Mari Boine se chystá do Prahy – naslouchejme hlasu matky Země!

foto převzata z norden.org, a wikipedia.org

Milovníci hudby Severu, zbystřete! Už 10. března 2007 přijede do žižkovského klubu Akropolis hvězda world-music nejzářivějšího svitu – sámská zpěvačka a skladatelka Mari Boine, asi nejznámější protagonistka sámské kultury včetně tradiční formy zpěvu – joiku.

Joiku, jako hlasu přírody, vyjádření úcty člověka k ní coby své pramáti, hlasu souznění a porozumění. Svým nezapomenutelným naléhavým hlasem jej k nám přinese žena, která významným způsobem přispěla k sámskému „národnímu obrození“, které vybudilo v poslední čtvrtině dvacátého století skomírající sámský národ z letargie. Zajisté stojí za to poznat onu sílu a energii, kterou naše na výkon a úspěch nastavená současná společnost již bolestně postrádá…

Mari Boine, narozená v listopadu 1956, pochází z osady Gamehhisnjárga v oblasti Karasjok na samém severu Norska. Tato oblast je srdcem původního národa Sámů, přesto v době, kdy vyrůstala, bylo těžké si tuto identitu uvědomit. V místních školách se učilo, že sámská kultura je bezcenná a zapomenutá. Marinini rodiče byli silně křesťansky založení,což znamenalo popírání původní, přírodní a animistické kulturní síly národa. Vždyť křesťané od středověku označovali joik a víru v přírodu za „dar“ od Ďábla.

Mari zprvu netoužila být umělkyní, svůj zpěv a hudbu vnímala jako terapii pro ni samu, vedoucí k uvědomění toho, kým je a odkud pochází. Svým projevem však strhla lavinu zájmu o tradiční kulturu laponského národa. Její první vystoupení přišla v době, kdy tento severský národ procitl z asimilační agonie a začal nahlas deklarovat svou sounáležitost a sebeurčení.

Člověk je součástí přírody

Většina Boininých písní nejsou v pravém slova smyslu tradiční joiky, ale celý její vokální a hudební projev je touto kulturou silně ovlivněn. Samotná hudba, kterou s Mari spoluvytváří pětičlenný hudební ansámbl, patří do kategorie „world-music“, tedy hudby světa. Promítají se v ní nástroje jiných tradičních společenstev, jako jihoamerické indiánské píšťaly, či aboriginské didjeridoo. Severská, sámská tradice je nejsilnější právě v textech, které odrážejí původní víru v přírodu, v to, že člověk není jejím vládcem, nýbrž její součástí. Textům nemusíme racionálně rozumět, přesto se Mari daří jejich prostřednictvím přivádět posluchačstvo do transu, podobného vědmému vytržení starých sámských čarodějů noáidde.

Od uťatých hlav ke konejšivým rukám noci

První nahrávky Mari Boine se nesly v duchu protestu a vzpoury utlačovaného lidu a zapomenutých tradic. Průlom znamenala její druhá deska Gula Gula (Naslouchej hlasům Pramatky, 1989), kde se Mari naplno přihlásila k animistickému vidění světa. „Když zabijeme naši matku Zemi, zemřeme s ní!“ zpívala v titulní skladbě alba. Ostří protestu sice stále více s postupem let utlumoval spiritualismus staré sámské kultury, občas však ťalo do živého jako ve skladbě Risten na dalším přelomovém CD Bálvvoslatjna (Prostor rozjímání, 1998), kdy umělkyně zpívá o svém pradědečkovi, který byl sťat v roce 1854 v rámci potlačení „lokální vzpoury“ a jeho hlava byla v ledu poslána do Christianie: „Přivázali tě k pokroucené bříze, přeťali tvé žíly a hlavu poslali do Christianie“.

Čím více se zlepšuje postavení Sámů ve většinové společnosti, tím hlouběji se Mari Boine noří do léčivé síly přírody a její prosté, však všeříkající duchovní energie. Důkazem budiž její poslední, jemné, mystické a přesto podle mnohých svou výpovědí nejsilnější a nejkrásnější album Iddjagiedas (V rukou noci, 2006), jež pramáti joiku onoho březnového večera v paláci Akropolis představí i nám…

Riku N. Podzemský, 20. února 2007