František Karban – Olih Norvejová (8.)

 <<   1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl   >>

… předchozí díl…

„Kráva je mrtvá! Ať žije kráva!“ blekotal jsem s nožem v ruce.

„No vlastně, kráva má maso, vemínko, jazýček, svíčkovou, hrudí na polívku, žaludky, prorostlé roštěnky, maso na plátky, báječnou oháňku, kližku nebo jemné maso na guláš značky kolik masa tolik cibulky,“ přemýšlel jsem nahlas. „Kráva je vlastně báječná!“

Vytáhli jsme jí s Vinnetouem na sušší místo a vyvázali jí tak, aby ležela na hřbetě a já mohl otevřít břišní dutinu.

První na co jsem dohmátl, byly ty pověstné žaludky.

Fik!

Ten nejmasitější byl můj.

Otevřel jsem jej a vysypal obsah. Pak jsem se tou horkou břečkou z krve a vnitřností prohrabal dolů a pracně odřezal jednu svíčkovou.

Dál jsem se v té činnosti nedostal.

Od stájí se řítila Olih. Gumová operační zástěra za ní vlála jako dirigentovi vlasy v posledním taktu „osudové“.

„Co to děláš? Hned toho nech!“ vřískala třikrát čárkovaným cé.

Neměl jsem stopky, ale běžela dobře! Stovku určitě pod deset!

„Hned toho nech!“ sípala neustále a rozčileně ze sebe trhala tu gumovou kosatku.

„Ta kráva je pojištěná! Musí přijít veterinář a podepsat protokol že jí utratil a pak se musí celá odevzdat do kafilérie, jinak nám jí nezaplatí! Rozumíš?“

Trhla rozčileně za poutka zástěry.

„Celá!“ zakřičela a sekla zástěrou na zem.

„Ty ses určitě pomátl na rozumu! Ta kráva má vysokou chovnou cenu a tu nám pojišťovna zaplatí. To přece ten kousek hověziny nevyváží!“

„To jsi mohl dělat doma krást maso, ale tady to nejde!“

Taktizovala tvrdě za použití ne právě laskavých metod.

„Přines drát a to břicho zadrátuj. Řekneme, že si ho roztrhla, o větev stromu, jak sebou cukala“.

„A to není podvod?“ ptal jsem se a křečovitě se držel toho kusu vyklepaného bachoru.

„No tak Fery,“ začala smířlivě, když si asi uvědomila, jaké trauma jsem musel prožít.

„Pojď, mám ještě nějakou práci, tak mě prosím nezdržuj,“ tahala mě od toho vonného masíčka.

Šel jsem, ale cestou domů jsem už měl vypracovaný plán, který jsem v duchu pracovně nazval krycí šifrou: MASO NEBO ŽIVOT.

Vzal jsem asi deset metrů drátu, kleště a vrátil jsem se zpět. Za mnou se o berlích pajdal Adne, který měl o můj „úlovek“ nebývalý zájem.

Jeho letargie byla ta tam!

Ještě jsem se pro jistotu ohlédl, jestli nás Olih nepozoruje a pak jsem začal konspirativní akci tak, že jsem se zabořil s nožem v ruce do teplého kravího břicha.

Adne se lišácky usmíval a horlivě kýval hlavou.

Jeho lovecké pudy se ztopořily!

Najednou balancoval na jedné noze a píchal berlí do toho žaludku domnívaje se, že je na vyhození a ukazoval na kýtu s posuňky, abych nečekal a řezal.

Stále se ohlížel, jestli se Olih nevrací. Hrdina!

Určitě už viděl kus vařeného hovězího s křínkem, stejně jako já!

Rychle jsem odřezal druhou svíčkovou asi tři kila bránice, a ještě kus masa z vnitřní části kýty.

Následně jsem rozřízl kůži na krku a vyndal jazyk.

