Island – země, kde nerostou stromy

Krajina v okolí jezera Þingvallavatn, v popředí je
vidět, jak každoroční příval vody z hor pomalu
ukrajuje z plochy pastvin

Vyvýšené drny na pastvině (tzv. svědci) svědčí
o tom, jak vysoko byla původní úroveň půdního
povrchu

Ječmenice písečná (Elymus arenarius)
zpevňuje duny lávového písku

Téměř každý si pravděpodobně představuje Island jako zemi s minimálně narušeným životním prostředím, čistým ovzduším, čistou vodou a téměř panenskou přírodou. Ale i tato země má své problémy. Za největší ekologický problém své země Islanďané považují odlesnění a půdní erozi.

Island byl poprvé osídlen před 1 100 lety. Odhaduje se, že v této době bylo ca 28 % ostrova pokryto březovým křivolesem a až 60 % vegetací. Dnes les pokrývá asi 1 %ostrova a plocha porostlá vegetací se zmenšila téměř na polovinu. Samozřejmě, že důvodem k odlesnění byla potřeba dřeva a získání zemědělské půdy. Rozšířila se také pastva, zvláště koní a ovcí ve volné přírodě. Nadměrná pastva, odlesnění spolu s drsným klimatem (zvláště silnými větry), vulkanickou činností a snadnou zranitelností půdy přispěly k silné erozi půdy.

Půdní erozi značně nahrávají nepříznivé vlastnosti místních půd. Ty vznikají většinou zvětráváním lávy, jsou velmi úrodné, ale neobsahují téměř žádné jílovité částice. Obnaženou půdu proto snadno odnáší vítr. Podle odhadů asi polovina půdy ve výškách do 400 m n.m. je dnes bez vegetace. Setkáme se tu často s pouštěmi, polopouštěmi a písečné bouře nejsou ničím výjimečným.

Písečné bouře vedly ještě začátkem tohoto století k zániku řady farem. Farmáři byli také první, kteří začali proti půdní erozi bojovat výstavbou stěn z kamenů a stromů kolem svých pozemků v místech převládajících směrů větru. Od r. 1907 byla tato činnost upravena zákonem o lesnictví a prevenci eroze na Islandu. Vznikla Společnost pro ochranu půdy (Soil Conservation Society, SCS), která pracuje dodnes. Jejím hlavním úkolem je rekultivace obnažených a poškozených oblastí a ochrana existující přirozené vegetace.

Jednou z možností, jak čelit erozi, je omezit pastvu, která byla již zakázána v národních parcích. Volná pastva koní a ovcí v horách je možná až od 15. července a trvá maximálně do konce září, kdy farmáři shánějí koně a ovce z hor. Snad všude se setkáte s ploty, které mají usměrnit pohyb ovcí, a zábranami proti průchodu ovcí po silnicích, kterým Islanďané výstižně říkají trubkové varhany. Kromě toho je celý Island od východu na západ rozdělen plotem na dvě poloviny. Toto opatření má zabránit případnému šíření nakažlivých nemocí.

Dalším cílem SCS je zpevňování pohyblivých písků ve vnitrozemí a na pobřeží moře. K tomuto účelu se používají dvě rostliny: lupina nutkajská, lidově vlčí bob (Lupinus nootkatensis) a ječmenice písečná (Elymus arenarius). Ječmenice je domácí až 1 m vysoká statná tráva, která roste především na pobřeží moře na písčitých náplavech. Tam se také velmi často používá ke zpevňování dun. S touto rostlinou se můžete setkat i u nás v Polabí, kde byla ze stejných důvodů používána pro zpevňování písků.

Ječmenice hrála význačnou roli v životě Islanďanů již dříve, její velká semena se měla spolu s obilím do mouky. Byla používána jako stelivo nebo náplň matrací a sedel koní. Dnes se vysazuje, aby zabránila erozi. Její porosty (celkem 116 lokalit) jsou oploceny a představují asi 2 % celkové rozlohy ostrova. Přitom plocha pohyblivých písků představuje 4 %. Při sázení ječmenice pomáhá řada nevládních neziskových organizací jako Landverd (Svaz ochránců životního prostředí), Islandská lesnická komise, Islandský svaz mládeže aj.

