Zátopkův předchůdce GUNDER HÄGG

vlevo Gunder Hägg, vpravo Emil Zátopek
Helsinky 1952, foto ČTK

Švédský běžecký fenomén lámal rekordy, nikdy se však nedočkal olympijské medaile

V olympijské vesnici Otaniemi u Helsinek, v dějišti právě probíhajících XV. Olympijských her, se ve čtvrtek 24. července 1952 v podvečer setkali dva sportovní velikáni. Čerstvý vítěz dramatického olympijského finále na 5000 metrů Emil Zátopek (v teplákové soupravě se státním znakem na hrudi) a švédský držitel dosud platného světového rekordu na této trati Gunder Hägg, v elegantním civilním obleku. Fenomenální běžec předzátopkovské éry blahopřál Zátopkovi k již druhému triumfu na těchto hrách a údajně se přitom vyjádřil, že by všech svých šestnáct světových rekordů okamžitě vyměnil za jednu jedinou zlatou olympijskou medaili. Ať už to takhle doopravdy řekl anebo mu tu větu pouze připsali novináři, Häggův životní osud a sportovní kariéra dávají oněm slovům punc věrohodnosti.

Gunder Hägg se narodil jen pár minut před půlnocí 31. prosince 1918 jako druhý synek do rodiny dřevorubce žijícího na samotě u Hemsjö v hornaté oblasti Jämtland nedaleko hranice s Norskem. Poblíž, hned za chalupou, jedno z četných jezer a široko daleko odtud les. Zato civilizace s jejími vymoženostmi včetně sportovišť kdesi v nedohlednu. Příliš se na tom nezměnilo ani když rodina přesídlila do blízkého Albackenu. Malý Gunder se starším bráškou Gunnarem tu doprovázeli otce na práci v lese anebo k řece, po níž se vytěžené dřevo plavilo. Cestou domů pak všichni tři závodili v běhu. Vyhrával samozřejmě tatínek, oba hoši. se však neustále zlepšovali.

Od lyží k atletice

První sportovní diplom přinesl domů dvanáctiletý školák Gunder Hägg z místních lyžařských závodů na jednu švédskou míli, což je deset kilometrů. S převahou porazil hochy o čtyři až pět let starší a v cíli prý prožíval takový pocit hrdosti a štěstí, jako při žádném z pozdějších úspěchů mezi atlety.

Opravdový zájem o závodní sport – to mu už bylo patnáct – v něm probudily výkony mladého atleta ze sousední obce Henryho Kälarne Johnssona, jenž potom na OH v Berlíně získal bronz na 5000 metrů a tím se stal idolem švédské mládeže. V tom olympijském roce absolvoval Gunder Hägg svůj první závod na škvárové atletické dráze, kterou nikdy předtím ani neviděl – na juniorském mistrovství Jämtlandu zaběhl dvakrát vítězně – 1500 metrů za 4:22,2 a 5000 metrů v čase 16:11 minuty.

V roce následujícím se vydal závodit až do Stockholmu a prvně v životě se tak svezl vlakem. Ve švédské metropoli neoslnil, ale se čtvrtým místem na 3000 metrů a s časem 8:36,8 minuty byl spokojen. Na jaře 1938, krátce po prvním startu v nové sezoně v Östersundském běhu, kde skončil druhý, ohrozil slibnou budoucnost mladého atleta oboustranný zápal plic. Týdny bojoval s nemocí i jejími následky – celkovým vyčerpáním a ztrátou energie. Na podzim téhož roku, když byl povolán k vojenské službě na hranicích s Finskem, se už naštěstí cítil zase fit. Běžecký trénink mu zde nahrazovaly povinnosti velitelova kurýra. Po návratu z vojny se stal čeledínem ve Vålådalenu, nedaleko svého domova. Vålådalen bylo tehdy vyhledávané středisko hlavně zimních sportů a také důležitá turistická stanice. A co víc – působil zde Gösta Olander, zkušený a moudrý trenér, kterého talentovaný mladík ihned zaujal, takže se mu začal soustavně věnovat. Po nějakém čase Hägg vděčně označil Olandera za svého druhého otce.