Se žaludkem jsem došel klidně k potoku, vyvázal na něj drát a ponořil ho do pěnící a bublající ledové vody, aby se řádně vypral.

Veledůkladně jsem jej ukotvil na kořen stromu.

„Zahrab ten smrad tady pod listí,“ volal Adne přitlumeným hlasem.

„Do rána to lišky vytahají a bude to uklizené,“ radil.

„Co se s tím zdržuješ? Fuj střeva,“ prskal.

„Hele velrybáři,“ odbýval jsem ho.

„Ty tvoje tresky taky páchnou jak stará fusekle, a když se dobře upraví na kapce oleje, jsou občas i jedlé.“

Pak jsem našel dva veliké tmavé oblázky odpovídající vahou „odebranému“ masu, vložil je do krávy a dle příkazu Olih kraví břicho pečlivě zadrátoval.

Totéž jsem udělal s krkem s tím, že místo jazyka jsem uvolněný prostor vyplnil mechem.

Když jsem vybíral vhodné kameny, pozoroval mě Adne se zaujetím a jen jsem je vložil krávě do břicha a začal drátovat, dostal záchvat smíchu.

Smál se tak bouřlivě, že jsem mu musel pomoci najít vhodné místo k sezení, jinak by pravděpodobně upadl. Obličej mu zčervenal, něco křičel a stále se jednou rukou chytal za břicho a ukazoval na tu nebožku. Smál se a smál.

Když to Olih slyšela, vyšla znova z operačního sálu a šla se podívat co se děje.

Pro jistotu jsem uloupené maso přikryl suchým kapradím.

Byl to pro Adneho další důvod ke smíchu, ale hodně přidušeného.

Na poloviční cestě se Olih zastavila, máchla rukou a šla zpět. V očích měla pěkně čertovské plamínky. Moc legrace by s ní asi nebylo, kdyby byla došla až k nám a zjistila, že kus krávy zmizel.

-------------

Veterinář přišel samozřejmě až ráno. Byl to laskavý, ale nesmlouvavý chlapík středního věku, narozený kdesi blízko Varaždinu. Jako čerstvý absolvent veterinární fakulty v Bělehradě se před lety přiženil do Varnama. Tehdy snad měl ještě vlasy. Teď už jeho zavalitému tělu vévodila kotrba holá jak ruční granát, neustále ošetřovaný kapesníkem. Potil se opravdu zdatně, zvláště když prováděl práci inseminátora, což bylo, jak se domníval, pod jeho profesionální úroveň. Nebyl vyšší než jeho tuhá nádražácká taška s mrazeným spermatem pipetami ve zvlášním futrálu a přístroji nutnými k provozování zvěrolékařské činnosti.

Proto jsme mu říkali s Adnem doktor pipeta, někdy, ale to zřídka, Napoleon.

-------------

Jeho reakce nad mrtvou krávou byla jednoznačná a zdálo se, že definitivní:

„Protokol o utracení vystavovat nebudu, protože jsem tady žádnou krávu neutratil. Zavolejte si kafilérii, ta vám vystaví doklad o převzetí, což by mělo pro pojišťovnu stačit,“ řekl stroze a zvolna se otáčel k odchodu.

„Nevím, proč jste mě sem volali,“ dodal přes rameno.

„Tady pro veterináře práce není. Snad pro rosomáky,“ sykal opovržlivě a vydal se zpět směrem k autu.

„Pane doktore, protokol nám dát musíte, protože pro pojišťovnu je nezbytné uvést příčinu uhynutí,“ prosila důrazně Olih a mávala pojistnou smlouvou, kterou si pro všechny případy připravila.

Marně!

Situace začala být vážná! Pro poctivou Olih už totiž žádné další pravdivé argumenty, jak přesvědčit doktora aby vyplnil protokol, prostě neexistovaly.

Ale pro mě? Já jsem si ještě doma osvojil několik jiných praktik. Byly totiž součástí běžného denního života socialistického občana:

Uplácení?

