Netopýři vidí ušima

Netopýr černý, Barbastelle flying, Barbastella barbastellus
foto C. Robiller, Wikimedia Commons

Netopýři mají uši místo očí. Jejich obratnost proto byla dlouhou dobu pro lidi předmětem údivu. Teprve vynález radaru objasnil metodu, na které je založena orientace netopýrů v prostoru.

Netopýr za letu vysílá za sekundu několik desítek krátkých, jen několik setin sekundy trvajících zvukových signálů. Svýma velkýma ušima pak poslouchá ozvěnu. Podle ní "slyší" své okolí: například je-li před ním překážka nebo vhodná hmyzí kořist. Z ozvěny netopýr pozná také vzdálenost předmětů nebo povahu odrazové plochy. Rozlišovací schopnost tohoto radaru je neuvěřitelně dobrá: po poslechu ozvěny se obezřetný netopýr vyhne dokonce překážce o síle lidského vlasu.

Tóny, které netopýři používají pro svou navigaci, jsou velmi vysoké. Jsou nad hranicí slyšitelnosti pro člověka. Četnost zvukových signálů je různá podle druhu netopýra a konkrétních podmínek. Například dva jedinci letící blízko sebe mohou své zvuky pozměnit tak, aby se jejich signály navzájem nepopletly. Nejhlubší tón používaný netopýry k navigaci má frekvenci asi 20 kHz a nejvyšší až 200 kHz. U finských netopýrů to však bývá maximálně 60 kHz. Ucho mladého člověka je schopno rozlišit vysoký tón o frekvenci jen asi 16–18 kHz.

To, že netopýři vyhledávají cestu i kořist pomocí sonaru, je v současné době jasné. Nebylo tomu tak vždy. Pohyb netopýrů ležel přírodovědcům v hlavě už dlouho. Roku 1794 italský přírodovědec Spallanzani objasnil, že netopýři se neorientují pomocí zraku. Svůj závěr založil na pokusu, při němž pokusné netopýry oslepil. Po několika dnech pitvou žaludků zjistil, že slepí netopýři byli stejně dobře živeni jako jejich soukmenovci s normálním zrakem. Otázka ho však zajímala ještě dále. Při dalších pokusech ucpal uši několika jedinců malými zátkami. Tito jedinci pak naráželi do překážek a nebyli schopni ani vyhledat potravu. Vše se vrátilo do původního stavu po odstranění ucpávek.

Spallanzani nemohl však již dále pokračovat ve výzkumech, neboť tehdy – před více než 200 lety – přirozeně neměl teoretickou možnost vysvětlit pozadí pozorovaného jevu.

Literatura:
[1]  Lokki, J.: Lepakot näkevät korvillaan. In: Suomen Luonto 8/1999, s. 67. Helsinki 1999.

Autor článku profesor Juhani Lokki je ředitelem Ústředního zoologického muzea ve Finsku.

Suomen Luonto (Finská příroda) je časopisem Finského svazu ochrany přírody. Vychází dvanáctkrát ročně.

Juhani Lokki, z finštiny přeložil: Václav Chvátal, 1. září 1999