Svátek svaté Lucie

Svátek sv. Lucie se tradičně váže ke Švédsku. Oprávněně, neboť tam patří k nejživějším tradicím. Méně jsou známy oslavy „Lucie“ v jiných krajích – třeba u nás na Moravě.

V roce 1927 vyhlásil jeden stockholmský časopis soutěž o volbu Lucií. Dívku, která zvítězila, korunovali Lucií a byla provázena družičkami a chlapci – nosiči hvězd. Tato oslava svátku Lucie se rychle rozšířila po celém Švédsku. Lucie se dnes slaví v rodinách, školách i školkách, na pracovišti a v celé společnosti, Lucie se svým doprovodem přichází dokonce i do nemocnic.

Ve Švédsku každoročně třináctého prosince navštěvuje Lucie nejen školy, ale často i pracoviště. V časných ranních hodinách prochází průvod Lucií za zpěvu vánočních koled. V čele průvodu jde „velká“ Lucie v bílém šatě s červenou stuhou, se sepjatýma rukama, na hlavě s korunou, do níž jsou zasazeny svíčky, pravé nebo elektrické. Její doprovod se skládá z „malých“, podobně oblečených Lucií, které drží v ruce svíčku, a dále z „chlapečků s hvězdou“, kteří mají na hlavě vysokou papírovou čepici se zlatou hvězdou a v ruce další zlatou hvězdu na tyčce (jde o pozůstatek zaniklé tradice u nás známých tří králů), z „perníkových panáčků“ ve vysokých kloboucích, oblečených v hnědém. Průvod doplňují vánoční skřítci v červených čepičkách. „Malé“ Lucie nabízejí přítomným sladké kynuté pečivo s příměsí šafránu a perníčky – peparkakor. Pro dospělé je svařené víno – Glögg.

Svátek sv. Lucie se slaví i v ostatních severských zemí se slaví – zvláště pak i v Norsku. Ve školkách to bývá oblíbená zábava.

V Čechách chodívaly také Lucie – „lucky“. Chodívaly hojně, dnes již se tato tradice udržuje jen někde, například na Valašsku.

V Brně chodí zase „severská“ Lucie díky péči pobočky Severské společnosti. V Praze chodívala severská Lucie jen na Švédském velvyslanectví, někdy v obchodním domě IKEA a v několika zahraničních firmách pocházejících ze Švédska.

Letos poprvé v celé své kráse zavítala i mezi členy Severské společnosti na Novotného lávku. V předvečer svátku sv. Lucie připravila vedoucí Švédské sekce paní Marta Janíková spolu s Dr. Neborovou a Sandrou Hubovou večer, ze kterého dýchla atmosféra švédské předzvěsti Vánoc i na pražské členy Severské společnosti. Tu atmosféru přinesla do sálu restaurace v Domě vědeckotechnických společností Lucie a její průvod. Velký dík za to patří Dr. Evě Novákové z VŠE a jejím studentům švédštiny. Dlouhý průvod přinesl do ztemnělého sálu světlo, švédské koledy a typické občerstvení – peparkakor a glögg.

O tom, že je to velmi citlivý svátek, zejména pro švédské dívky a ženy, četla Marta Janíková z ironicky laděného vyprávění, podle kterého je účinkování v roli „velké“ Lucie pro švédskou ženu jeden z životních vrcholů (ne-li ten nejvrcholovatější) a případný neúspěch při konkurzu prý může poznamenat na celý život. Je to prostě prý dost prestižní záležitost, kdo bude „velká“ Lucie.

Tradice oslav v tomto období je prý ve Švédsku podstatně starší, ale do současné doby, na rozdíl od našich krajů přežila zřejmě proto, že se opírá o náboženský základ. Je to však velmi starý svátek, který byl slaven ve středním Švédsku na oslavu dokončení prací.

Žena jménem Lucie žila podle legendy za panování císaře Diokleciána kolem roku 304 v sicilských Syrakusách. Traduje se, že měla být kvůli svému křesťanskému vyznání upálena, ale plameny se jí vyhnuly. Aby byl ortel nad odsouzenou vykonán, musel jí kat Lucii usmrtit mečem, proto jsou dnešní severské Lucie oblečeny v bílých šatech s červeným pásem symbolizujícím násilnou smrt svaté mučednice. Lucie, které obcházejí v severských zemích, mají na hlavě korunu se svíčkami, jako předzvěst konce nejtemnějšího období roku. Lucie zpívá a dává naději, že po tmě se k nám vrátí světlo. Samotné jméno Lucie je odvozeno od latinského lux – světlo.

