Alkohol ve švédských dějinách

Nákup v obchodech švédského řetězce Systembolaget vypadá dnes již jinak… (foto Systembolaget)

Etylalkohol, obecně alkohol, býval ve Švédsku používán k jiným účelům, než ke konzumaci již dávno. Sledovat historii používání alkoholu ve Švédsku od počátku je výlet historii Švédska od 15. století do dneška. Je to cesta od medoviny venkovanů, přes destilát používaný původně k výrobě střelného prachu až k dnešním obchodům sítě Systembolaget.

Počátky

Není úplně přesně známo, kdy se ve Švédsku poprvé objevily destiláty. Pravděpodobně to bylo v první polovině 15. století, kdy byl importován vinný destilát z Lübecku. Důvodem těchto dovozů však nebyla jeho spotřeba jako nápoje, ale jako surovina pro výrobu střelného prachu. Střelný prach tehdy vznikal míšením dřevěného nebo živočišného uhlí se sírou a salnytrem (dusičnan draselný). Ke směsi se přidávala voda nebo destilát a vzniklá pasta se sušila a drtila na výsledný produkt, černý střelný prach. Nejstarší záznam o užití této technologie pochází z roku 1467 a vypráví o tom, jak známý stockholmský prachař, mistr Berentz dostal peníze, aby koupil brandwijn – vinný destilát. Prostřednictvím jeho kontaktů s Německem se Švédové seznámili s technologií výroby kvasného lihu. Ovšem požívání lihoviny jako nápoje bylo ve Švédsku po dlouhou dobu spíše raritou. Většina tehdejší populace holdovala pivu a medovině. Až do 17. století bylo popíjení lihovin – schnappsu, švédsky brännvin – páleného vína omezováno i vysokou cenou.

Zpočátku se alkohol
považoval za lék

Příprava výroby alkoholu
na velké farmě v 16.století

Pijáci alkoholu

Od medoviny k alkoholu

Počátky švédské medoviny a piva sahají daleko do doby kamenné. Již v roce 300 před Kristem popsal řecký zeměpisec Pytheas zemi Thule – zemi zapadající ho Slunce, kde je půl roku den a půl roku noc. Lidé se v této zemi živili prosem, sběrem bylin, plodů a kořínků. Vyráběli si z obilí a medu medovinu. Samotné označení tohoto nápoje medovina – mead (švédsky i anglicky) má společný základ se slovem madhu, což v sanskrtu znamená med nebo sladký nápoj. Podobný je též methu řecký výraz pro víno, nebo silný nápoj. Rozdíl mezi touto medovinou a tehdejším pivem je velmi vágní. Oba nápoje se vyráběly ze stejných surovin a podobným postupem.

Pro předchůdce Švédů – pro staré vikinské kmeny, byla medovina považována za nejslavnostnější nápoj. Vikinská medovina byla údajně silně alkoholický nápoj až 17 procentní a traduje se mnoho legend o tom, že jeho požívání způsobilo nejednu smrt. Medovina byla též obětní nápoj k uctění starých bohů nebo byla podávána na potvrzení uzavřených smluv.

O významu piva svědčí řada pojmů, které se z těch dob zachovaly do současné švédštiny. Například označení „hlídka u mrtvého“ (anglicky wake) je doslova přeloženo „hrobní pivo“ a výraz pro poslední nápoj ukončující párty (náš šláftruňk) doslova přeloženo zní „zastřešující pivo“.

Nápoje venkovanů

Medovina a pivo bylo pivo venkovských lidí. Suroviny pro tyto nápoje rostly na poli (obilí a chmel), med se sbíral v lesích. Tehdejší pivo zřejmě chutnalo trochu jako současné, ale bylo sladké a ochucené bylinami a kořením. Tehdejší pivo nesnášelo dobře přepravu a nemělo velkou trvanlivost.

Privilegované vrstvy pily vinné destiláty nazývané „živá voda“. Při válečných taženích na východ do Ruska se švédští vojáci seznámili s pálením lihu z obilí a pak nebylo daleko k rozvoji lihovarské výroby jak ji známe ze 17. a 18. století i v samotném Švédsku.

