Poklad na inarském jezeře

foto: Riku N. Podzemský

Laponská zem, Saamieatnan, je zemí kouzel, bohů přírody a nekonečného zástupu nadpřirozených bytostí. Stará legenda praví, že za měsíčných nocí je možno v tundře občas spatřit zvláštní záři, kterou vydávají stříbrné poklady, které stráží a počítají huldeři, „skřítci-pokladníčci“ z nehmotného sáivo světa. Dobrému člověku, který věří v sílu přírody, se naskýtá šance k nevšednímu zbohatnutí. Když spatříte tento nevšední výjev, stačí jediné – vytasit svůj nůž puukko a hodit jej na poklad. Čeho se dotkne ostří nože, to je vaše. Hloupá pohádka? Těžko říct. Stříbrný poklad se totiž nalezl v Laponsku těchto dní, v 21. století!

Finský spisovatel Seppo Saraspää se v září tohoto roku vydal po sobích stezkách do odlehlých končin při jezeře Inari v centrálním Laponsku. U zálivu Nanguniemi, v morénovém moři, objevil mezi balvany hlubokou díru. Z ní vytáhl podivný starý vak, v němž objevil netušený nález – prastaré stříbrné šperky o celkové váze jednoho kilogramu! Vak obsahoval další tři vrstvy kožených obalů, které nález uchovávaly před mrazem a vzlínající vodou. Nálezce odevzdal poklad Sámskému muzeu Siida v Inari, který provedl odbornou expertízu. Ta zjistila, že šperky byly vyrobeny mezi lety 1000 a 1200 n.l. Průzkum místa vyloučil, že by místo nálezu bylo starým sámským obětištěm, kde se často do země ukládaly velmi cenné předměty. Původní místo nálezu nebylo ještě odhaleno, i když se předpokládá, že šperky pocházejí z východního Laponska. Jejich původní majitel a jeho příběh asi nikdy nebude vyjasněn, mohl to být vlastně kdokoliv. Je vzrušující přemýšlet o situaci, za které byl poklad vyzvednut z obětiště a uložen na tomto odlehlém místě – proč se tak stalo, kdo to udělal, jaký byl jeho osud? Umíral snad a věděl, že není nikdo, komu by poklad odkázal a předal? Jediné, co je evidentní, je stáří a vysoká umělecká hodnota nálezu a též i to, že člověk, co poklad uložil, musel dobře znát ono místo a přírodní podmínky, neboť nález byl tak šikovně uložen a odborně zabalen, že mohl zůstat nepoškozen krutými laponskými zimami po několik dalších stovek let

Riku N. Podzemský a Viivi Tuominenová, 10. října 2003