O tenise, zubech a řevnické přitažlivosti… (Jana Navrátilová-Berg)

foto Jan Maruška

Když se řekne, že funguje šestý smysl, máme na mysli, že něco tušíme, že si jsme něčím jisti, aniž bychom to před tím věděli, viděli, slyšeli, zkusili hmatem nebo čichem. Prostě koukneme a je nám to jasné… A když to všechno dopadne podle našeho tušení, chlubíme se, že máme v sobě ten šestý smysl, podle kterého víme, že je to ten a ten člověk, událost či věc a že jsme to jasně věděli…

V řadách našich krajanů při recepci ke státnímu svátku se pohybovala žena, která se nápadně podobala jedné naši slavné tenistce. Během večera jsme byli představeni a já jsem si, zcela v rámci diplomatické zdvořilosti, neodpustil poznámku: „Vy jste ale hodně podobná Martině Navrátilové…“

„To je dost možný,“ odvětila ona žena, „Martina a já jsme sestry,“ A tak jsme se seznámili. Čas běžel a viděli jsme se dvakrát či třikrát v Českém centru. Letos, zhruba v polovině srpna, vznikl rozhovor s Janou Navrátilovou-Bergovou, z něhož jsem si odnesl jedno poznání. A sice, že pověstný krajíc chleba má obě kůrky v Texasu, Virginii, Stockholmu či v Řevnici. A že domov je jen jedno místo na světě, i když je dobře tam, kde máme práci, rodinu a pověstný klobouk na věšáku…

Jana Navrátilová-Berg

I když jsem se snažil dozvědět nejvíce o Janě, náš rozhovor se stále stáčel k její slavné sestře. Ne proto, že by se jejich životy protínaly – spíš naopak, ale protože Martinin odchod do Spojených států velkou měrou ovlivnil osud rodiny Navrátilových a také o sedm let mladší Jany. Pro vzpomínky sáhla hluboko do paměti, do doby, kdy jí bylo osm let.

Martině bylo patnáct, když poprvé vyhrála tenisové mistrovství Československa. Obrovský talent a mimořádná píle jí otevřely tenisový svět. Z jednoho zahraničního turnaje se už domů nevrátila. Psal se rok 1975, Martině bylo osmnáct a kousek. Roky se neviděly. Před Vánocemi devětasedmdesátého roku se po mnohaměsíčním úsilí celá rodina sešla. Nikoliv v Československu, ale v Americe. Povolení k vystěhování Navrátilovi dostali bez větších problémů a samotný odjezd, nebyl, jak vzpomíná Jana, nijak dramatický.

Počáteční nádherný pocit, že jsou spolu, vystřídala realita amerického života. Otec neuměl anglicky, maminka velmi málo, Jana se teprve s angličtinou seznamovala na škole. Veselý, sousedský život, který znali z Řevnic, v Americe neexistoval. Martina byla neustále na cestách, rodiče se dozvěděli o jejich stycích se ženami a rozhodnutí vrátit se domů uzrálo… V září 1980 manželé Navrátilovi s tehdy sedmnáctiletou Janou přistáli na Ruzyňském letišti a domek v Řevnicích dostal staronové obyvatele.

Nevěřil jsem, že by rodina nebyla nějak sledována, že by neměli potíže s tehdejším režimem. Jana rozhodně zavrtí hlavou: „Ne, nic špatného se nám nedělo. A já jsem byla velmi mladá, měla jsem řadu jiných zájmů, tenis, a tak…“ Pak si přece jen vzpomene na jednu epizodu. Krátce před tím, než legálně odjeli do USA, je kontaktoval „pán“ a navrhl jim, že jim pomůže za hranice. Pan Navrátil se obrátil na policii a „návštěvě“ informoval. Po revoluci se dozvěděli, že dotyčný byl členem Státní bezpečnosti. Jana překvapivě odbočí: „Tatínek byl sice hned po válce v KSČ, ale po procesu s dr. Horákovou ze strany vystoupil.“ (Pan Navrátil bohužel vloni zemřel).