Způsob destilace lihu z obilí připomíná postup při vaření piva. V obou případech se z obilí vyrobí slad a ten se drcen a smíchán s vodou nechá zkvasit. Alkohol vytvořený kvasným procesem se pak destiluje na líh.

Lék proti moru

V roce 1565 přišel do Švédska „velký mor“. Po sedmi letech se morová epidemie do země vrátila. Další propukla v roce 1575 a tehdy byl alkohol použit jako lék proti této pohromě.

Samotný král Jan III. experimentoval s různými směsmi na bázi alkoholu. Jeho ostrá medicína se skládala z destilátu z rýnského vína s přídavkem rozemletého rohu jednorožce nebo kosti narvala, korálů, slonoviny a spáleného parohu spolu s dalšími bylinami a kořením. Tato králova „živá voda“ měla velmi silný účinek na pocení a byla považována za vysoce účinný prostředek proti moru.

Obilný líh přišel do Švédska z Východu

V průběhu válečného tažení do Ruska se vojáci Jana III. setkali s výrobou lihu z obilí a tím začínají skutečné dějiny švédského lihovarnictví. Po dlouhé době, kdy si jen šlechta mohla dovolit opatřit si alkohol, se lihoviny staly dostupné širokým lidovým masám. V jednotlivých místech, většinou v jedné farnosti, bývala vždy jen jediná palírna.

 

álilo se jen při příležitosti významných svátků. První celní záznam o dovozu lihovin pro lidskou spotřebu je z roku 1591. Je to dlouhý seznam nápojů, pivo a medovina z Lotyšska, Finska, Lübecku, i mnoha jiných míst. Ale ve spotřebě alkoholu stále dominovalo pivo a medovina. Na počátku nového století se švédská vojska znovu vydala na východ pod velením Gustava Adolfa a zopakovala si své zkušenosti s obilním lihem.

Počátek domácího pálení

Po téměř celé 17. století probíhal rozvoj palíren nerušeně. Za vlády královny Kristiny byla na výrobu lihu uvalena daň a od roku 1648 bylo na vývoz lihu uvaleno clo.

Koncem tohoto století zemi zužoval hladomor a volné pálení lihu z kvalitního obilí bylo předmětem kritiky. Král Karel XI. byl přísný vladař a přijal řadu opatření proti pijanství. Proti zneužívání obilí na pálení lihu bojoval i vědec a lékař Urban Hjärne a je zejména jeho zásluhou, že domácí pálení bylo roku 1698 zakázáno. Stalo se tak rok poté, kdy Karel XII. usedl na trůn.

Válečná tažení v následujících letech vedly k hospodářskému úpadku země. To vedlo i k dalšímu omezování výroby lihu a po porážce u Poltavy bylo pálení lihu z obilí definitivně zakázáno.

Nákup v obchodech švédského řetězce Systembolaget vypadá dnes již jinak… (foto Systembolaget)

Schnapps a podpora války z Ruskem

Poté co se Karel XII vrátil z nedobrovolného exilu v Turecku, královský dvůr začal zkoumat možnosti oživení státní pokladny a získání prostředků na pokračování války s Ruskem. V únoru 1718 na radu barona von Görtze vydal král Karel XII nařízení, jehož cílem bylo vyvolat dramatické snížení počtu palíren a všeobecně regulovat obchod tak, aby z něj plynul především příjem do státní pokladny. Proto, aby stát získal větší kontrolu nad obchodem po celé zemi, uvažovalo se o tom, že obchod bude povolen v určitých městech jen vybraným společnostem a obchodním spolkům. Od těchto plánů však bylo krátce po králově smrti upuštěno. Tři měsíce po králově smrti nařídil parlament (Riksdag) restituovat všechna destilační zařízení.

V následujícím období bylo domácí pálení mnohokrát zakazováno, omezováno až nakonec zakázáno definitivně. Alkohol se stal politickou zbraní. Královský dvůr potřeboval peníze, ale zároveň si chtěl získat přízeň lidu.

