Jak to bylo s referendem Dánska o EU

Komunista říká o EU nesmysly. Nevěřte mu!

Nejen obyvatelé naší zemičky, ale ani zástupci některých stran nemají zcela jasno v tom, zda a proč je vhodné vstoupit do Evropské unie. Zatímco polovině národa je jasné, že cesta jinudy nevede, druhá polovina váhá. A zástupci některých politických stran, pokud jim lidé ještě věří, to člověku moc neulehčí. Je dobře, že vládní sociální demokracie, US-DEU, lidovci a nejnověji i Topolánkova ODS říkají unii jednoznačné ano.

Jinak je tomu s komunisty. Sice se naoko tváří, že EU je i pro ně to pravé ořechové, ale některá vystoupení jejich „top managementu“ (aneb věrchušky, jak vtipně říká Petr Zavadil ve svém komentáři) tomu ne vždy nasvědčují. A občas používají i argumenty, které jsou buď záměrně zkreslené nebo naznačují cosi o základních neznalostech problematiky.

Například komunistickému místopředsedovi sněmovny Vojtěchovi Filipovi se podařil husarský kousek. Pro televizi Nova totiž prohlásil: „Dánové řekli v prvním referendu ne amsterodamské smlouvě a během půl roku dostali od unie úplně jiné podmínky a to referendum opakovali a pak teprve ti občané Dánska byli spokojeni.“

Referend kolem Evropské unie bylo několik – a pan Filip si je trochu popletl.

Jak to tedy s tím dánským referendem bylo doopravdy. Amsterodamskou smlouvu o vstupu do EU schválily všechny státy tehdejší unie hned napoprvé. Včetně Dánů. Ti v referendu hlasovali v poměru 55:45 pro.

Smlouva z Nice. Jediná země, která napoprvé odmítla tuto smlouvu, bylo Irsko. To ví skoro každý, kdo se diskuse o Evropské unii účastní. A napodruhé Irové smlouvu v referendu přijali, aniž dostali úplně jiné podmínky.

V Dánsku se jedno referendum skutečně opakovalo. V letech 1992–1993 Dánové v referendu napoprvé odmítli maastrichtskou smlouvou, která přeměnila tehdejší Evropská společenství na Evropskou unii a „uzákonila“ vznik jednotné evropské měny. A právě kvůli strachu o dánskou korunu tehdy Dánové hlasovali proti. Dánové si skutečně vyjednali výjimku z budoucího eura (tehdy se ještě tak nejmenovalo) a v opakovaném referendu byli pro. Nešlo ovšem o vstup do unie. Dánsko bylo tehdy členem Evropských společenství již dvacátým rokem. Šlo o to, že vznik jednotné měny a další federalistický postup sjednocené Evropy musely schválit všechny státy tehdejší dvanáctky. Jinak by se nekonal. Proto byl zbytek Evropy v roce 1993 tak velkorysý a připustil pro Dánsko a Británii zvláštní status „států s výjimkou“. Deset zbylých zemí mohlo dál směřovat k euru. Dnes tedy Dánsko jednotnou měnu nemá – ale popravdě řečeno, nejsou z toho zrovna nadšeni.

Dnes je již jiná situace. Začátkem devadesátých let by nepřijetí maastrichtské smlouvy znamenalo krach evropské integrace kočírované Helmutem Kohlem, Francoisem Mitterrandem a dalšími. Dnes by však nepřijetí České republiky nikoho v Evropě zase tak moc nebolelo. Není žádným tajemstvím, že příznivců hesla „čím méně nováčků, tím lépe“ je na západě Evropy celkem dost. Takže Filipova studijní hypotéza, že nám dá unie úplně jiné podmínky, když v referendu odmítneme vstoupit, je úplně scestná.

Můžeme se jen domýšlet, zda jde o momentální nápad páně poslance – anebo o záměr vzbuzovat v občanech alespoň dočasný odpor k EU. To druhé by bylo hodně špatné, ale ne nepochopitelné. Komunisté totiž sice říkají, že do unie chtějí, ale rádi diskutují o různých technických detailech přistoupení. Nejen Petr Zavadil se domnívá, že tím komunisté jen mlží, neboť do unie ve skutečnosti příliš nechtějí. Není žádným tajemstvím, že jejich voliči mají z unie strach. Někteří z nacionalistických důvodů, jiní z uraženosti, někteří se bojí práva, jiní peněz a velkokapitálu, jiní paradoxně moci velkých států či svobody a demokracie.

Petr Zavadil na závěr svého článku říká: „Ať je to jakkoli, diskutovat na základě vymyšlených a nesmyslných tvrzení se prostě nedá… Komunistické ano, ale za lepších podmínek je tedy nejen scestné, ale i nedůvěryhodné. Zdá se, že zbývají pouze tři rozumné a průchodné varianty: ano, ne, anebo později. Kdo chce do unie teď, musí hlasovat pro vstup. Jiná možnost nezbývá. Jakákoli další varianta je jen zamlženější verzí možné varianty ne, nebo později.“

v článku jsou použity citace z komentáře Petra Zavadila, zástupce šéfredaktora LN
„Komunista říká o EU nesmysly. Nevěřte mu!“

Michael Stanovský, 4. 1. 2003