Lichocení?

Nátlak?

Vydírání?

Vyhrožování?

Lhaní?

„Zkusím to,“ prosvištělo mi hlavou, když jsem si uvědomil, že vlastně já jsem prapříčinou toho, že by krávu pojišťovna nezaplatila.

Popotáhl jsem si kalhoty a začal:

„Doktore, vy jste přece taky musel skládat ten slib, myslím tu Hippokratovu přísahu?“

„Samozřejmě,“ odpověděl ještě přes rameno, ale viditelně zvolnil tempo.

„No, to jo,“ zatuploval, zastavil se a zvědavě se na mě podíval ze suterénu svojí výšky.

„Byli jsme minulý týden ve Varnamu,“ pokračoval jsem a přitom usilovně přemýšlel jak dál „A tam jsme slyšeli, jak si dvě dámy v cukrárně povídaly jaký jste ohleduplný a šikovný lékař! Jak prý plníte slib daný tomu panu Hippokratovi do posledního puntíku, bez ohledu na vlastní zdraví.“

Doktor Pipeta zpozorněl a viditelně povyrostl.

„Tady paní Jonassenová hned říkala, že by asi bylo vhodné, kdybychom společně napsali na veterinární komoru do Jonköpingu, aby vám udělili čestné uznání jako jednomu z nejúspěšnějších, nejschopnějších a nejlaskavějších veterinářů v okrese a jak jsme s vaší prací spokojeni.“

„Ano, jsme spokojeni,“ vložil se do toho Adne, neboť ihned pochopil ten strategický manévr.

Zato Olih valila oči typu „basedova nemoc“ tak nebývale, že jsem jí nepozorovaně postrčil stranou, aby nám pana doktora nepoplašila.

„Mno,“ řekl ten zvířecí arcimordýř zjevně potěšeně.

Otočil se k nám:

„Je pravda, že jsem minulý týden zachránil z jistých spárů smrti pejska jedné dámy a že to byla skutečně otázka opravdové profesionální zdatnosti, ale ani by mě nenapadlo, že kvůli nějakému čoklovi, který se přežral telecí kostí, dokážou být lidé tak vděční.“ Vrkal a nadouval se jak stavák na kostele.

„To víte, člověk musí vědět kde zatlačit a hlavně se nestavět přímo k tomu psímu zadku hned po aplikaci projímadla.“

„To znám případ,“ rozjížděl se lámanou švédštinou, „kdy ze psa vyletěly dámské hodinky a nebýt pohotového veterináře mohlo dojít k jejich poškození. Pikantní na celé záležitosti bylo to,“ pokračoval již volně a beze spěchu, „že to byly hodinky ze zlatého plaku a majitelka se domnívala, že je ukradl nějaký bezdomovec.

„Zajímavé! Dobrý voják Švejk udělal tutéž zkušenost,“ chtělo se mi říci, ale mlčel jsem. Přerušit doktorovu pohádku by bylo neslušné, poněvadž znovu nabíral dech, aby myšlenku dokončil a náš zájem se stejně točil spíše okolo té krávy.

-------------

„Vidíte,“ dokončil neurčitě.

„Chvala, chvala,“ uzavřel svůj monolog, kterému jsem rozuměl jen já. Olih s Adnem se nechápavě dívali jeden na druhého. Srbochorvatština asi nebyla jejich silnou stránkou.

Pak doktor zakroutil uznale hlavou a začal něco hledat v aktovce.

Nejspíš ten blanket pro pojišťovnu!

„Půjde to,“ sykl jsem na Adneho, který se opíral o strom a držel se Olih za ruku.