Napadá mě malá vsuvka: co máte s Martinou společné? A odpověď, která po malém zamyšlení přišla, bych nečekal – jídlo. „Hrozně rády jíme, ale žily jsme sportem a tak to možná není vidět.“ (Samozřejmě, že není, Jana se může pyšnit dokonalou sportovní postavou.) Později jsem odhalil další rozdíl v povaze obou sester. Jana je citlivější a slovy vlastního otce: na hraní tenisu moc hodná… Těžko nalézala obranu proti hrubému a nečestnému jednání.

Vracím se ale k Janě. Proč ona odešla z Československa? Bylo to přece pár let před sametovou revolucí – i když: kdo to mohl tušit, jak to všechno dopadne? Rozhodnutí opustit svou vlast začalo rašit už po návratu z Ameriky. Přesněji řečeno v době, když se Jana pokusila o přijetí na medicínu. Byla sice čtvrtá nejlepší u přijímacích zkoušek, ale vyrozumění bylo záporné. Odvolala se. Nakonec byla přijata, ale studia byla ztížena „principiálním“ postojem děkana. Dával ji kapky za Martinu, kterou pomlouval a hanil. Jana potřeboval jeho podpis k získání devizového příslibu. I když z názvu vyplývá, že se jednalo o peníze, které k cestování po světě nepotřebovala, „devizák“ byl politický nástroj kontroly našich lidí. Janě došla trpělivost a slzy a odešla z fakulty. Medicína ji lákala, nechtěla se jí vzdát a tak vzala místo zdravotní sestry. Zdravotním sestrám se při výjezdu tolik nebránilo jako vysokoškolsky vzdělaným lidem.

Zajímalo mě, jak se změnil její vztah k rodičům a naopak po návratu z Ameriky. Velmi se na mě upnuli, říká Jana. Moje nechuť k učení se změnila v zájem o vzdělání. Tatínek s maminkou chtěli, aby jim druhá dcera vynahradila vše, co Martina prostě nemohla vrátit. Ta byla na vrcholu slávy, sbírala jeden vavřín za druhým, ve světě bílého sportu byla spolu s Ivanem Lendlem nejznámějšími Čechy, i když za světelné tabuli za jejich jmény svítila jiná země (pozn. před tím, než jim bylo uděleno občanství, bylo za jejich jmény prázdné místo). Jana chtěla studovat a aby byla svobodnější, v třiadvaceti odešla. Nebyla to Amerika, ale Německo. Proč Německo, když v Americe mohla mít zázemí, Martina by se o sestru určitě, alespoň ze začátku, postarala?

Evropa je živější, má bohatou historii, v Americe se těžko navazují přátelství, prostě k řevnické atmosféře mělo blíž Německo než relativně svobodnější, individualistická Amerika. Rodiče jezdili střídavě jezdili na Martinou a Janou. Když hrála Martina v Evropě, setkali se v Londýně, Římě či Německu. Dnes, když je Martina – takříkajíc – v tenisovém důchodu, se ve Švédsku objeví 5 až 7x do roka. Jezdí za neteří, která se jmenuje (jak jinak) Martina. Možná, že za 10 až 15 let uslyšíme o Martině Navrátilové-Bergové jako o vítězce tenisového turnaje. Ale netřeba tolik předbíhat…

Kde jsem se seznámila se svým mužem? Martinu otázka zjevně pobavila. Bylo to v Římě. Martina hrála v Itálii turnaj a tak se sešly ve slavném městě. S kamarádkou a několika řevnickými přáteli si zašli do restaurace. Mezi hosty byl muž, který je pozoroval tak dlouho, až Jana prohlásila:

„Nepřijde-li do dvou minut ke stolu flaška šampaňského, tak jdeme…“ Přišla a Jana se po letech provdala za pana Berga. Žijí spolu ve Stockholmu, on je burzovní makléř. Možná, že se za pár let celá rodina usadí v milované Řevnici. Mám trvalý pocit, že se Janě po obci u Berounky hodně stýská.

