O dánském princi, který se stal norským králem

 král Håkon VII. 

 korunovace Håkona VII. 
a královny Maud
22. června 1906

  král Håkon VII.  s rodinou

přijetí delegace norských dětí
Christiania, prosinec 1905

 král Håkon VII. 
foto archiv a Wikipedia

Podle stejnojmenného filmu, který v listopadu 2007 měli možnost shlédnout členové Severské společnosti v původním norském zněn se švédskými titulky a českým komentářem.

Galerie fotografií

„Ze svého místa na věčnosti vidím, že to byl krásný příběh. Mám dojem, jako by to bylo včera,“ říká Lovisa, Karlova matka.

25. listopadu 1905 je prvním dnem dánského prince Karla v roli norského krále Håkona VII.  „Chudák hoch. Můj syn, který postrádá královské schopnosti, se má stát králem v cizí zemi,“ říká matka Lovisa. Vnuk dánského krále Kristiána IX., zvaného „tchán Evropy“, jehož syn Georg se stal králem v Řecku, dcera Dagmar se provdala za cara Alexandra III. a dcera Alexandra za anglického krále Eduarda, vstupuje nyní do norské Kristiánie.

A kdo jsem já?

Jsem švédská princezna Lovisa provdaná za dánského prince Frederika. Dánští příbuzní mě nazývají Labutí, neboť mám dlouhý krk. Budu vypravovat o svém druhém synovi a o tom, jak nakonec nastoupil na trůn.

Jmenoval se Kristián Frederik Karel Georg Valdemar Axel a narodil se 3. srpna 1872. Říkalo se mu však Karel po mém otci, Karlu XV., králi Švédska a Norska. Můj otec zemřel bez mužských dědiců a tak trůn převzal jeho neoblíbený bratr Oskar. Před smrtí mi otec ještě řekl: „Loviso, pokud zanikne unie Švédska a Norska, nezapomeň, že tvůj syn bude mít právo na norský trůn.“

Nikdy nezapomenu na dánskou královnu, která mne a Frederika kritizovala za špatnou výchovu dětí. Naše děti jsou prý nepřijatelní a zapáchají. Kristián byl horší a ke všemu podobný své matce, navíc lhal a oba bratři by zkrátka občas zasloužili výprask. Měla dojem, že naše děti jsou jako divoká zvěř. Kristián byl podle ní lenoch a malý Karel zase hlupák.

Princ Karel se ve Fredensborgu setkal mimo jiné se svou sestřenicí Maud, o tři roky starší anglickou princeznou, avšak ta ke špinavým a nevychovaným dánským princům necítila žádné sympatie.

Když bylo Karlovi 13 let, pochopil, že musí projít přísnou výchovou, ačkoliv není následníkem trůnu. „Vystuduješ v námořní škole a tam tě naučí disciplíně,“ řekla mu Maud, když měl vyplout na první cvičnou plavbu. Princ měl vlastní kajutu a osobního učitele a to se velícímu důstojníkovi nelíbilo. Zdál se mu nezralý a jeho chování dětské.

Roku 1896 odplul s fregatou „Jylland“ na Západoindické ostrovy. Cesta mu dodala postavení a životní zkušenost, ale nestačila na to, aby udělal zkoušky na námořní důstojnickou školu. Nebyl zdaleka výtečným žákem. K překvapení své matky se umístil jako druhý, ovšem jen díky svým privilegiím prince, ve skutečnosti byl nejhorší ve třídě. (Jak je to možné, že můj syn je tak nenadaný?). Karel byl velice pozadu za svými kamarády ve vývoji a znalostech, ale byl velmi svědomitý a vše dělal, jak nejlépe dovedl.

Od kapitána bylo velice milé, že aspiranty pozval domů. Karel se zamiloval do jeho mladší dcery Tully, což pro něj nebyla vhodná partie, ale to nebyl ten nejhorší problém.

17. října 1891 se konala ve škole oslava. Alkohol tekl proudem, což Karlův učitel viděl nerad, zatímco kapitán tvrdil, že víno a oslavy slouží námořníkům ke cti. Během oslavy se Karel odebral do své ložnice. Na schodech uslyšel hádku mezi opilým kadetem, ležícím na posteli, a důstojníkem na inspekci, který kadetovi nařídil, aby vstal. Ten se zvedl a drze odpověděl: „Sakra, co je ti do toho?“ Důstojník v zuřivosti kadeta udeřil, a ten začal krvácet. Karlovi bylo nařízeno, aby krev utřel. Kadet se měl zvednou a umýt. Místo odpovědi šel ale ke skříni a vyndal pistoli. Namířil ji proti svému čelu, obrátil se na Karla a řekl: „Tak to bude nejlepší.“ Tato situace pak byla Karlovou noční můrou. Říkalo se, že kadet měl kapavku a jeho slabošství vedlo k sebevraždě. Princ Karel ho nemravně přitahoval. O čtrnáct let později se ukázalo, že kulka, která ukončila kadetův život, málem zabránila Karlovi stát se norským králem.

