Mýty o sociálně demokratických zemích

Mýtus č. 1: Švédsko má systém progresivního zdanění.

Ve skutečnosti je švédský daňový systém jedním z nejméně progresivních v průmyslovém světě. Většina obyvatelstva platí jen jednotnou městskou daň, která podle toho, v které části Švédska to je – dosahuje od 28 do 32 procent. Když příjem převýší určitou hranici, zaměstnanci musejí platit národní daň z příjmu ve výši 20 procent z veškerých příjmů, převyšujících tuto hranici. Tak existují ve Švédsku jen dvě daňová pásma. Vzhledem k tomu, že jen menšina obyvatelstva platí národní daň z příjmu, švédská vláda vybírá většinu svých peněz prostřednictvím nepřímých daní – zejména prostřednictvím pětadvacetiprocentní daně z přidané hodnoty. DPH se normálně považuje za regresivní daň, protože chudí většinou vydávají většinu svého příjmu na spotřebu, kdežto bohatí větší částí svých příjmů uspoří. To znamená, že chudí věnují daleko větší procento svých příjmů platbě DPH než bohatí.

Alespoň teoreticky je americký daňový systém progresivnější než švédský. V Americe je víc daňových pásem při dani z příjmu a daně z prodeje zboží (sales tax) jsou relativně nízké. Ve Spojených státech vybírají daň z prodeje zboží vlády jednotlivých států, a tyto daně obyčejně dosahují jen 5–10 procent. Některé státy dokonce ani nemají daň z prodeje zboží. Samozřejmě, ve skutečnosti není americký systém také velmi progresivní, protože v němž existuje tak velké množství mezer, že skutečně bohatí lidé neplatí skoro žádnou daň z příjmu.

Mýtus č. 2: Klíčové hospodářské sektory jsou pod státní kontrolou.

Skandinávské sociálně demokratické strany byly vždycky mezi nejvýznamnějšími světovými stoupenci volného obchodu. Zpočátku žádná skandinávská země nevstoupila do Evropského společenství právě kvůli otázce volného obchodu. Skandinávským zemím se nelíbila vysoká míra ochranářství uvnitř ES, ani se jim nelíbil příliš regulovaný zemědělský systém ES. Skandinávské země se proto pokusily založit organizaci volného obchodu EFTA jako alternativu k ochranářskému ES. Dánsko nakonec vstoupilo do ES v sedmdesátých letech, ale Švédsko a Finsko vstoupilo až v devadesátých letech (kdy z ES už vznikla EU), a Norsko stále ještě odmítlo vstoupit. Když se konala ve Švédsku velká debata o tom, zda vstoupit do Evropské unie, jedním z hlavních argumentů proti vstupu do EU bylo, že by to donutilo Švédsko, aby bylo daleko více ochranářské, a že by to vedlo k obrovské regulaci zemědělské politiky.

Před vstupem do EU, Švédsko bylo vždycky považováno za jednu ze zemí světa, kde se provozuje nejvolnější obchod. To v rozporu s konzervativní tezí, že země se silným odborové hnutí provádí více ochranářskou politiku. Přestože odborové hnutí ve Švédsku je a bylo silné mělo v době před svým vstupem do EU, podle provedených analýz svobodnější obchod než Spojené státy.

Jinou otázkou je otázka státního vlastnictví klíčového průmyslu. Sociální demokraté vládli ve Švédsku od roku 1932 do roku 1976. Během těchto 36 let znárodnili jen 5 procent švédského průmyslu. V té době snad neměla žádná jiná západoevropská země menší státní průmyslový sektor. I konzervativní země, jako Francie a Itálie, které neměly v poválečné éře nikdy socialistickou vládu, měly větší státní průmyslový sektor.

Avšak když se ve Švédsku dostaly k moci v letech 1976–1982 vlády pravicového středu, rozšířily státní sektor z 5 na 10 %průmyslu. V osmdesátých letech však sociálně demokratické vlády části státního průmyslu zprivatizovaly tím, že prodaly jeho akcie.

Mýtus č. 3: Sociálně demokratické země měly potíže s financováním svých sociálních programů.

Předtím, než provedli švédští sociální demokraté v roce 1990 liberální daňovou reformu, Švédsko bylo jednou z mála zemí na světě, která měla rozpočtový přebytek. Kromě toho, fondy sociálního zabezpečení měly také přebytek.

