohodlných pětimístných sedanů 144 i přesto, že výrobce do roku Q978 nenabízel verzi se vznětovým motorem. Tradice sedmi či osmimístných karoserií však zcela nevymřela. Na silnicích lze dodnes potkat prodloužené varianty modelových řad 200, 700 a 900.

Společnost Volvo je pověstná i svou produkcí netradičních automobilů. V roce 1976 představila experimentální taxi (Volvo Experimental Taxi), které bylo vyvinuto pro designérskou soutěž, podporovanou Muzeem moderního umění v New Yorku. Jediný postavený prototyp byl novátorskou studií pokud jde o bezpečnost a ergonomii. Experimentální taxi sice nebylo uvedeno do výroby, stalo se však inspirací pro vývoj bezpečnějších a hospodárnějších vozů. Dnes je můžeme spatřit v muzeu Volva v Göteborgu.

text Petr Láska, foto archiv Volvo, vStyle,
Volvo magazín, zima 2005, redakčně kráceno
fotografie archiv Volva a Severských listů