Nejnáročnější plavbu jako námořní důstojník podnikl Karel na jaře 1895, mělo se plout k severnímu pólu. Kapitán neměl Karla v oblibě, mstil se mu za jeho původ a nazýval jej „suchozemským krabem“. Karel si v dopisech Tulle na toto zacházení stěžoval a rovněž se zmiňoval o tom, že si ji jako chudou dívku nemůže vzít a že je pravděpodobné, že mu na dvoře hledají vhodnou princeznu.

Po příjezdu do Kodaně, věděl, že už se s Tullou nebude moci nikdy setkat. Kdyby tak mohl být jednu zimu obyčejným člověkem a nikoliv princem Karlem. Raději by se plavil po moři, než tančil na těch otravných bálech. Sám však našel řešení. Několikrát za den navštěvoval zámek Bernstoff, kde pobývala princezna Maud se svou matkou, korunní princeznou Alexandrou. Jak Karel, tak jeho bratranec Georg, se Maud dvořili.

„Milá Tullo, trpím hroznou nemocí, jsem strašně zamilován,“ píše. Maud trávila plno času úvahami o Dánkách, které jsou podle ní nejošklivější a nejhůře oblečená stvoření, jaká kdy viděla. Stejně jako Karel se nudila až do doby, než spolu začali jezdit na kole. 22. října napsal Karel velice osobní dopis: „Milá Tullo, drž se. Jsem nejšťastnější osoba na této zemi. Požádal jsem sestřenici Maud o ruku a ona laskavě řekla – ano.“

Maud je tedy zasnoubená s milovaným Karlem. „Ať je Bůh vždy s námi a ať se naše láska nikdy nezmění“, napsala si do modlitební knížky. Karel si zapsal velké „M“ do kalendáře k jejím narozeninám. Svými ambicemi všechny překvapil, Maud byla dcerou budoucího anglického krále. Dobrá partie pro průměrného námořního důstojníka s nejhorším možným vysvědčením.

22. července 1896 se konala v Buckinghamském paláci svatba, na britské poměry průměrná, jen s několika stovkami hostů. Mnozí říkali, že Maud vypadala výborně, ale ve skutečnosti působila jen méně bezvýrazně než obvykle. Po svatbě se odebrali do Norfolku. Eduard a Alexandra jim věnovali vilu Appleton. Zde měla Maud bydlet v době, když byl Karel na moři. Ve skutečnosti však měli žít v Dánsku. Karel přijal jméno Charles a vyhovovalo mu, že náleží k britské aristokracii. Nadále si dopisoval s Tullou, která byla jeho důvěrnicí. „Ani nevíš, jak jsem šťastný, že tady můžu být se svou milou.“ Bylo to jako v nejkrásnějším románu. Maud byla také šťastná se svým báječným andělem Charlesem. Nemohla pochopit, že je provdána za tak elegantního muže. Karlovi se v Anglii líbilo a anglické námořnictvo na něj udělalo velký dojem. Maud se radovala, že je doma v tak krásné zemi, která je úplně jiná než to strašné Dánsko. Skutečně si Karel myslel, že ho Angličané přijmou?

Na sklonku léta 1896 dorazil do Kristiánie král Oskar, aby oslavil návrat cestovatele Nansena, který se přiblížil více než kdokoliv jiný k severnímu pólu. Polární badatel Norsko proslavil. Dřímající říše se probudila, Norové žádali v unii rovnoprávnost se Švédskem. Před branami zámku jásaly davy. Při pohledu na hrdinu král prohlásil, že nastal velký okamžik. Vrhl se Nansenovi do náruče, a ten byl dojat, neboť tušil, že se přiblížil konec norsko-švédské monarchie.

Po pěti měsících pobytu v Appletonu šťastné dny skončily. Před vánocemi přijeli novomanželé do svého domu v Kodani a Maud začala s úpravami v bytě. Z Anglie si přivezla mnoho ozdobných předmětů, vše mělo být co nejvíce anglické. Všechny Karlovy pokusy, aby se Maud v Dánsku líbilo, vyzněly naprázdno. Objevily se žaludeční potíže. „Měla jsem se snažit o děti hned po svatbě, teď se toužím vrátit domů. Navíc je venku strašná zima a uvnitř přetopeno,“ stěžovala si. Dobře se snášela jen s tchánem a tchyní. Maud tlačil korzet, trpěla nechutenstvím, byla unavená a i královna se obávala o její zdraví. Doufala, že odjedou do teplých krajin. Bylo jí jasné, že vnouče by u dvora přivítali. Dosud však na vytvoření rodiny nijak nespěchala a teď už žádné cesty po lázních a francouzské Riviéře nepomáhaly.

