Zlínský Tanec smrti

Radovan Král, Tereza Matasyo

Radoslav Šopík, Dušan Sitek,
Milena Marcilisová

Dušan Sitek

Dušan Sitek, Milena Marcilisová
fotografie z představení – Jan Kozák

První březnový večer letošního roku byl ve Zlíně malým svátkem. Konala se zde další premiéra divadelní sezony – dvoudílná hra švédského rozporuplného spisovatele, dramatika, malíře či fotografa (ať si čtenář vybere) Augusta Strindberga Tanec smrti. V režii Ivana Baladi a překladu Zbyňka Černíka hráli Dušan Sitek, Milena Marcilisová, Radoslav Šopík, Radovan Král, Tereza Matasyo, Gustav Řezníček a Eva Matalová.

Strindberg měl zvláštní vztah k ženám, byl celkem třikrát ženatý a říkalo se o něm, že je antifeminista. Rozruch a soudní žalobu za rouhání vyvolaly Manželské historie – dva svazky povídek s velmi nekonformním pohledem na instituci manželství, které chápal jako klec, v níž se rvou dobrovolně uvěznění opeřenci. Strindbergův antifeminismus přecházel až v utkvělý názor, že žena zabíjí v mužovi všechno dobré a způsobuje jeho mravní úpadek. V předmluvě prvního dílu povídek říká: „Neshoda mezi manželi může vzniknout proto, že se střetnou dva silní jedinci a shledají, že žádný kompromis není možný jinak, než že se jeden z manželů podrobí, a tak se zrodí nenávist k manželskému poutu.“

Strinberg bral manželství jako prokletí – „boj a smrt bez jedu a dýky…“ Temnou stránku manželství dokázal zobrazit způsobem zcela jedinečným a úchvatným. Ne nadarmo se říká, že jeho Tanec smrti je jedním z pilířů severské dramatiky. Soužití muže a ženy je tu prezentováno jako urputný souboj dvou pohlaví o nadřazenost. Děj hry se odehrává v ostrovním bytě dělostřeleckého setníka Edgara a jeho ženy Alice, bývalé herečky. Jejich domov je pro ně vězením, jejich mnohaleté manželství peklem. K rafinovaným potyčkám si berou na pomoc své děti a příbuzné. Zraňují se, vítězí, porážejí, a znovu nabírají dech a sílu k dalšímu zápasu až do naprostého sebezničení.

Strindberg skvěle zachytil charakter „zbraní“ mužské a ženské mentality, takže trýznivá atmosféra osciluje mezi krutou tragédií a směšnou panoptikální groteskou.

Tanec smrti

Dvoudílné drama, které vyšlo ve Švédsku tiskem poprvé na podzim roku 1901. Uvedení hry na jevišti však na sebe nechalo ještě dlouho čekat. Svou „prapremiéru“ měl Tanec smrti v září 1905 v Německu – v divadle Altes Stadttheater v Kolíně nad Rýnem. Druhý díl se zde hrál o den později pod názvem Der Vampir. Ve Stockholmu v Strindbergově Intimním divadle se konala premiéra první části Tance smrti až 8. září 1909, druhá část zde byla poprvé uvedena o měsíc později – 1. října 1909.

Tanec smrti (dance macabre)

Byl předváděn ministranty v kostelech a měl symbolizovat křesťanům zánik a zmar. Je to téma, které je svázáno s pozdním středověkem a dotklo se téměř všech druhů umění. Představa, že se mrtví pohybují tanečním krokem, má předhistorické kořeny, avšak zřetězení mrtvých, rozkládajících se těl s živými lidmi, to je motiv přízračný až pro pozdní gotiku. Následky křížových výprav a papežského schizmatu, kacířská hnutí, rodové rozbroje, mor a malomocenství – to vše vyvolalo zvýšenou vznětlivost, která se zmítala mezi nábožností a nevěrectvím, přehnanou okázalostí a přehnaným odříkáním, mezi formálností a bezuzdností; vytvářela pocit nejistoty, týkající se i posmrtného života. Makabrický tanec živých s mrtvými dvojníky symbolizoval zánik a zmar, v němž jsou si všichni rovni, ať pán či rab. Podle zpodobnění na stěnách hřbitovů a kostelů, z četných básní a pozdějších tištěných dřevořezeb si můžeme udělat představu o chorovodu Smrti, v němž byly postavy seřazeny podle stavů, od papeže a císaře až po žebráky. (Jana Jebavá, Kapitoly z dějin tance)

podle divadelního programu připraveného Janou Kafkovou