Toužící oko – výstava fotografií ze sbírek Stockholmského Moderna Museet

Na sklonku léta byla Galerií hlavního města Prahy instalována zajímavá a možná nepříliš propagovaná výstava ze sbírek fotografií stockholmského Moderna Museet. Výstava se konala v jednom z nejatraktivnějších pražských domů, gotickém skvostu, v domě U zvonu na Staroměstském náměstí.

Autor výstavy Leif Wigh připravil přes 200 originálů z dějin fotografické tvorby. Umění fotografie vyšlo z lidské touhy hledat a uchovat vizuální vjem toho co je krásné a trvale si uchovat obraz rysů a podoby těch, kteří jsou člověku blízcí. Snad proto se výstava případně jmenovala Toužící oko.

Stockholmská sbírka fotografií je založena na dvou kolekcích. Jednak jde o duplikáty z majetku světoznámého historika fotografie a objevitele nejstaršího dochovaného snímku Helmuta Gersheima, jednak tu je historizující sbírka Švéda Helmera Bäckströma.

Výstava Toužící oko byla rozdělena do šesti částí, jež společně sledovaly a dokumentovaly vybrané klíčové momenty vývoje fotografie od 40. let minulého století až do dnešní doby. Výstava začíná ranými portréty a pohledy na Edinburgh skotské dvojice Octavius Hill a Robert Adamson i práce Julie Margarethy Camerové.Vystaveny jsou i práce málo známého Švéda Guillamme Berggrena (1835–1920), který měl atelier v dnešním Istanbulu.

Mnozí z prvních fotografů měli malířské vzdělání, což často ovlivnilo žánry, jimž se věnovali. Koncem devatenáctého století pak převládla uměleckost, a to v piktorialismu – stylu, který zjemňoval a upravoval fotografický obraz, jako kdyby to opravdu byla kresba nebo malba. Vůdčími fotografy, jež v tomto stylu tvořili, byli např. Alfred Stieglitz (1864–1946), Edward Steichen (1879–1973), ale i George Bernard Shaw. Vystaveny byly i snímky dánské fotografky Anny Knudstrupové (1884–1950), která vyučovala fotografii na dánském Vysokém učení technickém. Zajímavé jsou práce Nora Ernesta Rudeho (1871–1948), který byl předsedou Norske Fotografers Landsforening.

Po 1. světové válce se rozšířil nový tvrdší směr, známý jako Nová věcnost, v němž se hlavními prvky staly čistota linií, symetrie a věcnost vyjadřující ducha nové doby. typické motivy tohoto období ukazují práce německých fotografů Alberta Renger-Patzsche (1897–1966) a Wernera Mantze. V Paříži od počátku 20. let působil Man Ray (1890–1976) – jeho vztah k surrealistům se stal důležitou inspirací a katalyzátorem pro Billa Brandta (1904–1983) a Berenici Abbottovou. Právě Ray s Abbottovou společně objevili a rehabilitovali zapomenuté a stárnoucí fotografické obrazy Paříže od Eugene Atgeta.

Mezi 218 vystavenými díly se daly najít i klasické modernistické fotografie Paula Stranda, Edwarda Westona (1886–1958), Imogen Cunninghamové a Ansela Adamse (1902–1984). Výstava skončila 12. září.

Pavel Dobrovský, 12. září 1999