Zmámený zvířecí Semmelweiss pokračoval:

„Myslím, že ten pochvalný dopis je od Vás velice laskavý nápad! Příští týden máme výroční schůzi komory a já bych se postaral, aby jeho přečtení bylo zařazeno do programu.“

Ihned jsem horlivě souhlasil: „Paní Jonassenová už má část napsanou a myslím, že než byste nám vyplnil ten protokol pro pojišťovnu, tak by jej dopsala a vy byste si jej mohl vzít hned s sebou, případně doplnit text, dle vašich představ,“ koval jsem železo rozžhavené na maximum.

Olih byla brunátná jak ředkvička a koutkem oka jsem zahlédl, jak vášnivě nesouhlasí s mým postupem. Nebýt Adneho, byla by určitě celou šarádu zhatila, protože pro ni to byl naprosto neslýchaný a zavrženíhodný postup. Její charismatické přímé a čestné jednání jsem zcela vědomě vraždil tím nejhorším způsobem: Lží!

„Jen se pouč,“ říkal jsem si v duchu na její adresu, ale přiznám se, že hořko v ústech jsem měl.

„U nás doma bys polykala prášky v Bohnicích nebo si zvykla a ještě ráda podepsala pracovní závazky, o nichž bys musela vědět, že to je lživý nesmysl, ale za to by tě zařadili do pořadníku na auto, lázně, dovolenou v zahraničí, do stoletého pořadníku na byt, případně bys dostala devizový příslib, aby sis mohla v prohnilé kapitalistické cizině koupit halenku nebo hamburger. To vše za roli v divadelní komedii zvané budování socializmu. Tak co se divíš?“

A Olih se nejen divila. Ona se na mě i opovržlivě dívala!

Hippokratův levoboček se zavrtěl:

„Ale, prosím budeme potřebovat stůl, aby to mělo úroveň!“ režíroval a znovu si otíral zpocené čelo kapesníkem, ačkoli byl duben.

-------------

Cestou do domku podpíral jednonohý Adne zdrcenou Olih polomrtvou strachy z toho podvodu a něco jí horlivě a šeptem vykládal.

Veterinář, který byl v domku nejméně dvakrát za měsíc, nevěděl rozčilením kde je kuchyň, a ptal se mě: „Tudy prosím?“ A lezl do koupelny.

Pak si sedl a vyplňoval ten protokol.

Zdrcená Olih se ztratila a v domku panovalo posvátné ticho.

Když byl doktor s prací hotov, měl jsem připraven další postup, který byl ve skutečnosti součástí již definovaného strategického plánu: „Maso, nebo život!“

„Tak mě napadlo, pane doktore, že by bylo možná vhodnější, kdybychom ten dopis poslali poštou, aby to mělo jako takový ten oficiální dekor. Dáme ho zítra ráno řidiči, co jezdí pro mléko a on jej hned hodí do schránky na dopisy. Do doby konání schůze vaší komory bude určitě na místě,“ informoval jsem ho.

„Můžete se spolehnout,“ tvrdil jsem, aniž bych věděl, jak to všechno zařídím.

„Máte pravdu mladý muži,“ šveholil. „Je to prozíravé. Budu si vás pamatovat. Děkuji,“ pletl tu souhlasnou přízi bez jehlic.

Pak si sedl do auta a odjel. Vyplněný protokol pro pojišťovnu nechal ležet na stole.

Nevím, jak se nám to podařilo, ale Olih ze strachu před ještě větší lapálií, která by mohla vzniknout nedodržením mého slibu večer sedla a napsala můj a Adneho diktát:

Ten pan doktor co k nám jezdí píchat ty krávy, včera do jedné píchal tady u nás. U nás píchá často!

Kráva umřela hned!

Zlomila si při tom nohu.

Je to zdatný doktor, píchat umí, jen co je pravda!

Říkaly to i ty dvě dámy z Varnama co jim léčil toho psa.

Děkuji. Suzan Jonassenová.