Rekordy z přírodní tělocvičny

Bez nadsázky životní úspěchy přinesla Häggovi, čerstvému příslušníkovi hasičského sboru v Gävle a posile tamního sportovního klubu Gefle IF, sezona 1942. V rozmezí dvaaosmdesáti dnů vytvořil či zlepšil deset světových rekordů na tratích od 1500 do 5000 metrů. Na patnáctistovce se zrychlil na 3:45,8 minuty, čas na dvojnásobné distanci stáhl na 8:01,2 minuty a konečně 20. září v Göteborgu zaběhl pět kilometrů jako první atlet na světě pod čtrnáct minut, přesně za 13:58,2. Teprve o dvanáct roků později, 30.května 1954 v Paříži, vymazal tento zápis ze světových tabulek právě Emil Zátopek časem o vteřinu lepším – 13:57,2 minuty.

Kdykoli – v té době i později – přišla řeč na tajemství jeho skvělých výkonů, Hägg se především důrazně ohrazoval proti přídomku „běžecký zázrak“. Souhlasil, že má dobré fyzické dispozice (měřil 182 cm, vážil kolem 68 kg), rozhodující podíl ale připisoval tomu, co nazýval přírodním tělocvikem. Tvrdil a na sobě si ověřil, že například brodění vysokým sněhem posiluje nohy, kácení stromů je dobrý trénink pro ruce a záda, plavení dřeva v prudké vodě naučí člověka čipernosti a selské práce vyžadují všestrannost. V přípravě se přesto nikdy nevydával ze všech sil, to aby si uchoval chuť do závodění. Dnes udiví na jeho přístupu i to, že se před startem nikdy nerozcvičoval ani nepřemýšlel o tom, jak svůj závod poběží.

„Neběhám obvykle podle nějaké pevné, dopředu vypracované taktiky. Často spoléhám na náhodu a na takové okolnosti, jako je reakce diváků. Když lidé můj běh prožívají, bůhvíodkud se dostaví síla a běží se mi lehčeji,“ svěřil se v jednom rozhovoru.

Gazela z Gävle

Na jaře 1943, když v Evropě i na mnoha dalších místech zeměkoule zuřily tuhé boje druhé světové války, měla se z neutrálního Švédska vydat za oceán do USA malá atletická výprava ve složení Gunder Hägg, Arne Andersson a Håkan Lidman. Vinou špatné komunikace mezi sportovním vedením a závodníky odcestoval nakonec Hägg sám – a to na palubě obchodní lodi Saturnus, jejíž majitelé disponovali bezpečnostními garancemi od obou valčících stran. Plavba z Göteborgu do New Orleansu trvala bezmála čtyři týdny od 11. května do 5. června. Na lodi se mohl Hägg párkrát denně proběhnout po úzkém chodníčku dlouhém přibližně sedmdesát metrů – muselo ovšem být klidné moře.

S jistými obavami ze ztráty formy i z místního nezvykle dusného a horkého počasí přesto nastoupil k prvnímu měření sil s americkou konkurencí již dva týdny po příjezdu – 20. června v New Yorku. V závodě na 5000 metrů mu jasně podlehl domácí favorit Gregory Rice, jenž předtím zaznamenal 65 vítězných startů v nepřetržité řadě. Pod dojmem tohoto výsledku mezi americkými novináři i odborníky zřetelně ubylo hlasů zpochybňujících věrohodnost výkonů, jichž švédští běžci dosahovali doma. Naopak se rychle ujala přezdívka „Gazela z Gävle“. Provázela Hägga na dalších závodech v Chicagu, Los Angeles, San Francisku, Bostonu, Clevelandu, Cincinnati a opět v New Yorku. S výjimkou úvodní „pětky“ se běhalo na jednu či dvě míle a k Häggovu zklamaní na nepříliš kvalitních oválech, takže na mimořádné časy nebylo pomyšlení. Pouze jednou nalezl švédský host přemožitele, dá-li se to tak vůbec říci. Stalo se v Cincinnati v handicapovém závodě na dvě míle, v němž jeden domácí junior jako nejslabší v pětičlenném poli měl k dobru 440 yardů a Hägg za ním v cíli zaostal o necelé dvě vteřiny.

