Skandinávský účetní trik

  Hans-Werner Sinn (*1948), foto: fdt.de

Článek Hanse-Wernera Sinna pojednává o odlišných praktikách Seveřanů na to, jak zaměstnávat nezaměstnané. Zatímco většina vyspělých zemí světa čelí narůstajícím těžkostem ve snaze vyrovnat se se silami globalizace a konkurence ze zemí s nízkými mzdami, skandinávské země – Dánsko, Finsko, Norsko a Švédsko – se dokázaly, jak se zdá, s těmito výzvami vypořádat velice dobře. Jistěže skandinávský růst je nevalný. S průměrným ročním růstem HDP o 2,2 %zaostává za neskandinávskými státy původní evropské patnáctky, které rostou v průměru o 2,8 %. Přesto byl průměrný HDP na hlavu ve Skandinávii o 39 %vyšší a průměrná míra nezaměstnanosti o 1,5 %nižší než v ostatních zemích evropské patnáctky.

Jaké tajemství je za skandinávským úspěchem ukryto? Jedním z vysvětlení silné skandinávské výkonnosti je odvážná švédská liberalizace trhu produktů. Třebaže tyto faktory mohou objasňovat část skandinávského úspěchu, nižší míra nezaměstnanosti a vysoká hladina HDP na obyvatele mají také mnohem přímočařejší vysvětlení: vysoký podíl státní zaměstnanosti na celkové pracovní síle. Když už pracovní místa v soukromé sféře nemají konkurenční schopnost, práce ve státním sektoru se jeví jako snadné řešení toho, jak lidem zachovat zaměstnání.

Rozsah podílu státu na zaměstnanosti je ve Skandinávii skutečně překvapivý. Například ve Švédsku tvoří 33,5 %. To je v porovnání se zbytkem EU opravdu hodně, země patnáctky mají v průměru jen 18,5 %a v Německu, největší evropské ekonomice, je podíl státu na pracovní síle jen 12,2 %.

Navíc také významně přispívá k vysokým číslům HDP na hlavu, a to z toho prostého důvodu, že přidaná hodnota vytvořená těmito státními zaměstnanci tvoří součást HDP, třebaže v tržním hospodářství by nikdy vzniknout nemohla.

Podle pravidel vykazování národního důchodu se při neexistenci tržních cen stanovuje přispění státního sektoru k HDP podle mezd, jež vláda vyplácí, bez ohledu na to, jak produktivní nebo užitečná je práce státních zaměstnanců. Rozdíl ve výkonnosti řekněme oproti Německu bychom tedy mohli karikovat následovně: zatímco Němci vybírají část přidané hodnoty vytvořené v soukromém sektoru jako daně, které pak utratí za dávky v nezaměstnanosti, Skandinávci navíc své nezaměstnané posadí k psacímu stolu a dávky v nezaměstnanosti započtou jako přidanou hodnotu ve státním sektoru, tedy jako přispění k HDP.

Kromě účetního triku, který je skandinávskému úspěchu vlastní, může vysoký podíl státu na zaměstnanosti rovněž zajišťovat skutečný přínos k řešení jednoho z nejzásadnějších problémů, před nímž dnes západní ekonomiky stojí. Stlačována kapitálovými toky do zemí s nízkými mzdami, specializací, outsourcingem, ba i přistěhovalectvím, napříč západními státy klesá rovnovážná cena nekvalifikované práce. Přesto se tyto země ze zřejmých sociálních důvodů zdráhají propad skutečných mezd dovolit.

Chtějí-li příjmy méně kvalifikovaných (nebo méně motivovaných) chránit, mají čtyři možnosti. Nejlepší volbou je málo kvalifikované osoby lépe vzdělávat, ale to je nesnadný a časově náročný proces, který nenabízí žádné krátkodobé řešení. V krátkém a střednědobém horizontu tedy zbývají jen tři možnosti.

První alternativou je bránit mzdy nízce kvalifikovaných pracovníků prostřednictvím zákonů o minimální mzdě nebo vyplácením sociálních náhradních příjmů, jež v sobě zahrnují požadavky minimální mzdy vůči ekonomice soukromého sektoru. Právě to je strategie, již si zvolila většina zemí EU, obzvlášť Německo. To vede k masové nezaměstnanosti, která je neefektivní a finančně neudržitelná.

Druhou alternativou je místo sociálních náhradních příjmů vyplácet mzdové dotace a tím umožnit rozptyl mezd nezbytný pro plnou zaměstnanost, aniž by došlo k propadu příjmů nekvalifikovaných pracujících. To je strategie, kterou si vybraly Spojené státy v podobě úlev od daně z pracovního příjmu. Edmund Phelps, letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii, ji také už dlouho obhajuje.

Třetí alternativou je skandinávská cesta. Tady zůstávají mzdy vysoké díky poptávce po práci ze strany vlády.

Zatímco mnozí ekonomové pokládají německou strategii za nejhorší a americkou za nejlepší, skandinávskou cestu lze považovat za druhou nejlepší strategii. Je skutečně lepší nechat lidi uklízet ve veřejných parcích, opatrovat děti a pečovat o starší občany ve státních zařízeních, než je nechat bez práce, jako v Německu. Byť se tak uměle nafukuje HDP, jsou prováděny alespoň nějaké užitečné činnosti.

Nicméně, snad by bylo lepší nechat rozhodovat trh, jaké druhy produktů by méně kvalifikovaná a méně motivovaná část pracovních sil měla a realisticky mohla produkovat, což hovoří pro americký způsob dotování mezd. Skandinávská cesta je tedy víc než pouhý účetní trik, ale zároveň ještě nejde o strategii, jež by byla skutečně hodna doporučení pro vypořádání se s výzvami globalizace.

Hans-Werner Sinn, říjen 2006
© Project Syndicate 2006

Hans-Werner Sinn vyučuje ekonomii a veřejné finance na univerzitě v Mnichově a předsedá institutu Ifo. Je laureátem mnoha ocenění, předsedou Svazu pro sociální politiku a prezidentem Mezinárodního institutu pro veřejné finance.

Project Syndicate je mezinárodní asociace sdružující 291 novin ve 114 zemích. Zprostředkovává významné komentáře z celého světa, posiluje nezávislost tištěných médií v rozvojových zemích a zemích čerstvě demokratických a obohacuje jejich novinářské, redakční i obchodní kapacity. Na svých webových stránkách www.project-syndicate.org uveřejňuje komentáře překládané do osmi jazyků včetně češtiny.