Hekla – královna mezi sopkami (historie erupcí)

ilustrace Daniel Vysloužil

Uháněli jsme dále k jihu, minuli hydroelektrárnu na řece Thjórsá, pak nový most u Sandafellu a náhle jsme ji uviděli. Vypíná se do široširého kraje jako bohyně, královna islandských sopek, opředená pověstmi, o níž lidé často tvrdili, že je to brána do pekel, stratovulkán Hekla.

Dominuje kraji a je z velké dálky vidět ze všech stran. Její vrcholové štíty jsou pokropeny bílou firnovou peřinou a obklopeny nabobtnalými, tančícími a všezamlžujícími oblaky. Při pohledu z nížiny od jihu, se její tvar jeví jako vysoký kužel (1480 m), naproti tomu, při pohledu od severozápadu odhaluje široká bedra, která u lidí častokrát v minulosti umocňovala bázeň, děs i úctu.

Není divu, že cestovateli se zachce tuto horu blíže poznat a vystoupit na její špičku. Stefán to však rezolutně zamítl. Výstup není jednoduchý, je dost nebezpečný. Postupuje se nepřehlednými lávovými poli, láva je pórovitá, ostrá, samý výstupek a hrozí úrazy, pády a bloudění. Kromě toho, z mnoha trhlin pořád dýmají mofety, které ztěžují dýchání. V žádném případě se mnou na vrchol nepůjde. Tak jsem to vzdal a vezl se dál k jihozápadu. Po sopce jsem však ještě pokukoval dobrých padesát kilometrů jízdy.

Hekla prošla třemi, zřetelně odlišnými erupčními fázemi. První vyvinula mnohočetné pukliny na hlavním hřebenu sopky, z nichž nejdelší je 5,5 km dlouhá a jsou s ní spojovány největší erupce. Druhá fáze se odbývala v periodě 7000 až 4500 let před dnešní dobou a třetí začala ve dvanáctém století a probíhá dodnes.

Během 10 000 let své činnosti Hekla vyvrhla – odhadem 40 km³lávy, tuhé horniny a popela. Její magma, zdá se, je nevyčerpatelné a nachází se v ohromné komoře, asi 6 až 8 km hluboko, pod středem vulkánu.

První erupce, o níž existuje přesný záznam, se udála v roce 1104. Sopka tehdy strašlivě zpustošila rozsáhlá území popelem a lávovými poli v jižní části ostrova. Mnoho lidí proto hledalo pomoc v kostelech, v modlitbách a vzýváním světců. Tato neštěstí vedla k materiálnímu úpadku s následkem prudkého poklesu počtu obyvatel. Chudí lidé mřeli po tisících.

Erupcí pak následovalo dalších jedenáct, poslední v roce 1991. Velký výbuch ohromil Islanďany v roce 1947. Láva vytékala celých třináct měsíců a sopka vyvrhla 800 milionů m³lávy a 21 milionů m³popela. Láva pokryla 65 km²země a sopečný mrak vystoupil do výše 20 km a pak byl větry zanesen až do Skandinávie.

Naopak bouření sopky v roce 1970 bylo na islandské poměry malé a v roce 1980 s krátkou aktivní dobou. v roce 1991 se dvacet minut před erupcí silně zachvěla země a pak sopečné výlevy trvaly 53 dny. 150 milionů m³lávy pokrylo 24 km²okolí sopky.

Stačí… raději jsme si pro obhlídku vybrali méně strašidelný, ba idylický a přátelský kráter Kerid.

Josef Mach, z knihy Island – ostrov mezi kontinenty, Vydavatelství Maroli, Praha 1998

Historie erupcí sopky Hekla

sopka Hekla

Mapa nových potoků lávy z erupční praskliny
6. 3. 2000, foto archiv

Islandská nejslavnější sopka leží na geologickém zlomu (prasklině) mířícím ze západojihozápadu na východoseverovýchod. Na prasklinou se klene vyvýšenina asi 5 km dlouhá a rozdělená podélně výrony lávy při jednotlivých erupcích. Současná výška sopky je 1491 m (před erupcí roku 1947 jen 1447 m). Morfologicky Hekla reprezentuje střední stádium mezi kráterovou sopkou a stratovulkánem. Při pohledu ve směru praskliny má konkávní obrys typický pro stratovulkán. Výbuchy Hekly jsou magmatického typu typického právě pro Island.