Vše by bylo bezvadné, kdyby byla moje žena zdravá, ale žádné stopy zlepšení, píše Karel. Princezna ležela po dobu svých dnů v posteli. Co s princeznou, která neotěhotní? Všude je plno královských potomků, ale u zde ani po šesti letech manželství nic. Ani pro Karla nebyli ale po návratu potomci to nejdůležitější, hlavně se chtěl stát anglickým námořním důstojníkem. Obdržel však překvapující zprávu – příkaz jet na šest měsíců na Falster a na čtyři měsíce v zimě na Fyn. Jeho sny o britském námořnictvu byly na čas odloženy.

Chudák Maud to také neměla lehké. Celá královská rodina se musela zúčastnit přednášky cestovatele Nansena o cestě na severní pól. S lorňonem před očima musela poslouchat o velrybím tuku a jak jedli psy a myli se v medvědí krvi. Nakonec si s hrdinou potřásli rukou.

Roku 1901 zemřela vládkyně nejmocnější říše světa, královna Viktorie, Maudina babička. Tchán, strýc Eduard, se ke Karlovi choval jako k synovi, ale přesto ho pasoval pouze na čestného důstojníka, což je pouhý bezcenný titul. Karlovy sny, stát se anglickým důstojníkem, vzaly za své. Teď se musel soustředit na to, aby si opatřil dědice. Nikdo vlastně neví, co se stalo, je to dodnes záhadou. Maud zatím dlela na Appletonu ve šťastné nevědomosti. Je zamilována víc než dříve, je na Karla pyšná, jak je krásný a v zemi milován. Opravdu spokojená ale nebyla. Trápila ji tloušťka a hlavně toužila být zdravá. Manželé, ač žili v přepychu, nebyli stále šťastni. Karel se vrátil do Dánska, Maud odjela do Londýna. Lékař ji v tajnosti poslal do nemocnice na klidovou terapii. Právě když Karel večeřel se svými rodiči, dostal telegram od lékaře, který mu sděluje, že Maud je na tom mnohem lépe, a aby hned přijel, což 17. října 1902 udělal. Neviděl princeznu dva měsíce a teď měli spolu být jeden večer. O pět dní později opustila Maud nemocnici ve viditelně lepším stavu, 30. října se vrátila vlakem do Appletonu. Byla kulatější a zdravější. Matka Alexandra rozhodla, že nebudou slavit Vánoce v Kodani jako obvykle.

Najednou přišlo sdělení, že Maud v létě porodí a po prvním radostném překvapení vyvstaly dohady, jak může porodit, když je nemocná, a zda je vůbec těhotná? O věci se tedy mlčelo a 2. července 1903 se Maud narodil zdravý syn. Porod trval 44 hodin.

Karel byl paralyzovaný obavou, že ztratí svou lásku. Časem se vše změní, ale zatím měl z malého smíšené pocity. V Dánsku byli velmi skeptičtí. Nikdo neviděl Maud těhotnou a dlouho trvalo, než se dítě dostalo na dánskou půdu. Říkalo se, že Maud není matkou a Karel otcem. Je Karel sterilní? Byla uměle oplodněna? Nebo to stihl Karel za jeden večer po šesti letech bezdětnosti? Co myslíte?

Národ, který se spokojí s velkými slovy a akceptuje, že jeho suverenita je napadena, je pro posměch celého světa, řekl Nansen a v únoru 1905 veřejně požadoval osamostatnění Norska.

„Nikdy jsem nezapomněla, na slova svého otce, Karla XV., že můj syn bude mít nárok na norský trůn.“

Ale jak to udělat? Samostatné Norsko bude v evropských monarchiích důležitým článkem. Král Oskar byl starý a unavený a nechtěl mít problémy. V březnu se stal norským ministerským předsedou bojovný rejdař Michelsen z Bergenu, muž činu stejně jako Nansen. Zatímco v Norsku nastalo pozdvižení, byl Karel v Dánsku a klidně si plachtil na moři. Tulle byla jmenována dvorní dámou a všude je doprovázela. Tvrdil, že mu pomohla odstranit jeho chyby. Bez ní by nebyl tím čím je.

Michelsen zosnoval v parlamentu převrat, sesadili krále a unie po sto letech zanikla. Stane se králem některý z Oskarových synů nebo to bude dánský Karel anebo, v nejhorším případě, se stane Norsko republikou? Michelsen pochopil, že stabilita Norska spočívá na podpoře evropských monarchií. Šlo o to, zvolit správného následníka trůnu, který by se podřídil národu a kterého by akceptovaly evropské monarchie. Začala hra o trůn. Když se Karel vrátil z moře, ještě nevěděl, do jaké hry bude zatažen. V červnu se stal norský konflikt předmětem hovorů v královských rodinách a vznikly obavy, aby se Norsko opravdu nestalo republikou. Král Eduard se doslechl, že by Karel mohl být kandidátem, a vyzýval ho, aby nabídku přijal. Pro britské impérium by bylo výhodné mít dceru norskou královnou.