V průběhu té doby se alkohol stal z taktické a léčebné látky všeobecně užívaným nápojem. Téměř v každé chalupě byl sud s alkoholem, ze kterého si každý mohl nabrat, když dostal chuť. Nebylo neobvyklé, že dětem bylo dovoleno, v době mezi hlavními jídly, si do alkoholu namočit chleba (jako pamlsek). Není divu, že dětská úmrtnost byla v polovině 18. století ve Švédsku desetkrát větší než ve Francii, zemi, kde se pilo jen víno.

Díky hospodářské chudobě se ve Švédsku rychle uchytily nové filozofie i ideály národnostního uvědomění. V důsledku toho byl v roce 1756 vydáno nařízení omezující osobní výdaje, zakazující dovoz vína, lihovin, moštu (cider), piva a medoviny spolu s dalšími asi 200 produkty jako je káva, pomeranče, čokoláda a čaj. Neúroda na Severu i v celé Evropě vedla k zákazu veškeré pálení lihu až do 15. září 1756. V průběhu léta bylo toto datum posunuto do 26. listopad, poté byl zákaz vydán na neurčito, tak jako již několikrát dříve. Nicméně v roce 1756 byla trochu lepší pozice ve vynucování tohoto zákazu. Přesto však ekonom Johan Fischerström konstatoval: „Lidé riskují cokoliv pro produkt, který považují za nepostradatelný. Z mnoha jinak výborných lidí se stali přestupníci zákona…“ Přes všechny zákazy se odhaduje, že v létech 1756 až 1760 bylo na pokoutní, ilegální, pálení lihu spotřebováno 250 tisíc tun obilí.

Poté co se po palácové revoluci roku 1772 chopil moci král Gustav III, dostaly se ekonomické otázky znovu do popředí. Byl nedostatek peněz, byly běžné hladomory (v létech 1771 a 1772) a tak král opět zakázal 11. září 1772 veškeré pálení lihu ve Švédsku i Finsku.

Stará úvaha z dob panování Karla XII podřídit lihoviny centrálnímu řízení byla oprášena a král jmenoval v roce 1774 komisi, která by se touto věcí měla zabývat. Vedoucí osobnost komise, baron C. G. Wrangel, připravil návrh, který v roce 1775 projednala tajná dvorní rada. Veškeré pálení lihu bylo zakázáno, stejně jako opravy a budování nových palíren. Pokuty byly zdvojnásobeny, veškerý dovoz alkoholu byl zakázán.

Zámecké palírny

Zřejmě vzhledem k tomu, že se alkohol používal jako surovina pro výrobu střelného prachu, bylo zřízeno 60 královských palíren. Například Síň sjednocení v Kalmarské pevnosti byla vybavena destilačním zařízením, z ložnice Gustava Adolfa se stala sýpka a na Ystadu byla palírna zřízena v nádherném františkánském klášteře.

První královský alkohol se objevil nálevnách ve Stockholmu 12. května 1776. Zároveň bylo otevřeno na 3000 taveren a správci provincií dostali instrukce jak propagovat královský alkohol.

Národní skandál

Nešetrná spotřeba palivového dřeva v královských lihopalnách vedla k drancování lesů. Přes snahu udržet prohibici bylo pokoutní pálení všeobecně rozšířeno a očekávané zisky z lihového monopolu se nerealizovaly. Byly vydávána nařízení ke zvýšení jejich obratu. Nicméně odbyt váznul a hromadily se zásoby. V jednom okamžiku bylo skladem až 4 miliony litrů alkoholu.

Kritika vzniklé situace byla jednomyslná. A tak roku 1787 došlo k velkému ústupku: domácí výroba lihu byla uvolněna.

