Edvard Hagerup Grieg – norský Smetana a Dvořák

Edvard Hagerup Grieg na dobových malbách

Úvodní slovo na pořadu Severské společnosti 2. října 2007 v Muzeu Bedřicha Smetany v Praze ke 100. výročí úmrtí skladatele

Edvard Hagerup Grieg zemřel ve svém rodném městě Bergenu před 100 lety, 4. září 1907. Bylo mu 64 roků. Významné výročí této největší hvězdy na norském hudebním nebi lze připomínat různými způsoby. Pokusme se přiblížit si ho prostřednictvím jeho vztahu k největším hvězdám na hudebním nebi českém – Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi. Oprávněnost tohoto pokusu by mně jistě schválil můj stařičký dobrý přítel Josef Bohuslav Foerster, mimochodem jeden z mála Čechů, který s Griegem navázal přímý písemný kontakt a který v roce 1890 jako první na světě o Griegovi napsal a publikoval zasvěcenou monografii.

Dovolte mi v této souvislosti uvést výňatek z jiného Foerstrova medailonku o norském skladateli. Na malé ploše v něm najdeme dvakrát uvedena všechna tři drahá jména společně:

„“Vzácný dar zpěvu jdoucího k srdci byl dán v míře svrchované Edvardu Griegovi. Jako Smetana a Dvořák byl Grieg rozeným melodikem. V tom spočíval jeho význam. Mýlí se posuzovatelé, kteří neuměli objeviti a pochopiti, v čem a jak hluboce právě melodik Grieg mluví za svoji dobu.

Nemůže býti sporu o tom, že každý umělec srostl se svým časem, že kultura doby, v níž žil a tvořil, zračí se v jeho díle. Rovněž je nepopiratelné, že každý významný umělec dovedl dáti výraz ideám, které v jeho době ovládaly lidstvo.

Edvard Grieg, skladatel – lyrik, básník a přítel snů! Jak jej srovnati a sepnouti s periodou kvasu a reformace společenského útvaru, s přechodní dobou, plnou bouřlivého rozmachu? Kde hledati tóny, jež by ladily harmonicky se stříbrnou strunou toho blouznivého pěvce? A přece je nasnadě, jak odhaliti onen tajemný souhlas: netřeba než odkrýti kořeny Griegovy melodiky, jež vyklíčila z jeho rodné půdy, vyprýštila z prazřídla všeho melodického fondu – z lidové písně. Což nemuselo darovati století, které právem nazýváme stoletím národností, Norům Griega, Polákům Chopina, Čechům Smetanu a Dvořáka?“

Podobně jako Smetana se Edvard Grieg zasvětil hudbě už v útlém věku. Jeho matka byla hudebně vzdělána a v Bergenu se pilně zúčastňovala hudebního života jako sólová pěvkyně i uznávaná klavíristka; byla první Edvardovou učitelkou. Ve škole – jak se sám později vyjádřil – nijak nevynikal až na hodiny zpěvu. Tam potkal patrně prvního Čecha ve svém životě – Jana Šedivého, rodáka z Hlásné Třebáně (1804–1877), který se v Griegově rodném městě usadil již několik let po studiích na pražské konzervatoři a prožil tam přes půl století až do své smrti – 13. října 1877 (rovněž kulaté výročí).

Již od svých patnácti roků se Grieg po pět let vzdělával v hudbě na konzervatoři v Lipsku. Žil tak po tři roky jižněji než Smetana, který v té době působil v Göteborgu. Po absolutoriu v Lipsku pobýval Grieg ještě tři roky v Kodani, aby tu dále studoval u skladatele Gadeho. Smetana tohoto dánského kolegu při svých cestách mezi Prahou a Göteborgem v Kodani několikrát navštívil a na svých koncertech uváděl jeho skladby. První informace o Smetanovi mohl tedy Grieg získat právě od Gadeho. Niels Wilhelm Gade (1817–1890), též absolvent lipské konzervatoře, byl tehdy považován za nejautoritativnějšího představitele hudebního skandinavismu a Grieg se u něho chtěl oprostit od vlivu svých neskandinávských učitelů z Lipska. Pravou norskou strunu však pomohl Griegovi odkrýt až jeho norský kolega Rikard Nordraak (1842–1866).

Grieg i Smetana měli ovšem ještě jednoho společného známého, na kterého se shodou okolností oba obrátili, když dosáhli přibližně stejného věku (24 až 25 roků). Byl to slavný Franz Liszt. Oba ho obdivovali jako klavíristé i skladatelé; a on jim oběma poskytl potřebnou morální záštitu právě v době, kdy ji potřebovali. Vztah Lisztův ke Smetanovi – i vzhledem k menšímu věkovému rozdílu (13 let) – se postupně změnil v přátelství. Ovšem mladý Grieg při osobním setkání v Římě v roce 1870 Liszta musel přímo ohromit svým jedinečným klavírním koncertem a-moll (Liszt jej tehdy zahrál přímo z listu!). Podle některých pramenů (může však jít o literární fikci) se právě při přehrávce tohoto koncertu Liszt Griegovi zmínil o Smetanovi.

Zájem Griegův o Smetanu pokračoval. Po návštěvě jednoho koncertu v lipském Gewandhausu napsal 24. ledna 1896 svému příteli Frantsi Beyerovi: „Včera večer jsme slyšeli Vyšehrad – symfonickou báseň od Smetany; skladbu v mnoha směrech nádhernou, kterou složil člověk, jenž zemřel, aniž by dosáhl uznání, jakého si zasloužil. Napsal smyčcový kvartet Z mého života, měli byste přimět Halvorsena, aby ho hráli. Smetana ohluchnul a náhle slyšel pronikavé tříčárkované e.“ Johan Halvorsen byl tehdy hudebním ředitelem Národní scény v Bergenu.

Primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann vzpomínal na společné účinkování s Griegem na komorním koncertu ve Vídni dne 16. prosince 1896: „Koncert dopadl k nejplnějšímu jeho (Griegovu) uspokojení“. Chválil si naše provedení kvarteta Smetanova a Dvořákova a prohlásil se za velkého obdivovatele obou skladatelů; v jaké však nadšení uvedla jej naše interpretace jeho smyčcového kvarteta, těžko popsati. S upřímnou otevřeností se vyjádřil, že „český a jeho temperament se valně shodují jest prý nepřítelem suchého a střízlivého akademického hraní, má rád nadšení a teplo.“

Při své první oficiální návštěvě Prahy v roce 1903 se Grieg podle dobového svědectví velice zajímal o poslední dobu Smetanova života. Při druhé a poslední návštěvě Prahy o 3 roky později se také setkal se sborem Hlaholu, v jehož podání slyšel – jak si pečlivě poznamenal do svého deníku – i dva sbory Smetanovy.

Také pro vzájemný vztah Edvarda Griega a Antonína Dvořáka byl po ruce renomovaný společný známý – Johannes Brahms. Grieg mohl slyšet Dvořákovy skladby už během svých několika léčebných pobytů v Karlových Varech (první je bezpečně datován roku 1881 – dokonce tam Dvořák tehdy krátce zavítal téměř v téže době). Grieg sám později v nekrologu o Dvořákovi uvedl, že jeho jméno po prvé četl na titulním listě Moravských dvojzpěvů. Ve zmíněném nekrologu uvedl též jedinečný osobní zážitek: „Nikdy nezapomenu na znamenité provedení jednoho z nejkrásnějších Dvořákových děl pro sbor, sóla a orchestr Stabat mater na hudebním festivalu v Birminghamu v roce1888. Dirigoval Hans Richter a jeho nadšení se postupně přenášelo na všechny účinkující a posluchače.“

K prvnímu osobnímu setkání Griega s Dvořákem došlo zcela náhodně ve Vídni koncem devadesátých let 19. století. Dvořák byl tehdy zřejmě svým osobitým způsobem ponořen do vlastních myšlenek a nereagoval přiměřeně na Griega, šťastného příležitostí konečně tváří v tvář pozdravit mistra, s nímž ho v té době už spojovala světová sláva. (V té se jim vyrovnal další vrstevník – Petr Iljič Čajkovskij, s nímž se oba – zcela nezávisle – spřátelili.) Dobrotu Dvořákova srdce a duše poznal Grieg až v Praze v březnu 1903 – Dvořákova dcera Magda přednesla na koncertě v Rudolfinu několik Griegových písní za autorova klavírního doprovodu a Dvořákovi pozvali vzácného hosta do svého bytu v Žitné ulici. Grieg tehdy také navštívil v Národním divadle představení Rusalky. Zaujalo ho, že námět opery pochází od H. C. Andersena, jehož poezie inspirovala už dávné Griegovy písně, jimiž kdysi v Kodani vyznával lásku své sestřenici a pozdější choti i oddané interpretce Nině Hagerupové.

O rok později přijal Grieg s upřímnou lítostí zprávu o Dvořákově skonu a v norském časopise Verdens Gang 13. 5. 1904 uveřejnil neobyčejně vřelý obsažný nekrolog, kde mj. uvedl, že „Antonína Dvořáka si budeme vždy připomínat jako jednu z mála velkých osobností naší doby“.

Bylo by možno dlouho a podrobně rozebírat mnohé shodné rysy v curriculu vitae Edvarda Griega s životopisy jak Smetanovým (spíše v první polovině života), tak i Dvořákovým (spíše v druhé polovině Griegova života). Mohli bychom – quod erat demonstrandum – přinést mnohé důkazy, že Grieg pro norskou kulturu a národ znamená tolik, co pro naši kulturu a pro náš národ znamenají Smetana s Dvořákem. Jeden rozdíl je však bohužel patrný: Grieg našel u svých spolurodáků uznání a morální i hmotnou podporu poměrně mnohem dříve, než se takového ocenění dostalo u nás oběma našim nejvýznamnějším skladatelům. Jak přitom nevzpomenout na trpký Sovův verš o osudu Smetanově – „kdož ústrky tě přivítali z Göteborgu“. Ovšem pochopení všech tří skladatelů ve světě mělo také svá úskalí. Ještě v roce 1930 (asi už v předtuše svého budoucího významného postu na Goebbelsově ministerstvu propagandy) německý muzikolog Hans Joachim Moser napsal o Griegovi a Smetanovi: „Oba jako velmistři malých národů se podle měřítek velkých muzikálních národů musejí počítat jen mezi milounké mistříčky (Liebenswerte Kleinmeister).“ Čas vyjevil pravdu. Hvězdy Griega, Smetany i Dvořáka září dnes na evropském a světovém kulturním nebi.

Dejme teď zaznít jejich písním. Poznáme nejlépe, že všichni tři si byli velice blízcí nejen jako lidé, ale – jak správně uvedl J. B. Foerster – i jako umělci.

Václav Němec, 2. října 2007