Jízdenka do Mombasy (Menolippu Mombasaan)

Finsko, 2002, 88 min
Režie: Hannu Tuomainen
Scénář: Hannu Tuomainen, Atro Lahtela
Kamera: Pekka Uotila
Hrají: Antti Tarvainen, Joonas Saartamo, Johanna Rönnlöf, Timo Päiväsalo, Liisa Halonen, Anu Hämäläinen, Harri Kettumäki, Micko Hell, Jussi Nikkilä, Timo Hankola, Pekka Pyrhönen, Seppo Nummela, Juha Koistinen, Heikki Paasonen, Tarja Saikkonen, Tiia Hietala, Vilma Mattila, Enni Tuovinen, Kari Hevossaari, Tuomas Launonen, Raimo Halonen

Co člověk udělá, když ví, že do smrti nemá daleko?
Odpovědí může být nespočet. Každý si musí jednou ujasnit, co bude tou jeho odpovědí – někdo dříve a jiný později. Je to téma hodné psychologů, lékařů či etiků. Zfilmováno bylo též mnohokrát. Snímek Jízdenka do Mombasy dokládá, že finské reálie mohou být pro takové téma ozvláštňující, přitažlivé, inspirativní a zároveň srozumitelné.

V nemocničním pokoji se sejdou dva mladíci: Pete, zapálený kytarista s dobrým rodinným zázemím, a Jusa, o němž víme jen to, že jeho rakovina je v pokročilém stádiu. K jejich mládí patří prožívat každý okamžik naplno a ne přežívat v nemocnici, kde mezi ostatními nemohoucími propadají depresím. I když se i pod dohledem lékařů snaží „normálně“ žít, je to pro oba spíš pohřbívání zaživa.V den Jusových osmnáctých narozenin hoši z nemocnice utečou. Jusa vybere ze svého účtu všechny peníze a koupí jednosměrné jízdenky do Mombasy. Proč jednosměrné a proč právě do Mombasy? V souladu se svou diagnózou Jusa cítí, že mu již nezbývá mnoho času. A Mombasa je pro něj symbolem ráje na zemi. Má pocit, že ne Neapol, ale právě tato africká metropole je místem, které musí vidět a pak může s klidem zemřít. Lákají ho snad sloni, leopardi či pouliční prodavači kokosových ořechů. Chce být v Mombase možná proto, že je na první pohled pravým opakem severských Helsinek. Exotické tropy, prosluněné pláže, vyhřáté moře. Krásné a spoře oděné Afričanky s šumícími mušlemi, zpěněné vlny v průzračném oceánu Taková je Jusova představa, která snad není mylná.

Kvůli zprávě v novinách musejí ale hoši jednat rychle. Sestra, během jejíž služby z nemocnice uprchli, je zraněná a lékaři oba pacienty nabádají k návratu do nemocnice, neboť jejich zdravotní stav je kritický, potřebují brát pravidelně léky. Odjezd na letiště hoši nestíhají, a proto naskakují do nejbližšího vlaku, který shodou okolností míří do Laponska. Tam by zase rád strávil prázdniny Pete, protože Kata, se kterou se zatím jen letmo poznal, pracuje u strýčka v Sääriselce. Je nastartována road-movie, při které si hrdinové plní své sny, poznávají i stinné stránky života, a především prožívají každý okamžik naplno, protože neví, na kolik takových momentů se ještě ve svém životě mohou těšit.

Jízdenka do Mombasy se tematicky velmi podobá o pět let staršímu německému snímku Klepání na nebeskou bránu. Možná bychom mohli říct, že se jedná o finskou variaci téhož příběhu, přičemž hlavní hrdinové nejsou zralými muži jako v Klepání na nebeskou bránu, ale hochy na prahu dospělosti. V německém snímku se popíjí (kromě tequilly) Jaegermeister a žánr road-movie protkávají gangsterské sekvence, které se v některých momentech přibližují akční komedii. Naopak ve finském filmu hrdinové pijí vodku a za černým humorem a vtipnými situacemi a dialogy je cítit závan melancholie a zvláštní druh tragiky a romantiky příznačný pro finskou mentalitu. Obě ústřední dvojice se skládají ze zkušeného pacienta, jenž se zdá být na první pohled poněkud hrubozrnnější povahy, druhým je elév ve věci své nemoci, který se díky nepříznivé diagnóze musí naučit žít jinak. Je nucen opustit středostavovskou šeď i jistotu svého dosavadního života a seznámit se s opravdu palčivými problémy a mnohdy neradostnou realitou. Katalyzátorem veškerého dění je nemoc hrdinů. Tak jako oni mění svůj postoj k lidem, i lidé z jejich okolí se chovají jinak, dozví-li se o jejich chorobě. Meditativní závěr obou snímků je smířlivým řešením příběhu; i když je situace bezvýchodná, neměl by člověk propadat skepsi, ale naopak se snažit, aby i jeho krátký život mohl být plnohodnotný a smysluplný.