Ve společnosti hvězd

Po závodech a potom, co se zhostil různých společenských závazků spojených s pozváním, se mladý muž ze švédské samoty snadno a rád vžíval do role turisty, který si nemůže nechat ujít například prohlídku washingtonského Bílého domu, výlet k Niagarským vodopádům či návštěvu indiánské vesnice. Mezi dvěma starty na západním pobřeží mu organizátoři umožnili prohlídku filmových studií v Hollywoodu. Zblízka tu poznal i některé celebrity. Průkopník americké kinematografie Cecil B. de Mile mu s hrdostí ukázal historickou stodolu, v níž si kdysi dávno zřídil svůj první „ateliér“. Švédská, nyní však již více americká hvězda Ingrid Bergmanová (právě excelovala v romantickém špionážním snímku Casablanca) s manželem dr. Lindströmem pozvali krajana k sobě domů a potom se společně vydali do letního sídla Garyho Coopera. S ním si Hägg zaběhal a zahrál tenis. Jiná mladá herečka švédského původu Signe Hassová po banketu v Los Angeles prošla s Häggem několik nočních klubů a na závěr této exkurze se mu postarala o další zážitek v podobě snídaně s kávou a koláči, kterou jim naservírovali až do auta v jedné drive-in restauraci. Prostý švédský venkovan nevycházel z úžasu.

Spojení s domovem se Häggovi omezovalo na telegramy od rodičů a kamarádů. Tak se mimo jiné. dozvěděl, že mu Arne Andersson sebral dva světové rekordy – na míli časem 4:02,6 a na 1500 metrů za 3:45 minuty. O to víc se těšil na návrat a na odvetu. Nejprve se dočkal návratu, odvety až později. V noci na 5. září se ve vojenském letounu clipper vydal z New Yorku přes Kanadu do Irska. Kvůli až zoufale protahovanému čekání na závěrečnou etapu letu ve skotském Aberdeenu mu však zpáteční cesta z USA trvala nakonec téměř stejně dlouho jako plavba po moři opačným směrem. Doma ho přivítali rodiče, novináři a zástupci Švédského sportovního svazu až 25. září.

Konec kariéry s vykřičníkem

Svou čtyřiapůlměsíční nepřítomností ztratil Gunder Hägg prakticky celou domácí závodní sezonu roku 1943. Hned v té následující se na dráze představil znovu v plné síle. Na míli se přiblížil na 1,4 vteřiny magické čtyřminutové hranici, patnáctistovku zdolal za 3:43 minuty a tento rekord vydržel ve světových statistikách dalších deset let.

V roce 1945, kdy konec války přinesl nové naděje také sportovcům, přišel ale těžký úder, z dnešního pohledu stěží pochopitelný. Švédský sportovní svaz obvinil Hägga z porušení principů amatérismu, jehož se měl dopustit tím, že opakovaně přijal za svůj start finanční odměnu. Verdikt, jenž následoval – a který podstatná část švédské sportovní veřejnosti označila ve vzrušených debatách za ukvapený a hlavně nespravedlivý – byl tvrdý, nekompromisní: doživotně diskvalifikován!!!

S atletikou se Gunder Hägg nedobrovolně rozloučil až příliš brzy, ve věku necelých 27 let. Za normálních okolností mohl ještě i na olympijských hrách v Helsinkách bojovat o vytouženou zlatou medaili a dost možná o ni dokonce soupeřit s Emilem Zátopkem. Namísto toho již přes padesát roků může sledovat pouze na dálku úspěchy nových a nových generací svých nástupců, závratně rychlý vývoj špičkových výkonů hlavně v těch jeho parádních běžeckých disciplínách od 1500 do 5000 metrů – a konečně s jistou hořkostí i to, jak se ve sportu včetně atletiky „točí“ čím dal větší peníze.

Z té dlouhé etapy jeho civilního života stojí za zmínku, že si zařídil a vedl podnik na výrobu plstěných klobouků a v roce 1978 po smrti rodičů převzal jejich statek v Albackenu. Asi před patnácti lety se pak připomněl širší veřejnosti autobiografickou knížkou Běh mého života.

Jaromír Novotný, říjen 2002

Literatura

XV. olympijské hry, Sokolské nakladatelství Praha, 1952
Dana a Emil Zátopkovi vypravují, Naše vojsko Praha, 1960
Sveriges Riksidrottsmuseum, Idrottens Hus, 123 87 Farsta