Edvard Hagerup Grieg (1843–1907)

Edvard Hagerup Grieg (1843–1907) byl malé, křehké postavy se světlými zvlněnými vlasy a modrýma očima, které přitahovaly každého na první pohled. Ač se mu dostalo hudebního vzdělání v Lipsku v duchu mendelssohnovsko – schumannovského romantismu, stal se přesto skladatelem, který nejvíce proslavil hudbu norskou. S mladými umělci založil spolek Euterpe pro pěstování skandinávské hudby, záhy se stal přesvědčeným vlastencem a republikánem, své národní cítění záměrně vkládal především do svého umění. Jako jeden z prvních norských umělců pochopil závažnost domácího folklóru pro vážnou hudbu. Právě tak spojil své síly s velkým dramatikem Henrikem Ibsenem napomáhaje – zejména v Peer Gyntu – i na tomto poli prosadit specifiku norského umění.

Edvard Grieg, který celý život zápasil s nepevným zdravím, nebyl tvůrcem velkých symfonických forem ani opery, zato však dokázal upoutat komorností svých děl, ať to byly jeho proslavené Lyrické kusy pro klavír, uspořádané do deseti sešitů, 5myčcový kvartet g-moll, violoncellová sonáta nebo tři sonáty pro housle. Jsou to díla, v nichž se projevil nejosobitěji, jako skutečný lyrik a mistr drobnokresebné hudební techniky, nápaditý v odvážných harmonických spojích i v melodických liniích tolik čerpajících z inspirace norskou lidovou písní. Právě tak cenné jsou Griegovy úpravy norských lidových písní pro čtyřruční klavír, v nichž se zejména harmonické prostředky stupňují až na nejzazší mez tonální určitosti.

Svým Koncertem pro klavír a orchestr a-moll dokázal Grieg – jako pětadvacetiletý mladík – upoutat nejen Ference Liszta, ale i světovou hudební veřejnost; právě toto dílo bývá spolu s Schumannovým koncertem považováno za nejkrásnější klavírní koncert vůbec. K této oblibě nepochybně přispěla romanticky vzrušená melodika i její specifický norský ráz, jímž se skladatel už definitivně vymanil ze závislosti na německém romantismu. Světově proslulé jsou i jeho dvě orchestrální suity Peer Gynt, vytvořené z původní scénické hudby k Ibsenově dramatu. Ač nesledují bezprostředně jeho děj, přesto charakter hudby i názvy vět – Jitřní nálada, Åsina smrt, Anitřin tanec, Ve sluji krále hor, Únos nevěsty a Ingridin nářek, Návrat Peera Gynta, Solvejžina píseň – propůjčují těmto suitám programní ráz a jsou považovány za jakýsi prototyp národní norské hudby.

Edvard Grieg bezmezně miloval norskou přírodu, její hory se zasněženými vrcholy, studená mořská pobřeží s jitřním zářením ledovců, jasné měsíční noci, chladné fjordy a rozsáhlé lesy nedotčené civilizací, měl úctu k prostým lidem, kteří se dokázali vyrovnat s drsností a někdy až příliš studenou krásou této země. To všechno nemohlo nezůstat bez vlivu i na jeho hudbu. Čím byl starší a jeho zdravotní stav labilnější, tím více vyhledával přírodní samotu, upínaje se ke svému domu v trolldhaugenu, kde v tichu a odloučení od všeho ruchu komponoval. Přesto koncertní život v evropských městech, na němž se podílel hrou na klavír a dirigováním vlastních děl, mu byl druhou přirozeností, i když věděl, že svému zdraví tím neslouží. Také Praha jej přijala v letech 1903 a 1906 s otevřenou náručí a připravila mu nadšené ovace jako nejvýznačnějšímu představiteli skandinávské hudby.

PhDr. Milan Kuna, CSc, 1996
kresba Jiřina Lockerová