Eva Runefeltová – verše

Eva Runefeltová
foto: Cato Lein

Akt

Tvůj tep, necháš ho odbíjet v ústech,
vstupuje do mě
Dech mění ústa
Oční víčko, tvářnost ukrytá v ústech, pohled zevnitř
teď vychází ven, spolu s tebou, z té černé zřítelnice

Tvář ponořená do vody
šíří teplo svých rysů
Dráha, kde rameno se dotýká ramene,
dokáže pojmout všechno
Bytost se čtyřma očima
čtyřma nohama a dvěma hlasy
rozmělněnými do zvuků
Jen tiše
Mžik oka, tvářnost ukrytá v ústech, teď svítí
Žluť krokusu
Pohled v ústech
uléhá pod jazyk
Jen chvíli tiše
Ten bílý okamžik
krouží tmou
zuby, tak lesklé

Zvuk tápavou paží
uchopí kolem šíje
Z ticha se derou drobné záchvěvy,
čerň, jablko, kmín, pot
Ústa jsou tu, aby se
ponořovala a v ústech zvuk
S tím zvukem chci splynout
Jen tiše

Eva Runefeltová – Opuštěnost

Čas tence dopadá na doteky
Setkání trvá, bez lidí, zmítané tam a
zpátky
Opuštěnost, to je nevědět kde právě jsem
Šumění, které jde prohrábnout prsty
Tam se otáčíš

Eva Runefeltová – Váhavost

Okvětní lístky, lesklé a žluté jako hřbety lžic
Čerstvé, teď koupené sají teplou vodu, zavřené jako
oči vedle v pokoji
Zasněné do váhavosti, zbavené věcí, do jiné barvy
Kmitne mezi nimi pohled poznání
jako chlad z otevřeného okna od nohou k šíji
Všechno se dá vměstnat do prstu hladícího záda
Jak hluboko dovnitř pronikne váhavost? Jen stihnout dotek a rozplynout se.

ukázky přeložila Dagmar Hartlová