Domácí pálení jako občanské právo

Na počátku 19. století bylo právo pálit posíleno několika politickými rozhodnutími a lihovarníci měli právo též své produkty sami prodávat. Alkohol byl k mání prakticky v každém obchodě. Současné výpočty produkce lihovin udávají, že v některých letech byla produkce téměř 150 milionů litrů. Asi desetina tohoto množství pocházela z královských palíren krále Gustava III. To znamená, že kolem roku 1820 byla spotřeba včetně žen a dětí téměř 45 litrů lihovin na osobu ročně. To je asi devětkrát víc, než je dnešní spotřeba. Podle některých zpráv byla ve Švédsku nejvyšší spotřeby lihovin koncem 18. a v první polovině 19. století.

První hnutí za umírněnost v pití

První reakce na všeobecné opilství na sebe nedaly dlouho čekat. V roce 1824 se koncept „svobodné domácí pálení“ změnil na „svobodné pálení“.

Pod vlivem zkušeností s omezováním nadměrného pití ve Spojených státech po válce za nezávislost, kdy abstinentské společnosti masově propagovali umírněnost v pití, byla podobná společnost ustavena i ve Švédsku 28. listopadu 1830. Na počátku její činnosti bylo nutno přijmout zásadní rozhodnutí, buď bojovat pouze za umírnění spotřeby alkoholu, nebo úplně zakázat jeho spotřebu. Po několika měsících Samuel Owen založil Kungsholmskou společnost za umírněné pití která postupně rozvinula své působení po celé zemi.

Zároveň se díky Perovi Wieselgrenovi, děkanu göteborské katedrály, rozeběhla široká vzdělávací akce. Několik lékařů včetně Magnuse Hussa, který popsal opilství ve Švédsku jako nemoc s epidemickým výskytem, podpořilo tuto kampaň. Korunní princ Oscar rovněž hrál významnou roli v úsilí omezit domácí pálení a nezřízené pití. Navíc, mnoho obyčejných občanů kritizovalo zisky z obchodu lihem.

Organizace proti nadměrnému pití se rozšiřovaly. První národní hnutí proti opilství se rozeběhlo, od poloviny století se podařilo teorii převést do praxe a obchod alkoholem začal být regulovaný.

Obchodní systém

Ve Falunu byla v roce 1850 založena společnost pro prodej lihovin. Byli to majitelé dolů, kteří získali licence na provozování restaurací a obchodu s lihovinami s ideou neziskového provozu těchto zařízení („žádný osobní zisk a výhody“).

V roce 1855 bylo vydáno nové nařízení o lihovinách, které vytvářelo překážky pro domácí pálení. Zákon rozlišoval výrobu a prodej lihu a zároveň převáděl právo prodeje na určité společnosti. Místní správy měly právo veta nad provozováním obchodu s lihovinami a příslušná daň byla ztrojnásobena. Pět let po zavedení tohoto opatření bylo domácí pálení naprosto zakázáno a byla stanovena otvírací doba v hospodách.

Göteborský systém

Per Wiselgreen

V roce 1865 byla založena Göteborská společnost pro prodej alkoholu. Oblast působnosti bylo město Göteborg, které udělovalo právo prodávat alkohol této společnosti. Společnost měla být vlastněna a řízena „známou a uznávanou osobou“, která by nezískávala víc než obvyklý zisk z kapitálu, který do společnosti vložila. Pravidla rovněž ukládala společnosti udržovat dobře osvětlená, prostorná zařízení pro podávání jídel „bez ohledů na osobní prospěch a výhradně se zájmem o morální a ekonomický prospěch dělnické třídy“.

Pořádek v krčmách

Göteborgská společnost pro prodej alkoholu se zaměřila především na to, aby udělala „pořádek“ v krčmách. Domácí pálení bylo minulostí, Švédové si kupovali alkohol v krčmách. Veškerý alkohol se prodával přes pult, ať pro konzumaci na místě nebo doma.

Státní alkoholová politika byla ještě v plenkách, ale již v té době se stala politickou zbraní a začal boj o její zneužití.