Po pár týdnech si Karel napsal do kalendáře „Velká noc“. V tajnosti se setkal s norským vyslancem, který mu nabídl, aby se s Maud stali královským párem Norska. Ujistil ho, že lepší národ než Norové neexistuje. Pozoruhodné bylo, že Karel projevil zájem i přesto, že Norsko byla chudá a studená země.

Ještě nebylo vhodné s tím veřejně vystoupit, král Oskar se oficiálně trůnu nevzdal. Jak řekl jeho učitel – jakou má Karel budoucnost v Dánsku? Karel upozorňoval, že Maud musí každý rok na pár měsíců vyjet za teplem, sám za sebe však žádné výhrady neměl a souhlasil se změnu svého i synova jména. Maud byla nadšená. Je lepší být norskou královnou než dánskou princeznou, a navrhla, aby korunní princ dostal jméno Olav – a tak se také stalo. Karel souhlasil pod podmínkou, že souhlas dá i dánský král. Kristián IX. však požadoval, aby vše bylo podle pravidel a ne dříve, než švédský král Oskar abdikuje. Ten by rád Karla viděl na trůně, republika by byla osudová, ale až po abdikaci a poté, kdy se vzdá veškerých práv na trůn pro svůj rod. Situace v obou zemích byla napjatá. Norsko se obávalo invaze ze Švédska. S Karlem jako norským králem nemohlo Švédsko válčit, proto vyzývali Karla a Maud, aby přijeli ihned do Norska. Král Eduard s tím souhlasil. Kristián IX. se chtěl vyhnout jakémukoliv konfliktu, i kdyby to stálo jeho vnuka norský trůn. Tam začal tlak na republiku. Nansen se setkal s Karlem, se kterým si vzájemně porozuměli, přesvědčoval ho, aby odjel do Norska a usedl na trůn. Karel ovšem nechtěl odjet bez svolení svého dědečka, považoval by to za dezerci. Líný princ, který chtěl žít občanským životem, je na cestě stát se energickým králem.

14. října předložil Nansen výsledek své cesty do Londýna. Jestliže Karel získá rychle trůn, zaručí Eduard suverenitu. Tato Nansenova cesta způsobila, že parlament měl rychle přistoupit k volbě krále. Socialisté a republikáni požadovali lidové hlasování, což si přála také dánská královská rodina, aby nebyla dotčena švédská královská rodina.

Bez formálního souhlasu Dánska nemělo smysl hlasovat. Socialisté zpochybňovali volbu Karla a také to zda je malý princ normální. Odborná expertiza však tyto námitky zpochybnila. U Karla vyvstal problém se skandálem v kadetní škole před 14 lety. Nebyl ale nalezen žádný důvod, aby byl spojován s pohlavní nemocí či homosexualitou. Nálada parlamentu se rychle měnila. Nebude-li král dosazen ihned, stane se Norsko republikou.

Nansen se opět chopil vyjednávání a odjel do Kodaně přesvědčit prince, aby nastoupil na norský trůn co nejrychleji a nečekal na hlasování. Ale Karel se nedal a měl podmínku, že bude zvolen referendem. Z nezralého hocha se stal zralý muž, jehož Nansen stále víc respektoval.

27. října 1905 abdikoval král Oskar a ihned bylo vyhlášeno referendum. V den hlasování se rodina sešla v Kodani na Amalienborgu. Výsledky se dozvěděli den poté, dostavilo se 75 % voličů, z toho 80 % bylo pro Karla. Parlament lidové hlasování potvrdil. Z Kodaně poslal Karel telegram – se svolením krále akceptuji tuto volbu, stanu se norským králem, volím jméno Håkan VII.  a pro svého syna Olav.

19. listopadu nemohl Karel spát, druhý den se měl setkat s uvítacím výborem a přednést první řeč jako monarcha. Byl velice nervózní a požádal o pomoc svého bývalého učitele, se kterým se dohodl na ukončení projevu slovy „vše pro Norsko“.

Poslední slova švédského a norského krále Karla XV. se tedy naplnila. Přivítání na norské půdě bylo fantastické, sešlo se na 30 tisíc občanů.

„Ze svého místa na věčnosti vidím, že to byl krásný příběh. Jako zázrak. Jsem šťastná, že se můj syn stal nakonec norským králem.“

Irena Karlsson, Renata Budilová, Marta Janíková, 18. listopadu 2007