Postglaciální produkty Hekly zastupují jsou z velmi odlišných materiálů – jak vysoce křemičité, tak andezity (icelandity). Většina magmatu je tvořena smísením těchto materiálů. Za erupce v roce 1980 to bylo možné zjistit měřením povrchových deformací, pomocí kterých se dala určit hloubka magmatu směrem k asi 8 km vzdálenému jezeru.

Hekla měla množství velkých postglaciálních erupcí produkujících obrovité množství lávy i sopečného popele. Světle zabarvený popel opakovaně pokryl až dvě třetiny země (např. v letech 7000, 4500 a 2900 před n. l. a 1104 a 1158 n. l.). Během první erupce doložené historickými záznamy (roku 1104) obrovská výbušná erupce zničila údolí Þjórsárdalur. Tato erupce vyprodukovala okolo 2,5 km³rhyodaktického popela a pokryla údolí jeho mnohametrovou vrstvou.

Následné erupce Hekly produkovaly jak lávu tak popel. Doloženy jsou erupce z let 1158, 1206, 1222, 1300, 1341, 1389, 1510, 1597, 1636, 1693, 1766, 1845, 1947, 1970, 1980 a 1991. Některé z nich způsobily velké škody, obzvláště v letech 1510, 1693 a 1766. Celkový objem lávy vyvržený Heklou v historických dobách je asi 8 km³, a celkový objem popela 7 km³.

Složení vyvržených hornin je závislé na prodlevách mezi jednotlivými erupcemi. S prodlužujícím se intervalem mezi erupcemi se snižuje obsah oxidu křemičitého a alkalických komponent. Také platí, že po delší prodlevě má výbuch vulkánu větší sílu a vyvrhne více materiálu. Složení magmatu se mění z počáteční převahy křemičitých komponent až k icelanditu, který má asi 55 %SiO ₂ na konci výbuchu.

Tři poslední erupce Hekly se odehrály v letech 1970, 1980 a 1991.

5. května 1970 se otevřely praskliny ve směru severovýchodní, jižní a jihozápadní vyvýšeniny Hekly. Během fáze produkující popel, jež trvala asi 2 hodiny, vyvrhla sopka asi 30 milionu m³popela, který byl nesen severoseverozápadním směrem. Maximální výška vrstvy popela okolí Hekly byla 18 cm. Ovšem popel byl zaznamenán ještě 170 km daleko v tlouštce 4 mm. Popel měl vysoký obsah fluóru, v některých místech až 2000 ppm F, to způsobilo otrávení pastvin i smrt řady zvířat, zvláště na severu ostrova. 20. května 1970 se vytvořila nová prasklina asi kilometr dlouhá ještě severněji, než byla prasklina z 5. května. Tím byla ta stará vyřazena z činnosti. Během dnů bylo aktivních 8 až 10 kráterů, časem se aktivita soustředila do jediného. Koncem června se vytvořil 100 m vysoký kužel ze strusky.

Druhá největší erupce poslední doby byla v letech 1980–1981. První erupce se objevila v srpnu 1980, sopečný prachu a láva vycházely ze 7 km dlouhé praskliny podél hlavní vyvýšeniny Hekly. Během třech dnů se uvolnilo asi 60 milionu m³sopečného prachu. Láva vytekla na plochu kolem 22,5 km²při průměrné mocnosti 5 m. Druhé stádium nastalo v dubnu příštího roku a trvalo týden. To byl aktivní již jen hlavní vrchol, láva také pokryla jen 6 km².

Poslední erupce Hekly byla mezi 17. lednem a 11. březnem 1991. Tentokrát šlo především o andesitickou lávu která pokryla 23 km². První výbuch na sebe upozornil zemětřesením necelou půlhodinu předem. Počáteční fáze byla velmi krátká, sopka vyvrhla asi jen 0,02 km³ popela. Erupční mrak však dosáhl za deset minut výšky 11,5 km. Druhý den se aktivita omezila jen na tu část hlavní praskliny, kde se později vytvořil hlavní kráter. Během těchto dnů se láva uvolňovala rychlostí asi 800 m³/sec. Po vytvoření hlavního kráteru se rychlost výlevů lávy snížila na 10-20 m³/sec, ke konci erupce ještě méně.

ms podle www.norvol.hi.is, 5. února 2000