Brzy se po celé zemi začal podobný systém rozmáhat. Podobné společnosti byla ustaveny v Hudiskvallu, Lundu, Stockholmu a mnoha jiných městech. A tak také vznikl název Systembolaget. Původním záměrem, aby společnosti samy provozovaly hospody, ale stávalo se, že tyto licence byly za přesně definovaných podmínek převedeny na soukromé osoby. Tyto hospody musely provozovat prodej alkoholu podle regulí společnosti a prodávat pouze alkohol této společnosti. Každý, kdo se opil nebo se v zařízení společnosti choval nevhodně, byl vykázán. Prostory musely být udržovány čisté a upravené, vytápěné a dobře vedené. K dostání musela být teplá jídla a káva s možností jejich podávání. Heslo bylo: „Dobré jídlo za nízkou cenu“.

Prodej alkoholu na úvěr nebo osobám mladším 18 let byl zakázán, stejně jako osobám opilým, chovancům chudobinců a bezdomovcům nebo osobám pobírajícím sociální podporu. Byly též případy, že vedení společnosti nebo policie zakázalo prodej určitým osobám – alkoholikům.

Ziskové podnikání

Nové společnosti se rychle přeměnily na ziskové a přinášely profit jak obchodu tak i městům a okresům. V roce 1863 byl přijat zákon, který určoval, že jedna pětina daně z obratu z prodeje alkoholu se odváděla státu. Protože docházelo k podvodům, bylo o deset let později nařízeno, že veškerá daň z obratu z této činnosti se odvádí státu. V důsledku toho se některé společnosti rozdělily na dvě, jedna pro výrobu a druhá pro prodej alkoholu. Zisk byl ale vytvářen u výrobce.

Velká alkoholová válka

Avšak myšlenka jedné monopolní společnosti ve městě na prodej alkoholu měla i své odpůrce. Jedním z nich byl L. O. Smith – „alkoholový král“, který vlastnil palírnu na ostrově Reimersholm na jezeře Mälaren, tehdy mimo hranice Stockholmu. Švédský kapitál získaný prodejem alkoholu v roce 1876 použil k umělému snížení cen ve městě, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec se však dočkal, otevřel obchod na ostrově, kde měl palírnu, zřídil na ostrov zadarmo dopravu a rozjel velkou reklamní kampaň. Jeho ceny byly hluboko pod cenami společnosti. Zákaznicí se jen hrnuli a válka byla na světě. Za rok prodal Smith 1,4 milionů litrů alkoholu. Společnost byla v krizi. V té situaci Smith nabídl městu prodej jeho továrny. Po tvrdém vyjednávání byla v lednu 1879 ustavena Reimersholm Spirit Refining Company a 10. února se stala dodavatelem společnosti.

Ale Smith neskončil, převzal několik palíren ve Scanii a Blekinge, které vybavil dokonalejším rafinačním zařízením. Dlouho předtím založil ve Stockholmu a Göteborgu závody na rafinaci lihu, kde zpracovával přebytky z palíren ve Scanii.

V březnu 1882 opět vyhlásil válku Stockholmské společnosti pro obchod s alkoholem. Jeho ceny byly podstatně nižší. Alkohol dodával do restaurace na ostrově Fjäderholm mezi Stockholmem a Lindigö. Tato lihová válka trvala do roku 1883, kdy Stockholm přesvědčil radnici v Lindigö, aby Smithovi odebrali licenci. Mezi tím však prodal žíznivým Stockholmanům 1,5 milionů litrů alkoholu.

Společnost v každém městě

V taverně 19. století

Nové nařízení o alkoholu vstoupilo v platnost v roce 1905 a zavazovalo společnosti obchodující s alkoholem, aby se řídily Göteborgským systémem. Zřetelně byl oddělen prodej přes ulici a podávání alkoholu v zařízeních. Veškerý zisk plynul státu. Trvalý zákaz – prohibice – byl stále ve vzduchu. Podle Göteborgského systému nemělo být s opilstvím skoncováno, jen bylo přesunuto z krčem domů.

