Strom roku se raduje ze světla a tepla

Líska obecná je dřevinou finského jihozápadu. Dnes její severní rozšíření sahá až k městu Kokkola (asi 64 %severní šířky – pozn. překl.). Čím více se podnebí ve Finsku oteplovalo, tím severněji tato dřevina pronikala. Společně s lískou se často vyskytují také jaterník podléška a podbílek šupinatý. V jejích větvích žijí ptáci a veverky, které také rozšiřují její semena na nová stanoviště.

Oříšek je plod, ve kterém je zárodek chráněn silnou skořepinou. Ve Finsku se vyskytují jen dva druhy rostlin, jejichž plodem je oříšek: líska a dub. Proto také ve finštině není třeba rozlišovat pojmy líska a lískový ořech. Je také možné, že původní jméno rostliny upadlo v zapomnění. Když hospodářský význam lísky klesal, mizela i potřeba nadále přísně rozlišovat název keře a jeho plodu.

Slovo ořech, oříšek snad původně označovalo plod a samotná rostlina byla alespoň v jihozápadním Finsku známa pod jménem "strom úsvitu". Rozdílnost označení odpovídá i švédštině, kde slovo "hassel" označuje lískový keř a "not" jeho plod.

V roli lidské potravy

Čerstvý oříšek se slupkou váží přibližně gram. Asi 60 – 70 %váhy jádra tvoří olej. Velmi vysoký je také obsah energie. Způsoby použití se velmi měnily s různými obdobími. Jestliže se například oříšky na podzim stávaly jednou z hlavních složek potravy, jindy byly jen výjimečným pamlskem nebo přídavkem k jídlu.

Stopy častého sběru a využívání oříšků se kupodivu ve Finsku začínají objevovat teprve kolem roku 3000 před naším letopočtem. V té době však byla líska obecná na ústupu. Archeologické nálezy částí lísky pak náhle končí kolem roku 1000 př. n. l. Jedním z možných vysvětlení tohoto jevu je rozmach pěstování kulturních rostlin a chovu domácích zvířat. Ale proč nebyla líska využívána v teplejším období? Zmýlili se snad archeologové v důsledku velmi malé četnosti nálezů?

Lískové oříšky se znovu objevují až v archeologických nálezech z let 50 – 1150 našeho letopočtu, tentokrát však jako atributy magie. Zemřelým se dávalo na cestu pár oříšků nebo dubová větvička – snad k vypěstování nového lískového či dubového háje na onom světě.

Za švédské vlády nad Finskem byly oříšky z jihozápadního Finska dováženy do Stockholmu. Jejich sběr měl obchodní význam do konce 18. století, a až do padesátých let 20. století se oříšky běžně sbíraly pro potřebu domácností. Pak se na finské domácí oříšky zapomnělo. Dokonce si už dnes umíme docela dobře představit, že na našich lískách oříšky ani nerostou.

Ty, které kupujeme v obchodě, pocházejí z oblastí Středozemního nebo Černého moře. Pěstované lískové keře náleží částečně ke stejnému druhu jako naše domácí lísky. Kromě toho existují další druhy, např. líska turecká, a dále kříženci uvedených druhů. Pro šlechtění jsou vybíráni jedinci silně plodící a s velkými plody, takže oříšky kulturních odrůd jsou asi dvakrát větší než u volně rostoucích jedinců.

Ptáci rozšiřují semena

Oříšky spadlé s mateřského keře nemohou vyklíčit v jeho stínu. Tuk v plodech se časem rozloží a semeno ztrácí svou klíčivost. Líska potřebuje k šíření svých semen zvířata. Myši a hraboši se oříšky živí a vytvářejí si i jejich zásoby, nicméně tyto drobné savce můžeme stěží považovat za hlavní šiřitele lískových semen. Zato veverka, sojka a ořešník kropenatý dopravují semena do větších vzdáleností. Přebytky si uschovávají do země, mechu nebo mezi balvany – tedy na ta nejvhodnější místa pro klíčení lískových semen.

Veverka si zakládá "spižírnu" poblíž doupěte, zato sojka a ořešník mohou odnést oříšky až do vzdálenosti několika kilometrů. Za dobrých podmínek v semenném roce ukládají ptáci do spižíren dvakrát až čtyřikrát více potravy než mohou sami zkonzumovat. Třebaže myši a hraboši odnesou část jejich zásob, velká část přečká zimu, vyklíčí a stává se základem nového porostu lískových keřů.

Také strakapoud velký se zčásti živí oříšky. Nevytváří si však zásoby, a tak je pouhým spotřebitelem semen.

Cizí lokality

V nejchladnějším období glaciálu se líska stáhla do oblastí Černého a Středozemního moře. Po oteplení klimatu se začala rozšiřovat severním směrem. Keř se neuvěřitelně rychle rozšířil až ke Karelské šíji, do severního Německa, Dánska a jižního Švédska a také do západní části Britských ostrovů, o něco později také do pobaltských zemí, severní Francie a východní Anglie.

