Svět po 16 letech opět hledí na Island

Je to pohřeb studené války. Znamená základní
historickou změnu, řekl britský ministr zahraničí
Jack Straw (vlevo) o vytvoření rady NATO-Rusko,
která poprvé zasedne 28. května 2002. Vedle
Stawa sedí americký ministr zahraničí Colin Powell
a vysoký představitel EU Javier Solavna
foto Reuters

Summit NATO

Před šestnácti lety se v Reykjavíku sešli tváří v tvář tehdejší americký prezident Ronald Reagan a šéf sovětské komunistické strany Michail Gorbačov. Nedohodli se sice o redukci jaderných zbraní (mluvilo se dokonce i o jejich zrušení), setkání však ukázalo, že se ve světové politice blýská na lepší časy. Máme dojem, že právě zde, v domě Höfdi, byl vyhlášen konec studené války, říká starostka Reykjavíku Ingibjörg Sólrún Gisladóttir.

Po 16 letech se ministři zahraničí zemí NATO, včetně českého, polského a maďarského, radí půl kilometru odtud, jak vylepšit již existující a dosti bohaté vztahy mezi aliancí a Ruskou federací. Svět se za 16 let změnil víc, než za dlouhá předchozí desetiletí. Formuje se spojenectví mezi Ruskem a NATO orientované proti terorismu.

Země, jež strávily čtyři desetiletí tím, že na sebe metaly blesky přes stěnu nenávisti a strachu, mají nyní možnost společně vylepšit budoucnost euroatlantické bezpečnosti, prohlásil dnes generální tajemník NATO George Robertson. Americký ministr zahraničí Colin Powell konstatoval, že USA a Rusko mají dnes jiné nepřátele, ba velmi často společné nepřátele.

Za velmi pozitivní označil cestu od Reykjavíku do Reykjavíku český ministr zahraničí Jan Kavan, a to zejména z hlediska středoevropské země závislé na stabilitě, míru a na dobrých vztazích mezi velmocemi. Připomněl, že právě schůzka Reagan-Gorbačov zahájila novou éru v utváření těchto vztahů, dala mu novou kvalitu. Z hlediska symboliky vítám i to, že spolupředsedáme de facto poslednímu zasedání Stálé smíšené rady NATO-Rusko, stojíme tedy v čele v tom historickém okamžiku, kdy odchází orgán, který umožnil konzultace, a přichází orgán, který umožní v některých otázkách spolurozhodovat. Velmi významné je i to, že vyhodnocení, jak to bude v zájmu stability a míru fungovat, provede právě pražský summit NATO, řekl Kavan čtk.

Vilka Höfdi na zpěněném mořském břehu se stala místní atrakcí. Zde se sešli Reagan s Gorbačovem je napsáno i na turistické mapě Reykjavíku. Seděli tak blízko proti sobě, že se dotýkali koleny. To s nimi muselo něco udělat, soudí paní Gisladóttir.

Možná, že jednou bude viset nějaká deska i na konferenčním středisku Háskólábió, kde ministři rokují dnes; bude na ní napsáno, že zde se zrodily nové vztahy mezi Ruskem a NATO. Mohla by být vyvěšena třeba v okamžiku vstupu Ruska do aliance, který není podle mnoha znalců už něčím zcela nesmyslným. Do dějin by mohlo vstoupit také tiskové středisko, kde to bylo všechno sepsáno – v tomto případě už jen kvůli libozvučnému islandskému názvu: Dům Taeknigardur/Endurmenntunarstofnun.

Island nechce, aby vojáci USA odešli

Island, historický člen NATO, i když bez armády, je znepokojen poklesem zájmu USA o svou geostrategickou pozici. Obává se proto ztráty angažovanosti svého ochránce. Znepokojení vyvolalo prohlášení amerického ministra zahraničí Colina Powella. Před dvoudenní konferencí NATO v Reykjavíku řekl, že je přirozené přehodnotit rozmístění jednotek.

Kromě toho má velení velké americké základny v Keflavíku, rozsáhlém předměstí Reykjavíku, přejít na velitelství evropských sil NATO v německém Stuttgartu, takže by už nadále nebylo vykonáváno přímo Spojenými státy.

Bylo by přirozenější, aby velení základny zůstalo i napříště Spojeným státům na základě naší obranné smlouvy s touto zemí, reagoval islandský ministr zahraničí Halldór Ásgrímsson podporovaný premiérem Davídem Oddssonem.

Islanďané vždy považovali dohodu o obraně z roku 1951 za smlouvu, která také byla předložena k ratifikaci parlamentu, zatímco Američané ji definovali jako dohodu v rámci Severoatlantické aliance, v důsledku čehož ji nikdy nepostoupili Kongresu, poznamenává Valur Ingímundarsson, univerzitní profesor historie a odborník na problematiku obrany.

Jde přitom zároveň o otázku politickou, vojenskou i ekonomickou. Island, který byl v rámci NATO nejvěrnějším spojencem Spojených států a vždy se stavěl proti jakékoliv vizi evropské obrany, se nyní cítí být zrazen. Země totiž padá z piedestalu amerického zájmu.

Kdysi byl ale Island díky své výjimečné situaci v poměru k počtu obyvatelstva největším příjemcem výhod skýtaných Marshallovým plánem. A nejen to, USA opakovaně Island podpořily formou přímé pomoci za využití svého vlivu u Mezinárodního měnového fondu nebo zajištěním významných prací na základně v Keflavíku, která je spojena s mezinárodním letištěm obsluhujícím ostrov, připomněl Ingímundarsson. Americká základna, která měla rozhodující význam krátce po skončení druhé světové války, ale pozbyla důležitosti už s nástupem jaderných hlavic dlouhého doletu a od konce studené války se stala přímo okrajovou záležitostí.

Všechny islandské vlády ale vždy trvaly na tom, aby na základně v Keflavíku zůstalo alespoň několik stíhacích letounů F 15 a argumentovaly tvrzením, že na základě dohody z roku 1951 nehájí USA svou vojenskou přítomností na Islandu jen své vlastní zájmy, nýbrž tak zajišťují i obranu této země bez armády. Udržování několika stíhaček na Islandu ale vyžaduje přítomnost 600 amerických vojáků, které by někteří stratégové z Washingtonu raději viděli někde jinde.

Jednání mezi Islandem a USA o budoucnosti základny v Keflavíku jsou plánována na podzim. Pokud Island dosáhne zachování stíhaček na základně, pak jedině výměnou za něco. Například financování záchranných operací nebo udržování drah na mezinárodním letišti, prohlásil nejmenovaný diplomat z Reykjavíku.

LN, iDNES, čtk, AFP, 14. května 2002