Skrze Klepání na nebeskou bránu můžeme najít i v Jízdence do Mombasy prvky, které odkazují na tarantinovskou linii parodií. Jde především o smysl pro recesi a černý humor. Neodmyslitelné místo mají v Jízdence do Mombasy i nadsázka, ironie a zcizující efekty. Kreativně se pracuje též s hudbou, jež má své místo přímo v dějové linii příběhu. Během celého filmu divák slyší oblíbené finské hity ze 70. let a zároveň je seznámen se současnou hudbou, která oslovuje mladé. Tanečně-hudební výstupy Jusy a Peta, kterými si vydělávají na cestu, patří k nejchytlavějším momentům filmu. Divák je stržen vitálními rytmy a temperamentem, jež hrdinové zosobňují. Jako by pro ně byla hudba synonymem života. Klíčové okamžiky se odehrávají během hudebních vystoupení, což dokládá, že hudba hrdiny opravdu provází na každém kroku: ve chvílích štěstí i v krizových situacích. Rytmus, tempo, vitalita, emoce: to jsou veličiny, které mají udávat směr lidskému žití. Hudba je pro Peta a Jusu také bránou do snového světa, do prostoru, kde se mohu realizovat a utéct od trpké reality. Hudba odpoutává jejich pozornost od bolesti a nemoci, dává jim aspoň na chvíli zapomenout. Zcizujícím efektem, který odvádí divákovu pozornost naopak ke skutečnosti, je záznam domácího videa z oslavy Peteho osmnáctých narozenin. Je to tečka za celým příběhem a zároveň náznak toho, že nový životní příběh může začít, protože Pete prošel díky nemoci a setkání s Jusou osobnostní proměnou.

Přestože se Jusovi fyzicky nepodařilo dostat se do Keni, i tak došla jeho životní cesta naplnění a smíření. Začal pozorněji vnímat impulsy, které k němu přicházely od lidí i okolních věcí, a dokázal najít odraz vysněné Mombasy v sobě. Najednou i pozorný divák dostal možnost vzpomenout si na to, že keňskou realitou jsou kromě sopečných vrcholků a savan i husté deštné lesy a že zde Velká příkopová proláklina utvořila mnoho jezer. Proč by nám nemohla být tato zelení oplývající zalesněná místa spolu s jezery, kterých snad není na tisíc a mají jiný původ než ledovcový, neviditelným mostem spojujícím Mombasu a Finsko? Není překvapující, že Mombasa hýří všemi barvami. Stačí se však jen pozorně dívat a člověk zjistí, že laponská realita může být stejně pestrá. A pokud není dostatečně barevná, co brání jejímu ozvláštnění nebo posunutí do snové roviny? Vždyť snění je tak barevné, jak si ho sám člověk představuje. Svěží zeleň v Jízdence do Mombasy koresponduje s ostře červeným autem, kterým hrdinové křižují Finsko, aby dojeli až k modravému moři. Při romantických procházkách se Kata s Petem dívají na téměř růžový horizont, který v severských krajích není žádným neobvyklým úkazem letní oblohy. Pestré košile hochů a Jusovy havajské náhrdelníky jsou stejně provokativní jako elektrickými výboji zurčící polární záře. Stačí, když člověk vnímá, je pozorný a naslouchá sobě i svému okolí.

Jízdenka do Mombasy je důkazem toho, že i film, který opakuje několikrát vyřčené téma, nachází své publikum. Řada diváků se může s hrdiny ztotožnit právě proto, že jsou navenek drsní a suverénní, ale odloupne-li se z nich toto metaforické pozlátko, jsou v jádru naivní a nezkušení. Navíc hrozba, která nad nimi už v tak mladém věku visí, je příčinou toho, že nepřestávají být pokorní. A to je sympatické.

Alžběta Štollová, 10. 9. 2004