-------------

Potutelně jsme se s Adnem smáli, dopis zalepili do obálky, ofrankovali a připravili na ráno pro konvistu. Slib je slib! Protokol pro pojišťovnu jsme pečlivě uschovali. Měli jsme na to všechno dost času, poněvadž toho dne se večeře nepodávala.

Já měl ten den ještě několik důležitých povinností, jako na příklad úklid „uloupeného“ masa. Bachor už v potoce oždibovali raci, ale byl překrásně vyčištěný do běla. Pořádný kus jsem ho odřízl a ostatní i s kusy masa, jazykem a svíčkovou uložil do operačního sálu, kde byla veliká lednice. Kus svíčkové jsem dal stranou pro podvedeného pro Jaromíra a Naďu.

-------------

Rodinná bouře se strhla, když jsem druhý den ráno začal vařit dršťkovou polévku. Všechna okna byla otevřená provokativně dokořán a Olih výsměšně pofrkávala a dávala mi nepokrytě najevo, že pro takový smrad nebylo nutné se dopouštět takového sprosťáctví a zlodějny.

„No, jen počkej,“ myslel jsem si.

Nevydržel jsem a kus polovařeného žaludku jsem posolil a dal na talíř. Obřadně jsem přisedl, upravil slánku, aby byla po ruce a s chutí se pustil do jídla.

Adne mě po očku pozoroval a samozřejmě nevydržel!

„To by mě zajímalo, jak ta zdechlina chutná,“ poznamenal a připajdal se o kousek blíž. „Jak to můžeš vůbec jíst?“

Uřízl jsem kousek a vstrčil mu ho do úst. Žvýkal statečně jak velbloud v oáze a pokyvoval na Olih hlavou. Ale Olih byla zásadová. Jen zvědavě pokukovala, jak ta dobrota ve mně mizí a ostentativně mávala rukou před nosem.

Když byla polévka konečně hotová, byla v domečku i přes otevřená okna taková vůně, že flakon od Diora by vedle té dobroty páchl jako čerstvé guáno!

To už jsme jedli svorně všichni až jsem měl strach, aby mi ještě něco zbylo.

Konvista večer mlaskal nad talířem polévky jak kočí na líného koně!

Jestli mlaskal Jaromír nevím, ale poslal jsem mu velký hrnec, aby si spravil žaludek. Jel si pro tu dobrotu večer naproti konvistovi až do Klevshultu.

Prý na mojí adresu později poznamenal:

„Je to mladej opilec, ale nadějnej kuchař! Já bych té majoránky teda dal víc, cibule taky. Trochu bych to připepřil, ale to se konečně může i na talíři. Mastná je dost, ale jíška by byla lepší máslová. No, a špetka pálivé papriky taky chybí!“

Naďa mi později svěřila, že sousedi zlákáni tou nezvyklou vůní požádali Jaromíra o recept. Samozřejmě jim ho nedal. Byl totiž samuraj-teoretik a hlavně neměl dršťky! Ty byly pečlivě uložené v lednici.

Ke „kraví“ příhodě se váže ještě jedna událost:

Když totiž přišel doktor Pipeta kontrolovat zdravotní stav stáda, poděkoval za pochvalný dopis, který byl nakonec po „úpravě“ přeci jen zařazen vedením komory na pořad jednání. Olih prý kvalifikovali jako „selku,“ která má silnou vůli něco vyjádřit a slabou schopnost to dokázat.

Pochvala se nakonec konala i s důsledky v podobě návrhu na přijetí členství v užším kolegiu komory.

Doktor jen zářil a na rozloučenou nám řekl:

„Ta kráva byla stejně před úhynem! Představte si, že nám z kafilérie poslali dva kameny, asi ledvinové. Byly velké jak dětská hlava. To by byla stejně nepřežila,“ informoval zaníceně a potají mě tahal za rukáv, aby to Olih neviděla.

Myslím, že zprávu o zániku Titaniku by přijala klidněji. Zírala na nás zcela nevěřícně. Dostala totiž lekci, že lež může mít i dlouhé nohy.

