Boj o Unni Drouggeovou

foto: David Bergström, aftonbladed.se

Otec moderní švédské literatury August Strindberg proslul tím, že ve svém díle s oblibou a bez zábran obnažoval vlastní soukromý život. Vždy se důsledně řídil zásadou, že „spisovatel saje jako upír krev svých přátel, svých blízkých, svou vlastní“. Ve svých knihách a divadelních hrách často vydával všanc své partnerky, a pokud jde o přátele, do mnoha z nich se pustil dokonce ještě na sklonku života v sérii novinových článků, v nichž tepal různé společenské nešvary. Švédská společnost se tehdy rozdělila na dva nesmiřitelné tábory a rozhořel se takzvaný „boj o Strindberga“.

Podobnou polarizaci zažívají švédské kulturní kruhy v těchto dnech a týdnech. Její příčinou je jedenapadesátiletá spisovatelka Unni Drouggeová, známá svou značně nekonvenční tvorbou a v minulosti i nekonvenčním životem, v němž nechyběl alkohol, drogy ani sexuální výstřelky. Drouggeová v roce 2001 napsala román Přiznání Helly Hellové, jakousi Lolitu naruby, jejíž protagonistka, žena ve středních letech, si umane svést o mnoho mladšího chlapce. Nezůstalo ovšem pouze u teorie. Už před vydáním Helly autorka navázala bouřlivý vztah se svým tehdejším literárním agentem, o devatenáct let mladším Niclasem Salomonssonem. Po sedmi letech sice vášně, jak už to tak chodí, vyprchaly a vztah se rozpadl, ale Drouggeová z něj vytěžila látku a inspiraci pro román Lotr v mém dramatu se jmenuje láska, kterým na podzim tohoto roku značně rozvlnila jinak spíše stojaté švédské literární vody. Svého bývalého přítele v něm totiž vylíčila jako chronického násilníka, který svou partnerku bez přestání fyzicky i psychicky týrá.

Reakce na sebe nedala dlouho čekat a na stránkách denního tisku se rozpoutala vzrušená, ba přímo zuřivá debata. Věrohodnost inkriminované knihy přirozeně zpochybnil potrefený Niclas Salomonsson, ale o slovo se vzápětí přihlásili i další kulturní osobnosti, tak či onak spříznění s jednou či druhou stranou. Salomonssona se nejrazantněji zastal jeho přítel a klient v jedné osobě, autor oblíbených thrillerů a historických románů Jan Guillou. Ten o Drouggeové napsal, že šíří lži a pomluvy, čímž se prý mstí za to, že ji její partner opustil. Drouggeová si to nedala líbit a zveřejnila článek, ve kterém zahrála na feministickou strunu a Guillouho označila za sexistu, bagatelizujícího útisk žen a domácí násilí. Salomonsson byl prý za násilné chování a vyhrožování pravomocně odsouzen a ona mimo jiné disponuje lékařským vysvědčením z jedné stockholmské nemocnice, obsahujícím výčet jí způsobených hematomů, boulí, otoků a kousnutí.

Jak se zdá, ne vždy platí, že co se škádlívá, to se rádo má. V atmosféře vzájemného obviňování a špinění, která teď zavládla na švédském literárním parnasu, přestává postupně být jasné, o co vlastně jde: o to, zda Drouggeová skutečně utrpěla, či netrpěla úhonu, nebo o to, zda si spisovatel má, či nemá nechat své intimní prožitky a zkušenosti sám pro sebe? Ať tak či onak, kdyby se toho dožil August Strindberg, asi by se dobře bavil.

Zbyněk Černík, 10. prosince 2007