Svátek sv. Lucie se kdysi slavil i v našich končinách, spojený byl ale s jinými zvyklostmi. Třináctého prosince se nesmělo drát peří ani příst; kdo zákaz porušil, toho přišla Lucka klepnout přes prsty vařečkou. Nehodné děti vytahovala z postelí a cpala do džberu, poslušným zase nadělovala do punčoch. Dbala na pořádek: bíle oblečená, se zamoučeným obličejem, v ruce peroutku z husího křídla ometla ve světnici prach, vyčistila police a skříně, všechny učesala a jak mlčky přišla, tak zase mlčky odešla.

Podle skandinávské tradice pěstované především ve Švédsku a Norsku od počátku 19. století přináší Lucie, jež znamená světlá či zářící, nové světlo. To se ale ve skutečnosti dostavuje o týden později, v den slunovratu. Nositelka tradice, křesťanská světice svatá Lucie bývá zobrazovaná s lampou a plameny. Žila v letech 283 až 304 za vlády římského císaře Diokleciána, zemřela zřejmě 13. prosince roku 304 mučednickou smrtí. Podle legendy byla předtím zbavena zraku. Světlo jejích očí tedy přináší mladičká plavovláska v dlouhých bílých šatech, s korunou s pěti planoucími svícemi. Přijíždí v kočáře taženém koňmi se svým doprovodem, obestřena tklivým kouzlem písně Santa Lucia. Rozdává koláčky a na její počest se popíjí glögg – svařené víno a lihovina s kořením, rozinkami a mandlemi.

U nás se tradice svátku Lucie moc nezachovala. Přestože je Lucie dívčí jméno a svatá Lucie bdí nad domácností, tedy resortem stále ještě spravovaný převážně ženskou polovinou lidstva, oslava jejího svátku v některých moravských oblastech nebývala dívčí záležitost. Naši předkové se v ten den převlékali do bílého za přízračné postavy „lucky“. Například na Přerovsku byly „lucky“ záležitosti rozverných mládenců. Využívali toho, že svatá Lucie byla považována za patronku domácích prací a spořádané domácnosti, navštěvovali stavení a zkoušeli, jestli se už hospodyně chystá na svátky a začíná s úklidem. Na Přerovsku nosila „lucka“ peroutku nebo koště proto, aby nepořádné hospodyni vymetala všechny rohy. V druhé ruce mívala dřevěný dlouhý nůž – to proto, že je i patronkou přadlen. Na její svátek se nesmělo příst a kdyby zjistila, že má někde hospodyně rozdělané přádlo, tak mohla nožem přádlo pocuchat.

V současné době i nedávné minulosti však takové počínání nebylo vůbec případné, protože svátek sv. Lucie se se změnou juliánského kalendáře na gregoriánský posunul z 23. prosince na současný 13. prosinec*). Podle starého juliánského kalendáře mohlo platit ono „Lucie noci upije“. Stejně tak mohla Lucie plnit své poslání – totiž trestat nepořádek v domácnosti. V den svaté Lucie, tehdy těsně před Štědrým dnem, musely být a zřejmě i byly všechny české a moravské domácnosti jako ze škatulky.

Kdoví, proč tyto zvyky u nás upadly v zapomnění, možná i pro rozpor mezi chováním tajemných „lucek“ a reálným kalendářem.

Pavel Dobrovský, 13. prosince 2001

---

Redakční poznámka:

*) Papež Řehoř VIII., který v roce 1582 vydal tzv. Bulu Intergravissimas, podle níž se mělo číslování dnů posunout o 10 dnů dopředu. A to proto, aby se vyrovnalo zpoždění juliánského kalendáře za „astronomickým“. Jak je všeobecně známo, astronomický rok netrvá 365 dní, ale o něco více. Proto se každé čtyři roky vkládá přestupný 29. únor, obdobně ani každý kulatý stý rok nebývá stejně dlouhý. Prostě stále něco přebývá nebo se nedostává. Původně používaný kalendář Juliánský s těmito odchylkami nepočítal a proto se „zpožďoval“. Nový kalendář byl sestaven bratry Liliovými a na počest papeže Řehoře, který jej uvedl v používání, se nazývá gregoriánský. Počítal už s délkou dne 365 dnů, 5 hodin, 49 hodin a 16 vteřin (což je mimochodem hodně přesné a od hodnoty „tropického roku“, který považujeme za přesný my, se liší o pouhých 30 vteřin). V Čechách jsme měli takto pokrokový kalendář mezi prvními, už v 16. století. Pomineme-li země, kde používají na náš vkus poněkud exotické kalendáře (japonský, čínský, islámský, židovský a řadu dalších), je do dnešní doby několik křesťanských států, kde se gregoriánský kalendář neujal. Jde o země, které nemají papeže příliš v lásce a tak nikdy neuznaly jeho „novoty“ – země, kde je většina lidí vyznání řecko-katolického nebo pravoslavného. Připomeňme jen známý případ Velké říjnové revoluce, která byla v listopadu.