Carl Wilhelm Scheele, vzduch přečtený v laboratoři

Carl Wilhelm Scheele

Před 235 lety objevil švédský lékárník Carl Scheele plyn nazvaný později kyslík.

Koncem října 1772 zámožný francouzský chemik Antoine Laurent Lavoisier experimentuje: na plech položí pár hrudek síry a misku s vodou. Předtím obě ingredience pečlivě zvážil. Pak síru zapálí a ihned i s miskou přiklopí skleněným zvonem. Pozoruje, jak se síra tratí. Kam se poděla?

Odpověď dá voda. Kromě toho, že chutná kysele, je těžší nejen o hmotnost „zmizevší“ síry, ale ještě podstatně víc. Odkud se „nadsírová“ hmotnost vzala? Ze vzduchu pod poklopem! (Dnes víme, že spalováním síry vzniká oxid siřičitý, SO2, který se ve vodě rozpouští na kyselinu siřičitou, H2SO3.)

Prvního listopadu 1772 pak sepisuje toto sdělení: „Před osmi dny jsem zjistil, že síra při hoření naprosto neztrácí na váze, ale naopak, přibývá Toto zvýšení nastává zásluhou velkého množství vzduchu, který se slučuje a přidává k parám (spálené síře pozn. FH).

Tento objev stanovený cestou pokusů, které považuji za průkazné, přivedl mě k domněnce, že to, co pozorujeme při hoření síry a fosforu, bude shodné u všech látek. Vzhledem k tomu, že se mi tento objev zdá nejzajímavější ze všech , považoval jsem za nevyhnutelné zajistit své právo vlastnické cestou doručení tohoto dopisu tajemníku Akademie s přáním, aby byl uchován v tajnosti do okamžiku, kdy uveřejním své pokusy.“ Sotva pár dní poté, kdy Lavoisier posílá do pařížské Akademie věd svoji „sichrovací“ zprávičku, ve švédské Uppsale o necelý rok starší (za měsíc mu bude třicet) a o mnoho chudší Carl Wilhelm Scheele (viz kresba) ve své malé lékárně zahřívá různé látky.

Kupříkladu ledek (zde dusičnan) nebo burel (oxid manganičitý). A poněvadž tak činí nejen pro kratochvíli, ale i pro poznání, uváže nad ústí žíhací nádoby splasklou měchuřinu. Když spatří, že se něčím nadouvá, jímá onen vznikající plyn do nádoby uzavřené dole sifonem.

V dalších experimentech Scheele zjistil, že v tomto „ohňovém“ neboli „hořlavém“ vzduchu (všech několik málo známých plynů se tehdy označovalo společným substantivem „vzduch“) hoří věci mnohem lépe než na vzduchu obyčejném.

Však nedosti: třeba takový fosfor či síra hořící v uzavřené nádobce všechen ohňový vzduch spotřebovaly, takže baňka vzniknuvším podtlakem implodovala! Náš bystrý apatykář pak takové látky dokonce použil k prvnímu stanovení obsahu kyslíku ve vzduchu.

Přestože Scheele pracoval v relativní badatelské izolaci a v podmínkách nesrovnatelně skromnějších než Lavoisier, nezůstal za ním nikterak pozadu – objevil chlor, z rostlin izoloval a podle původu pojmenoval řadu organických kyselin (jablečnou, vinnou, citronovou aj.) či třeba syntetizoval kyanid draselný.

Svými experimenty se sálavým teplem podnítil objev infračerveného a s černáním stříbrných solí i ultrafialového záření a fotografie.

Švédský král Gustav III. se teprve v cizině dozvídá o „svém nejslavnějším poddaném“ a uděluje mu cenu, kterou pak omylem nejprve převezme úplně jiný Scheele, jmenovec chemika A v ještě jednom se Scheele lišil od Lavoisiera: sebevědomý Francouz se zveřejněním svého objevu neváhal ani den, neprůbojný Švéd na publikaci svého objevu čekal pět let.

V každém případě právě v listopadu 1772 byl objeven – bráno z pohledu lidstva – bezkonkurenčně nejvýznamnější plyn na světě i jeho úloha při hoření látek.

O sto let později velevýznamný německý chemik Robert Bunsen označí objev kyslíku za počátek moderní chemie.

František Houdek, LN, 29. října 2007