Lupina nutkajská byla přivezena v r. 1945 z Aljašky a její semena rozsévali z letadla. V místních drsných podmínkách poměrně dobře roste, její kořeny zpevňují půdu a kromě toho ji obohacují o dusík. Potkáte jí téměř všude, nejvíce jí vyhovuje narušená půda bez vegetačního krytu, do souvislých porostů neproniká. Názory na použití této rostliny se dnes různí. V národních parcích je lupina ničena. Část Islanďanů zastává názor, že je lepší lupina než holé pláně otevřené další erozi. Vzhledem k tomu, jak dlouho se tu musí tvořit milimetr půdy a jak snadno může být větrem odnesen, je to pochopitelné.

SCS úzce spolupracuje se Státní lesnickou službou a Islandskou zemědělskou společností, protože jejich činnost v této problematice úzce souvisí. Jediným domácím stromem je bříza svalcová (Betula tortuosa), ale slovem les (islandsky skógur) se označují všechny porosty dřevin, např. i porosty břízy zakrslé (Betula nana). O tom, že tu lidé mají smysl pro humor, svědčí i vtip týkající se jejich lesů. Ten se ptá, co má Islanďan udělat, když zabloudí v lese. Odpověď zní: Postavit se.

Na Islandu se setkáme s řadou introdukovaných dřevin. Ve městech jsou to vrby a topoly snad z celého světa. Dobře tu roste jeřáb obecný (Sorbus aucuparia), vrba Salix phylicifolia. Z jehličnanů smrky (často Picea pungens) a jedle arizonská (Abies lasiocarpa). Jehličnany rostou zvláště na východě, jihu a jihozápadě Islandu, kde je pro ně příhodnější klima. Pokusy o vypěstování lesa jsou však úspěšné jen tam, kde je les chráněn vysokou skalní stěnou před silnými větry (jako např. v Ásbyrgy nebo Þingvelliru). Stromy zde rostou pomalu a tak asi 50letý porost jehličnanů v závětří tektonické trhliny Almanngjá v Þingvelliru (místo, kde se scházel parlament a doposud tak ve výjimečných případech činí) je vysoký pouze několik metrů. V r. 1974 právě zde parlament před velkým shromážděním lidu vyhlásil zákon o znovuzalesnění země.

Hledání nových druhů dřevin vhodných pro introdukci se věnuje velká pozornost. Na východě ostrova se tím zabývá Výzkumná lesnická stanice v Hallormsstathuru. Ve školce pěstují sazenice, které se rozvážejí po celém ostrově. Pokusy s pěstováním otužilých druhů dřevin ze všech koutů světa začaly již na začátku našeho století. U jejich zrodu stál dánský botanik Karl Ryder, který zde založil arboretum Hallormstadaskógur. Také cílem botanických zahrad (v Akureyri a Reykjavíku) je hledání vhodných druhů, které by se zde mohly pěstovat.

Snad každý turista si na Islandu všimne pokladniček s nápisem Leave your tree in Iceland (Zanech svůj strom na Islandu). Finančním darem může každý. Kdo přijede na Island, podpořit snahu o znovuzalesnění ostrova. Tuto sbírku organizuje nevládní nezisková organizace Islandská lesnická společnost (Skóguræktarféklag Íslands). Asi každý, kdo uskutečnil vysněnou cestu na Island, musel si pak na místě své představy o této zemi poopravit. Uprostřed nedohledných pustin si nejen vzpomněl na mozaiku české mírně zvlněné krajiny. A nejeden Islanďan nechápe, co táhne nás středoevropany na Island, do země, kde nerostou stromy. Jiří Havel ve své knize Islandská setkání píše, že kdo přijíždí na Island, musí být geolog, nebo se jím po této cestě musí stát. Myslím si však, že toto tvrzení lze rozšířit i na další přírodovědce a jistě i na fotografy.