Agitace pro zavedení prohibice vyvrcholila v roce 1909 peticí známou jako „Soukromé referendum“. Více než dva miliony lidí, to bylo více než polovina dospělé populace ve Švédsku, hlasovala pro prohibici. V následujícím roce dolní komora parlamentu jmenovala komisi, která měla posoudit možnost vyhlášení prohibice. Výbor pro umírněnost byl jmenován v roce 1911 a jedním z jeho členů se stal Dr. Ivan Bratt.

V roce 1912 akciová společnost Göteborgský systém v Göteborgu začala vydávat registrované certifikáty a vedla knihy zaznamenávající jednotlivé prodeje, neomezované dohodou o množství. Tento postup se nazývaná Andrého systém.

V květnu 1913 požádala akciová společnost Stokholmssystemet o licenci pro hlavní město a získala ji pro následující období. Ivan Bratt stanul v čele společnosti která v roce 1914 zavedla povinnou evidenci spotřeby jednotlivců. Dostupnost alkoholu byla dále omezena tím, že se podával pouze k jídlu. V dalším roce bylo uděleno asi 4000 licencí na prodej alkoholu a od Nového roku 1916 byla individuální kontrola spotřeby povinná v celé zemi. Přídělový systém byl přede dveřmi.

Udělala to válka

Ač hlavním cílem zavedení evidence spotřeby a přídělové knížky bylo omezit opilství, bylo pro zavedení této evidence využito zásobovacích obtíží plynoucích z probíhající světové války. Vzhledem k nedostatku produktu, byly lihoviny dočasně zakázány v době od 27. dubna do 31. května 1917. Později byl stanoven limit nákupu na dva litry za tři měsíce. Prodej silnějšího piva (ležáku) byl zcela zakázán. Obilí a brambory byly potřebné pro výživu. Hned po ukončení války následovalo další opatření, nařízení o prodeji alkoholických nápojů, kterým se zaváděl přídělový systém.

Léta přídělových knížek

Používání přídělových knížek zajišťovalo obojí jak registraci, tak i zavedení přídělu. Přídělové knížky se vydávaly jen některým lidem. Rozhodovala majetnost, výše příjmu a sociální postavení. Svobodný muž jí dostal zřídka, rovněž nezaměstnaní byli z tohoto systému vyloučení. Vzhledem k tomu, že pravidla pro přídělovou knížku znala pojem „držitelova manželka“ bylo nepsaným pravidlem, že knížka byla vydávána jen mužům. Žen, které byly držitelkami přídělové knížky, bylo jen pár a příděl alkoholu byl menší než pro muže. V přepočtu, ani jedna z deseti žen nebyla držitelkou přídělové knížky.

Rozdíl mezi člověkem a mizerou, mezi Severem a Jihem

Pro mnoho lidí byla přídělová knížka znakem občanství, známka společenské přijatelnosti držitele. Avšak mezi jednotlivými společnostmi Systému byla velké rozdíly podle místa (sever / jih) pokud se jedná o věkovou hranici, výši přídělu a otvírací dobu obchodů.

V Umeå, v městě na severu, došlo v roce 1923 k maskovanému pokusu o prohibici, limit spotřeby byl stanoven na 1 litr na měsíc a restauracím byly odebrány licence na prodej alkoholu. Věkový limit byl stanoven na 25 let s tím, že se bude každý rok zvyšovat. Toto opatření bylo veřejně odsuzováno a ani policie, ani státní zástupce nechtěli nová pravidla přijmout a tak v roce 1927 městská rada od prohibice upustila.

Lidé s nedobrou pověstí byli automaticky vylučováni ze systému. To zda někdo dostal nebo nedostal přídělovou knížku lidi rozdělovalo a bylo zdrojem pomluv. „Likéroví špioni“ mohli zasáhnout kdykoliv a kdekoliv, domovní prohlídky byli obvyklé.