Finanční potíže vznikly poté, co vláda začala realizovat politiku tržního liberalismu. Sociální demokraté provedli s podporou liberálů daňovou reformu. Ta zahrnovala snížení daní, omezení dotací bytovému fondu a rozhodnutí učinit hlavním fiskálním cílem boj proti inflaci. Kurs švédské koruny byl také učiněn závislým na evropské měnové jednotce (ECU). V důsledku toho všeho se rozpočtový přebytek změnil v rozpočtový deficit, rozložilo se stavebnictví a začala růst nezaměstnanost. Sociální demokraté byli logicky potrestáni a prohráli v roce 1991 všeobecné volby.

Vláda pravicového středu pokračovala s realizací tržně liberálních reforem. V důsledku toho se rozložil bankovní sektor. Tři ze čtyř hlavních švédských bank udělaly bankrot a musely být zachráněny státem. Stát musel dokonce jednu z bank převzít pod svou správu (jinou banku už stát vlastnil). Je ironické, že tržně liberální politika vedla v krátkodobé perspektivě k zvýšení státního podílu ekonomiky! Vláda tvrdošíjně trvala na tom, aby byl kurs švédské koruny vázán na ECU, a to způsobilo, že úrokové míry stouply na 500 procent! Nebylo levné udržet kurs koruny vázaný na ECU, ani zachránit švédské banky. Obojí politika stála švédskou vládu mnoho desítek miliard dolarů. V důsledku tohoto všeho Švédsko, země, která měla před nedávnem rozpočtový přebytek, nyní měla druhý největší rozpočtový schodek v celé západní Evropě – hned za Řeckem! Krátce poté povolila švédská vláda, aby byl kurs švédské koruny opět volný. Mezitím stoupla nezaměstnanost z něco málo nad 1 procentem na téměř 9 procent.

Samozřejmě, protože pravice ovládá švédská média, úspěšně rozšířila mezi mnoha Švédy mýtus, že hospodářská krize vznikla v důsledku toho, že si země "žila nad poměry". Zdá se, že v období neoliberální hegemonie není místa pro logickou kauzální argumentaci! Avšak neindoktrinovanému čtenáři by mělo být jasné, že finanční problémy Švédska vznikly proto, že vláda přešla od tradičnější sociálně demokratické politiky k více tržně orientované politice.

Švédská situace není výjimkou. Když provedl svou daňovou reformu Ronald Reagan, okamžitě vytvořil v USA daleko největší rozpočtový deficit v americké historii. Žádný jiný prezident se mu nevyrovnal. I v Americe bankrotovaly banky a spořitelny v důsledku neoliberální politiky. Praxe na Severu i jinde ukazuje, že dogma, že velké snížení daní způsobuje rozpočtový deficit jen dočasně. Poté, co vznikne rozpočtový deficit, hospodářství začne růst tak rychle, že deficit zmizí neplatí. Až po 18 letech od doby, kdy byl Ronald Reagan zvolen do prezidentského úřadu a celých 16 let poté, co Kongres schválil Reaganovo snížení amerických daní, se konečně, v roce 1998, Clintonovi podařilo předložit národu vyrovnaný rozpočet.

To je docela dlouhá doba pro "dočasný" hospodářský schodek! Je daleko pravděpodobnější, že se USA podařilo dosáhnout vyrovnaného rozpočtu až v důsledku Clintonovy politiky, zaměřené na snížení hospodářského deficitu.

Mýtus č. 4: Pro zajištění lidských práv je zapotřebí soukromého vlastnictví.

Většina kapitalistických zemí během historie byly diktatury s minimálním respektem pro lidská práva. Máme také případ Izraele, což je jediná demokratická země na Blízkém východě. Během prvních tří desetiletí jeho existence měl vždycky Izrael socialistického ministerského předsedu. Odhaduje se, že více než padesát procent izraelského průmyslu byla ve veřejném vlastnictví – buď ho vlastnil stát, nebo ho vlastnila družstva anebo odbory. Během režimů strany Likud bylo některé toto vlastnictví zprivatizováno, ale zároveň drasticky poklesl respekt pro lidská práva. Jiný příklad: v sedmdesátých letech byla přibližně polovina rakouského průmyslu vlastněná státem, zatímco státní sektor ve Francově Španělsku byl daleko menší. Přesto však bylo Rakousko demokracií a Španělsko fašistickou diktaturou. Poučení je jasné: soukromé vlastnictví není nutnou podmínkou pro lidská práva. Nutnou podmínkou pro dodržování lidských práv je demokracie.

Stevena Saxonberga, Britské listy, kráceno, 13. ledna 1999