Po odchodu do Německa se rozhodovala, zda její život naplní doktořina nebo umění. Chtěla studovat na Kunsthochschule restaurátorství. „Ráda maluji,“ přiznává, ale vzápětí skromně dodává: „Není to žádné velké umění, jsem amatér.“ Nakonec vyhrála touha spravovat lidem zuby. V roce 1988 byla přijata na medicínu. Před tím se ale musela naučit perfektně německy, znalosti z Československa jí nebyly nic platné, začala od píky. Proč zrovna stomatologie? Jana chvíli přemítá než odpoví, ale spíš se snaží vybrat vhodná slova než by nevěděla, jak odpovědět.

Životní trasy jsou často výslednicí subjektivních a objektivních faktorů, impulsů, okolností a náhod. Jana vzpomíná na jednu známou docentku, která žije v Plzni a je velkou obdivovatelkou umění. Ta ji možná nevědomky přivedla na cestu zájmu o stomatologii a kunsthistorii. A ten subjektivní impuls? „Zubařina je spojení estetiky a… u zubaře nikdo neumře,“ odůvodňuje s úsměvem konečné rozhodnutí o výběru povolání. Pomyslím si ve shodě s miliony těch, kteří si protrpěli své na zubařském křesle, fakticky neumře nikdo, ale strachy umírá každý.

Jana se podívá na hodinky, bude muset zajít pro čtyřletou Martinku do školky. Dovoluji si položit poslední a obligátní otázku: jací jsou podle ní Švédové? „Ve Švédsku existují zvláštní mezilidské vztahy,“ odpoví po delším přemýšlení a snaží se názor vysvětlit, „Švédi se chovají v různých situacích, jako kdyby to byli jiní lidé. Jeden den jsou kamarádi, druhý den jsou jiní… nevím… prostě, chybí mi tu srdečnost a otevřenost.“ Tuším, že se Janě stýská po upřímných sousedských vztazích, dobrosrdečnosti a taky točené desítce. A to ve Švédsku není. Chtěla by domů, ale zatím to je nemožné.

Taková je Jana Navrátilová-Berg, upřímná a nenamyšlená žena, matka malé Martiny, se kterou doma mluví jen česky, manželka burzovního makléře a malující stomatoložka. A taky sestra nejlepší tenistky světa všech dob.

P.S. Jako by tomu chtěl osud, rozbolel mě po našem rozhovoru zub. Příště si budu naše krajany vybírat podle profese, kterou dělají. Nedovedu si totiž představit, co by se stalo, kdybych zpovídal majitele pohřebního ústavu či plastického chirurga. I stalo se, že jsem se ocitl v ordinaci na Norrmalmstorg 1. Popis zásahu v mé ústní dutině není pro čtenáře Severských listů zajímavý a pro mě příjemný. Celou dobu jsem však v zúženém zorném poli na protější stěně – mezi konstrukcí vrtačky a hbitýma rukama lékařky – viděl fotografie Martiny se „salátovou mísou“ nad hlavou, pana a paní Navrátilovi v kruhu rodiny a Martinku s kilovými hřiby a hlavami jak volant, které nenajdete nikde jinde než tady na Severu. A za kvílivého zvuku vrtačky jsem si znovu přehrával Janino vypravování. Co je jeden bolestivý zub proti volbě zůstat či odejít, obětovat se či hájit to své, zhroutit se či zatnout zuby?… Ty zuby, které Jana umí mistrně spravit. Umřel jsem jenom strachy…

Dotazníček

Příchod do Švédska:	4. května 1996 (emigrovala 10 let před tím do SRN)
Zaměstnání:	stomatoložka
Oblíbená barva:	zelená khaki
Oblíbené české jídlo:	kachna, bramborový knedlík a červené zelí
Oblíbené švédské jídlo:	pyttipanna (tzv. selská omeleta – rychlé jídlo, které sestává z kostiček brambor, slaniny, cibule, česneku a dalších přísad)
Oblíbený nápoj:	točená desítka Staropramen
Oblíbený herec:	Viktor Preis
Oblíbený spisovatel:	M. J. Lermontov
Nejmilejší místo v Čechách:	Řevnice
Nejmilejší místo ve Švédsku:	asi Stockholm
Největší přání:	aby její rodina a ona sama byla zdravá

Jan Maruška, Stockholm, 28. září 2002