Tento stav vyvolával řadu protestů a dokonce vznikla Národní organizace švédských držitelů přídělových knížek. Brattův systém vyvolával odpor nejen u těch, kterým knížka byla odmítnuta, ale i ze strany držitelů, kteří systém kontrol považovali za mrhání časem, penězi a pracovními silami a poukazovali na to, že vážně koliduje s běžnými občanskými svobodami. K jednomyslné kritice se připojili Výbor pro umírněnost se v roce 1944 přihlásil ke zrušení restriktivního systému. V té době vláda jmenovala nový Výbor pro umírněnost a uložila mu, aby připravil nové zásady pro řízení spotřeby alkoholu v zemi.

Větší spotřeba na přídělové knížky?

Nálepka jedné z kampaní
Systembolagety

Výbor předstoupil se svojí zprávou v roce 1953 a konstatoval, že přídělové knížky měly omezující vliv na spotřebu alkoholu, ale na druhé straně, ve srovnání s jinými západoevropskými zeměmi, se spotřeba zvyšovala.

Věci došly tak daleko, uvádělo se ve zprávě Výboru, že přídělové knížky platily za dostatečný důkaz o občanství. Ale i když někomu nestačil jeho příděl, nebo byl již vyčerpán, nebyl velký problém získat alkohol navíc buď legálně v restauraci, nebo nelegálně.

Bylo zjištěno, že tři čtvrtiny všech přestupků opilství bylo spácháno lidmi, kteří nebyli držiteli přídělové knížky. Statistiky vykazovaly růst prodeje alkoholu. Za devět let, po které Výbor zkoumal situaci stoupla spotřeba o 25 %, na 9 milionů litrů. Bylo důvodné, že tento trend se zachová i když bude uplatňován stávající systém.

Podle názoru většiny členů Výboru přídělové knížky ani nesnížili nebezpečí zneužití alkoholu, ani celkovou spotřebu. Bylo navrženo tento systém zrušit a nahradit ho novými pravidla. O rok později, v roce 1954 Riksdag přijal nové opatření upravující spotřebu alkoholu.

Systém přídělných knížek by byl v dnešním Švédsku nepřijatelný, i když existují studie, které na minulém systému shledávají pozitivní prvky. Přesto, že byl zřejmě okrajově porušován, vytvářel zábranu bezbřehému opilství.

Svoboda s odpovědností

Heslem nové alkoholové politiky bylo „svoboda a odpovědnost“, opírala se o řadu instrukcí a informací s cílem zahnat auru, která vede k pokušení vyzkoušet alkohol. Byla snaha odstranit všechno, co by dělalo alkohol výjimečný . Spotřebitel musel být starší 21 let a nesměl být „ovlivněn alkoholem nebo jinými intoxikacemi“. Jednou z hlavních zásad byl zákaz podávání alkoholu mládeži. Celkem 41 místních společností bylo sjednoceno do jedné celostátní – Nya Systemaktienbolaget, která převzala 249 prodejních místo celé zemi.

Noví příznivci mohli nyní nakupovat v obchodech Systemet. Mezi kupujícími se objevily ženy, které nikdy neměli přídělové knížky a tak došlo ke kurióznímu jevu, prodej alkoholu stoupal po několik let. Noviny psaly o „Říjnové revoluci“ a všichni souhlasili, že změny povedou ke stoupající spotřebě alkoholu. V prvním roce platnosti nového uspořádání obchodu alkoholem stoupla spotřeba alkoholu z 45 milionů litrů v roce 1953 na 58 milionů litrů. Četnost přestupků způsobených opilstvím stoupala, fakticky se jejich počet z dvojnásobil.

Nová omezení otočily obchod alkoholem dolů

V roce 1957 vydal System seznam největších přestupníků pravidel, zapřísáhlých podloudníků, kteří byli zadrženi místním výbory pro umírněnost.Všichni zákazníci museli předkládat osobní průkazy. Tato opatření byla podpořena výrazným zvýšením daní.

Zároveň byla rozvinuta rozsáhlá reklamní kampaň s cílem zvýšit spotřebu vína na úkor spotřeby lihovin. Byly zřízeny speciální obchody s vínem a vydán katalog vín.