Svérázným způsobem probíhalo rozšíření lísky ve Finsku. Šíření lískových porostů z Karelské šíje se velmi brzy zastavilo. Do jihozápadního Finska se líska dostala zřejmě přes moře, snad ze Švédska.

S lískou se dnes ve Finsku můžeme běžně setkat v oblastech kolem 63. rovnoběžky (Saarijarvi, Lappajarvi, Pielavesi), ale podle pylové analýzy je její výskyt možný i severněji, až k 64. rovnoběžce (u města Kokkola). Líska se však zřejmě vůbec nevyskytuje v jezerní oblasti Saimaa (na jihovýchodě Finska – pozn. překl.).

Je snad příčinou rychlého a nepravidelného rozšíření lísky činnost člověka? Keř se rozšířil z Balkánu ke Karelské šíji během několika tisíc let, rychlostí asi jeden kilometr za rok. Tato rychlost odpovídá spíše umělému než přirozenému šíření rostlin. Na Blízkém Východě se např. o něco později šířila stejnou rychlostí znalost kulturního pěstování rostlin.

Snad to nebylo přímo úmyslné šíření lísky k zemědělským účelům, ale spíše přenos oříšků jako součásti potravy nebo obchodního zboží. Takováto rychlost šíření by pak vypovídala o čilých kulturních a obchodních kontaktech.

Yrjo Vasari nalezl v severovýchodním Finsku v bahenních vrstvách doby poledové pylová zrna lísky. Považoval je za přinesená větrem z velké vzdálenosti, avšak v nedaleké lokalitě starého osídlení Haveri (v oblasti Kemijarvi) byly nalezeny lískové skořápky, což už svědčí o něčem jiném.

Vše nasvědčuje tomu, že zde došlo ke spontánnímu vzniku izolovaného lískového porostu, a to v bezprostřední blízkosti polárního kruhu!

Není vyloučeno ani to, že údolí řeky Kemijoki bylo v té době podobné mořskému fjordu sahajícímu daleko do vnitrozemí.

Smrk vytlačil lísku z nejlepších stanovišť

Doba poledová byla zlatým věkem lísky. Před 5000 lety začal z východu pronikat smrk, který vytlačil lísku z nejlepších lokalit. Ve stejné době se klima začalo měnit na kontinentální, letní období byla stále teplejší a sušší. Suchá a horká léta začala vysoušet rašelinu ve smrkových lesích, pročež se líska rozšířila do nejlepších mokřadů. Z tohoto velmi krátkého období se zachovalo poměrně velké množství fosilních zbytků lísky, neboť v pravé rašelině a jezerním bahně byly pohřbené části dřevin dobře uchovány.

Když se ovzduší ochladilo, mokřady se více provlhčily, mechy se rozrostly a mnoho keřů lísky odumřelo. Areál lísky obecné se zmenšil na dnešní velikost.

Rostlina suchých svahových hájů

Dnes je líska obecná běžným druhem na ostrovech Okouní země a jihozápadní části Finska. Při jihovýchodním pobřeží zcela chybí, avšak v oblasti Karelské šíje se zachovaly skromné porosty v okolí měst Lappeenranta a Imatra.

Líska je rostlina suchých, často kamenitých listnatých hájů na svazích. Mnohé hajní rostliny se vyskytují společně s ní, ale jen jaterník podléška k ní má opravdu blízký symbiotický vztah. Obě tyto rostliny se během dlouhých údobí vyvíjely společně a obývaly stejné lokality. Poněkud exotickou rostlinou lískových křovin je podbílek šupinatý, nezelená cizopasná rostlina, jejíž načervenalé šupinovité pupeny vyrůstají při kořenech lísky. Podbílek však necizopasí výhradně na lísce, občas si za hostitele vybírá i olši.

V jižním Finsku se líska zachovala alespoň zčásti zásluhou člověka. Pastevní hospodářství, těžba dřeva a zemědělství ovlivňovaly stav lesních dřevin, zejména smrku, zatímco divoké lísce byla ponechána svoboda a tím i možnost uspět.

Úplné české a vědecké názvy rostlin a živočichů zmiňovaných v textu

líska obecná	(Corylus avellana)
líska turecká	(Corylus colurna)
smrk ztepilý	(Picea abies)
jaterník podléška	(Hepatica nobilis)
podbílek šupinatý	(Lathraea squamaria)
veverka obecná	(Sciurus vulgaris)
sojka obecná	(Garrulus glandarius)
ořešník kropenatý	(Nucifraga caryocatactes)
strakapoud velký	(Dendrocopos major)

Suomen Luonto (Finská příroda) je časopisem Finského svazu ochrany přírody. Vychází dvanáctkrát ročně.

Poznámky překladatele:

Finský svaz ochrany přírody vyhlašuje každým rokem tzv. strom roku. Pro rok 1998 byla vyhlášena stromem roku právě líska obecná.

Literatura:
[1]  Vuokko, S.: Vuoden puu nauttii valosta ja lammosta, in: Suomen Luonto 57(4): p. 18-20. Helsinki 1998.

Seppo Vuokko, z finštiny přeložil: Václav Chvátal, 1. září 1998