Co způsobil památník krasnoarmějce v Tallinnu

28. dubna 2007 - Nejméně jednoho mrtvého, desítky raněných, stovky zatčených a několik vyrabovaných obchodů si vyžádaly srážky mezi ruskými demonstranty a estonskou policií v noci na včerejšek. Důvodem největších pouličních nepokojů v novodobé historii Estonska byla demontáž pomníku sovětskému vojáka, který se nacházel v centru estonské metropole Tallinnu. Podle vedení policie mnoho lidí nepřišla kvůli "obraně bronzového vojáka", ale aby si pod touto záminkou vybila vztek na Estonsko.
30. dubna 2007 - Z metropole Tallinnu se nepokoje rozšířily i do dalších regionů. Davy lidí rabování obchody a ničily auta. Estonská vláda z násilných demonstrací viní Rusko, hovoří o jeho "provokativních prohlášeních" a "vměšování do vnitřních záležitostí Estonska". Moskva totiž ostře reagovala na stržení sochy sovětského vojáka.
2. května 2007 - Estonská aféra s odstraněnou sochou sovětského vojáka se přelila do Ruska. Mladí aktivisté se údajně pokusili v Moskvě napadnout velvyslankyni Marinu Kaljurandovou. Estonsko si stěžuje, ale podle Rusů může za situaci samo. Velvyslanectví se uzavře.

Odstranění památníku Rudé armády vs. vzpomínky na násilnou sovětizace

V posledních dnech se tiskové agentury, resp. média věnovali problematice odstranění památníku Rudé armády z centra Tallinnu, hlavního města Estonska. Není se čemu divit. Odstranění památníku sovětské armády a exhumace pozůstalostí padlých vojáků vyvolaly v Estonsku občanské nepokoje. Zatímco bezpečnostní složky hlavního města na příkaz "radních" obklíčili okolí památníku, Rusové žijící v Tallinnu se rozhodli vlastními těly bojovat za zachování památníku na původním místě. Kompromis by se rodil jen velmi těžko. V čem vidím problém tohoto sporu? Dohromady ve dvou aspektech. Jeden je historický vývoj nezávislosti Estonska, druhým je špatné načasování odstraní památníku a exhumace pozůstalostí "osvobozenecké armády".

Cesta k nezávislosti Estonska

Území Estonska bylo od nepaměti předmětem mocenských sporů okolních zemí. Podle toho, jak hluboko nazřeme do historie, můžeme hovořit o Kyjevské Rusi, Polsku, Dánsku, Švédsku, Rusku, Německu a v neposlední řadě Sovětském svazu. V roce 1918 dochází k vyhlášení nezávislosti estonské republiky. Po I. světové válce Rusko zdůraznilo zemím Dohody, že svého vlivu v Pobaltí se nikdy nevzdá. Dochází tedy k vzájemné dohodě mezi Ruskem a pobaltskými zeměmi, kdy Rusko se vzdává svých práv ve vztahu k Pobaltí (i územních), dokonce dochází k odškodnění některých zemí. Tato dohoda měla dvě sféry: a) došlo k mezinárodnímu uznání pobaltských zemí; b) došlo k uznání bolševické nadvlády v těchto zemích. Navzdory dohodě v Rusku přetrvávaly myšlenky územního obsazení Estonska, tyto však zásadně odmítl Lenin. Přesto v roce 1924 dochází v Estonsku pod taktovkou Stalina k neúspěšnému komunistickému puči, což potvrdilo, že Rusko není jednotné v otázce postavení samostatného Estonska. Na základě dalšího politického vývoje v zemi dochází v roce 1938 k podepsání německo-estonské dohody o neútočení, která si vyžádala i podepsání smlouvy se Sovětským svazem o vzájemné pomoci (1939). O rok později dochází k parlamentním volbám, které jsou však zmanipulované a "vítězem" se stává Lidová fronta s 93 procenty hlasů. Nově ustanovený parlament okamžitě požádal Nejvyšší sovět o začlenění Estonska do Svazu socialistických republik. 6. srpna 1940 této požadavku Nejvyšší sovět vyhověl a začalo se období sovětizace země. V zemi dochází ke kulturní likvidaci, represáliím proti domácímu obyvatelstvu, výjimkou nebyly masové popravy, zda transporty Estonců do sibiřských gulagů. Početná skupina obyvatelstva ze země emigrovala, zejména do zemí Skandinávie. Proces sovětizace (a tedy nesvobody domácího obyvatelstva) se uvolnil až po nastoupení Gorbačova k moci. V Estonsku se formuje národní povědomí, zejména v podobě Estonských občanských výborů. V roce 1991 se uskutečnilo všelidové hlasování v otázce samostatnosti země, v němž se až 71 % voličů vyslovilo za samostatnost. Nejvyšší rada Estonska vyhlásila 20. srpna 1991 samostatnost Estonska, o 6 měsíců byla přijata ústava.

Je tedy zřejmé, že na období let 1940 až 1991 Estonci nevzpomínají tak nadšeně jako Rusové. Německou okupační armádu (1941) vítali v Estonsku spíše jako osvobozující, i když na území Estonska došlo k vytvoření německého direktoria (do roku 1944, kdy opět připadlo Sovětskému svazu). Němci však vůči domácímu obyvatelstvu nestanovily takové podmínky, jako soused z východu.

Špatné načasovaní odstranění památníku

Přemístění památníku by nebylo tolik diskutovaným a doprovázeno takovými nepokoji, pokud by tallinnskými úřady zvolili jiný přístup. Podle mého názoru se dopustili dvou základních chyb. První je, že není jasný další osud památníku. Ví se jen, že exhumovaná těla budou přemístěna na nedaleký vojenský hřbitov. Otázka exhumace vojáků a uctění jejich památky není jen otázkou citovou, ale především otázkou morální a národní. Z tohoto důvodu Rusko s nepřízní vnímá řízení Tallinnu. Druhou je samotné načasování. Dne 9. května si svět připomíná ukončení II. světové války, v níž sovětská armáda sehrála nemalou roli. Řízení Tallinnu tak navozuje myšlenku, jakoby se tímto činem chtěli Estonci pomstít Rusku za období násilné 50leté sovětizace.

Na základě tak banální otázky z hlediska mezinárodních vztahů, jakož i postojů obou zúčastněných zemí, lze předpokládat, že vztahy mezi oběma státy stále nejsou na standardní úrovni sousedských vztahů. Nezanedbatelný je i fakt, že na území Estonska žije ruská menšina, která představuje cca třetinu z celkového počtu obyvatel. Otázkou zůstává, zda se na sovětizaci dá zapomenout, resp. zda se dá odpustit její řádění (kulturní, lidské, morální).

Daniel Dudinský, 30. dubna 2007