V roce 1958 klesla spotřeby lihovin na 44 milionů litrů, což bylo méně než v roce 1953, kdy byly naposledy používány přídělové knížky. Tento trend pokračoval a dosáhl nejnižších hodnot v roce 1960. Od té doby je nepochybný přesun k oblibě vína a lihoviny ztratily půdu pod nohama.

Počátkem 60. let však spotřeba lihovin opět stoupala a Systembolaget spolu s kontrolním výborem zahájil kampaň „Dávat mládeži alkohol je zločin“. Snížení prodeje lihovin bylo dosaženo zvýšením daně a detailnější informační kampaní. Zpřísnily se pravidla pro kontrolu spotřebitelů. Identifikační průkazy musely být opatřeny fotografií držitele. Systembolaget vydával svoje vlastní karty a v některých obchodech byly stánky fotografů. Náhodně vybraní spotřebitelé museli v obchodě prokázat svou totožnost (ukázat identifikační kartu).

V následujícím roce bylo uvedeno na trh pivo s 3,6 hmotnostními procenty alkoholu (10º) a byla jmenována Komise pro alkoholovou politiku (KAP). Celkový prodej alkoholu v 60. a v první polovině 70. let stoupal, ale v roce 1976 byl zaznamenán jeho pokles.

Úplně jiné obchody

Zatímco v dobách přídělových knížek a později obchodů Systembolaget byly prodejny alkoholu víceméně skryté, v 70. letech se to všechno změnilo. Nové obchody byly otvírány v centrech a mezi ostatními obchody. Staré obchody byly modernizovány. To bylo v souladu pokračující kampaně za „deglorifikaci“ alkoholu. Zlepšoval se způsob nabídky a možnosti výběru nápojů. Vzhledem k monopolnímu postavení společnosti.

Poučení z historie

Spotřebitelé na základě stoupajících znalostí o produktech požadovali širší nabídku kvalitních nejen domácích, ale i zahraničních nápojů. To bylo důsledkem zvyšující se úrovně výživy a životního stylu a v neposlední řadě úsilí Systembolaget o vyšší kulturu pití. Větší zájem o konzumaci vína než lihovin podněcoval pracovníky v zařízeních Systembolaget k dalšímu prohlubování akcí směřujících ke kultivaci konzumace alkoholu ve Švédsku. Zboží, které nebylo na skladě se mohlo objednat a v mnoha místech, kde nebyl zřízen obchod byly shromažďovány objednávky a zákazníci se mohli zboží vyzvednout i v nespecifickém obchodě, nebo je dostali domů poštou.

V současné době si každý Švéd, každá Švédka může určit kolik bude pít. Zisk z obchodu alkoholem je minimalizován. Cenová politika, osvětové a informační akce vedou k mírnění konzumace alkoholu, a monopolní postavení Systembolaget zaručuje, že sociální hledisko bude vždy na prvním místě.

Vítězství veřejného zdraví

V roce 1995 se Švédsko připojilo k EU a otázka alkoholového monopolu vyvstala na pořad jednání. Obchodní monopol je proti ustanovením zakládající smlouvy Evropské unie. Proto například nyní Systembolaget uděluje licence na prodej vína v jiných obchodech, např. se zeleninou. Zvýšil se význam této organizace při ochraně veřejného zdraví. Ukazuje se, že švédský monopol přežije i v podmínkách společného evropského trhu. Přičleněním Švédska k EU zanikly čtyři dosavadní monopoly v souvislosti s alkoholem (vývoz, dovoz, velkoobchod a výroba lihu), které držela společnost AB Vin et Spirit.

Současná švédská alkoholová politika je výsledkem dlouhého boje mezi myšlenkou zákazu a liberálním přístupem, mezi obchodními zájmy a zájmy veřejného zdraví. Je plně v souladu s plány EU na snižování účinků alkoholu, které byly vytýčeny Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v roce 1990.

Barclay House na Kungsträdgården v průběhu věků – byl zbourán v roce 1915,
dnes tu má sídlo Systembolaget.

Pavel Dobrovský
volně přeloženo z brožury Alkohol ve švédské historii (1400–2000)
Systembolaget, Stockholm, www.systembolaget.se