Nevěra (Trolldsa)

Švédsko/Itálie/SRN, 2000, 155 min
Režie: Liv Ullmannová
Hrají: Lena Endreová (Marianne), Erland Josephson (Bergman), Krister Henriksson (David), Thomas Hanzon (Markus), Michelle Gylemová (Isabelle)

Naše šílená láska v sobě už od samého začátku nesla zárodky veškerých myslitelných pohrom a neštěstí, napsal nestor světového filmu Ingmar Bergman v autobiografii Laterna Magica (1987) o jednom svém mileneckém vztahu. Stejnou událost nyní zpracocal ve scénáři filmu Nevěra, který natočila herečka a jedna z jeho někdejších životních partnerek Liv Ullmannová.

Tohle ovšem nebude žádná pohodová podívaná: švédský tvůrce se jak je ostatně jeho zvykem zaměřil na chování lidí ve vypjatých situacích a v krajních citových hnutích. Motiv manželské nevěry, jíž se dopustí herečka Marianne s režisérem Davidem, a kterou její muž, dirigent Markus, neuvěřitelně hrubým způsobem zneužije k vydírání provinilé ženy, je v Bergmanově pojetí převracen ze všech úhlů a vysloveně pitván. Je tedy zřejmé, že nepůjde o nic veselého.

Příběh je autorovým rozjímáním o vlastních pochybeních a zkoumáním těžkých pocitů viny z dávných činů proto není vyprávěn v klasickém smyslu slova, ale jako přemítání zestárlého spisovatele (Erland Josephson), jenž si ve své domácí pracovně na pobřeží švédského ostrova zhmotní hlavní protagonistku. Právě s ní probírá detaily jejího poklesku.

Ingmar Bergman vytvořil vlastní alter ego hned ve dvou postavách: je jednak Davidem, který se vůči milence proviní bezmála stejně jako její manžel, a je zároveň zestárlým spisovatelem, jenž na sklonku života odpouští ženě, avšak nikoliv sám sobě. V rámci této tvůrčí i osobní zpovědi je jakoby na straně ženské hrdinky, jež se možná dopustila pochybení, ale ne opravdu zlého činu. Můžeme-li parafrázovat titul známého filmu Woodyho Allena (mimochodem Bergmanova obdivovatele), Marianne se dopouští poklesku, zatímco činy mužů jejího života už jsou přinejmenším na hranici zločinu.

Liv Ullmannová tentokrát posloužila jako zdatná inscenátorka, schopná interpretovat předlohu v duchu autora. Řada událostí, k nimž v příběhu dojde, zůstává v pozadí a je pouze odvyprávěna některým z účastníků, jemuž ovšem můžeme věřit nebo ne (např. Mariannin popis toho, jak kvůli získání dcery spala s Markusem tato epizoda pochází rovněž ze skutečnosti a pro Ingmara Bergmana zůstala zahalena stejně nejasným oparem, jako to zůstalo ve filmu). Neproniknutelnost a tajemství intimních vztahů, stejně jako proces tvorby a vztah umělce k vlastnímu dílu to jsou jedny ze základních motivů Bergmanovy tvorby.

Autoři se však přece jen nechali příliš spoutat vnější stránkou událostí: ze skutečných událostí přebírají i ta fakta, která jsou pro příběh nadbytečná (Mariannina smrt při autonehodě), a přitom pracují pouze s načrtnutými charaktery postav. Lapidárně řečeno, zabývají se spíš událostmi a jejich drtivým mechanismem, než vnitřním životem a věrohodnou motivací hrdinů.

Film je však v mnoha ohledech hodný pozornosti: jednak je jednou z mála vlaštovek evropské nekomerční produkce, která si pomalu dobývá místo v širší distribuci u nás, jednak představuje hodnotný a relativně stravitelný úvod do tvorby režiséra, jenž ovlivňuje světovou kinematografii více než polovinu doby její existence.

Petr Hollý, 15.2.2002