Pipeta klidně pokračoval:

„Krávě jsem připsal dva měsíce březosti, abyste dostali víc peněz. Jistě to byla pro vás ohromná ztráta,“ dodával ustaraně, ale v koutcích mu cukalo.

„Ty ledvinové kameny jsme poslali na veterinární fakultu do Uppsaly. Dají je do lihu pro účely výuky a taky je musí prozkoumat. Připadaly mi sice spíše jako oblázky tady z potoka, ale člověk nikdy neví,“ dodal a pomrkával na mě vesele.

Řekl bych, že na střední věk se docela vyznal!

Když odešel, smáli jsme se opět. My s Adnem nevázaně a Olih spíše jako cirkulárka na posledním bukovém špalku. Ve své čisté duši téhle legraci vůbec nerozuměla.

„Takových, jako je ten váš doktor Pipeta, najdeš ve Švédsku jen několik, a v Norsku vůbec. Příště to Fery nezkoušej. Je to ohavné,“ uzavřela stroze.

Adne seděl za stolem, opíral se o lokty, a jen tak, jako by bzíkl komár, řekl: „Quisling!“

To Olih rozčílilo. „Tohle sem nepleť! To byla jiná kategorie, a pokud to nevíš tak si to taky pěkně odskákal!“

Večer jsem našel v knihovně knížku s nadpisem „THE HISTORY OF THE OLYPIC GAMES,“ a ve jmenném seznamu hledal jméno Quisling. Přes veškerou snahu jsem ho nenašel. Byl to nejspíš nějaký hopsálek okresního formátu bez záznamu.

-------------

Z dobrot, které jsem přihotovil z ukradeného masa, stojí nakonec za zmínku jazyk, který jsem po řádném naložení pečlivě vyudil a uvařil. K němu jsem podával čočku po moravsku na cibulce. Když to Adne snědl, popadl kleště na klepeta, mrštil jimi za skříň a řekl: „Docela se těším na příští zimu. Doufám, že budou zase zmrazky Fery!“

-------------

Olih uklízela, ale slyšela!

Pak něco poznamenala. Znělo to jako tulling, nebo snad tullebuk, ale pořádně jsem tomu nerozuměl. Tak pokročilý v učení cizího jazyka jsem zatím nebyl.

Zajímavá konverzace bez mé účasti a na mě cizí témata úspěšně pokračovala.

No jo, naše „Hedda Gablerová“, sykl Adne potichu a díval se významně na mě, ale okamžitě takticky přešel na jiné téma, což mi nevadilo, protože jsem kromě jednoho policajta, konvisty, Nadi a Jaromíra a těch božích hovádek nikoho jiného neznal.

„Poslouchej Fery, mě tady stále něco chybí,“ oznamoval již nahlas, aby přerušil pravděpodobně nepříjemnou konfrontaci.

„Jsem jedno ucho,“ dobíral jsem si ho. „Druhý hovězí jazyk bude až za rok, jestli ti jde o tohle.“

Nereagoval.

„Už jsem ti chtěl několikrát říct, že tady nad farmou by měla vlát vlajka. Když se podíváš do Klevshultu, nebo i jinam jsou tam švédské vlajky na každé zahrádce. A tady nic! Stožár tady stojí a stačilo by promazat kladky. Je to práce na pár minut. Mohl bys to udělat?“

Kývl jsem na souhlas.

Druhý den vlála nad North Golgota červeno-modro-bílá norská vlajka.

Olih jí předem pečlivě vyprala a vyžehlila a já jí s Adnem slavnostně vyvěsil.

Stál u stožáru hodnou chvíli.

„Tak ho vidíš blázna starého. Ještě ho to vlastenectví nepřešlo,“ poznamenala

Olih vesele, ale i ona měla oči jako tuleň po vynoření.

… další díl …

František Karban

 <<   1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl   >>