Erlend Loe: Tiché dny v Mixing Part

Jméno Erlanda Loea (nar. 1969) je dobře známé i v českém prostoru. Jeho prvotina, román Naivní. Super., vyšla v tuzemsku roku 2005 v nakladatelství Doplněk. O vydání dalších děl se už stará nakladatelství Vakát (DOPPLER, 2007, Fakta o Finsku, 2009). V květnu letošního roku (2010) vydalo brněnské nakladatelství Vakát jeho další knihu – Tiché dny v Mixing Part (Stille dager i Mixing Part, 2009) v překladu Kateřiny Krištůfkové.

To, co na stylu norského autora zaujme a co ho také charakterizuje, je poněkud prostoduchá upřímnost hlavních hrdinů. Že je pro spisovatele určující, se dočteme i v doslovu překladatelky Kateřiny Krištůfkové: „Erlend Loe bývá považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. nového naivismu, směru, který se objevil v norské literatuře v 90. letech 20. století jako reakce na přeestetizování literatury.“

O knize

Postavy v Loeových románech stárnou spolu se svým autorem, a tak není divu, že v roce, kdy Loe oslavil čtyřicetiny, přivádí na scénu čtyřicetiletého hlavního hrdinu.

V úvodu jej lakonicky představuje takto: „Bror Telemann. 42 let. Dramaturg Národního divadla. Sní o tom, že jednou napíše sám nějaké divadlo. Sakra dobrý kus. Který tomu všemu dá smysl. Zrak výtečný. Problémy s alkoholem. Neee. Ani ne.“

K tomu je třeba ještě dodat, že tento hlavní hrdina má dvě zvláštní „záliby“: miluje Nigellu Lawsonovou, britskou televizní kuchařskou hvězdu, a nenávidí vše německé. Obojí mu značně komplikuje život, neboť jeho manželka nemá samozřejmě ani pro jedno z toho pochopení.

Tím se dostáváme k tomu, že Bror Telemann není tentokrát na scéně sám, jak jsme byli doposud u Loea zvyklí – sekunduje mu jeho třiačtyřicetiletá manželka Nina, učitelka norštiny na střední škole, která se k Nigelle Lawsonové staví nanejvýš podezřívavě a na rozdíl od Brora Německo, Němce i němčinu bezmezně miluje. Stafáž tvoří tři Telemannovic děti a manželé Baderovi, Němci jako poleno, kteří neumí ani slovo anglicky. Zřejmě proto je vůbec nezarazí, když v rezervaci na ubytování, kterou posílají Nině Telemannové, přeloží automatický překladač název jejich města Garmisch-Partenkirchen jako Mixing Part Churches.

Recenze

Zatímco předchozí Loeova díla byla také typická jistou upovídaností, hlavní hrdinové a vypravěči jako by se nedokázali včas zastavit, Tiché dny v Mixing Part mají zcela jinou koncepci. Text by bylo také možné popsat jako román v dialozích. Dílo je nejpodobnější asi divadelnímu scénáři, nejspíše komedii s mírně nahořklým podtónem. A oč jde? Manželé ve středním věku se vydají se svými třemi dětmi na cestu z Norska a po dobu letních prázdnin si pronajmou dům v Bavorsku, v místě nazvaném Garmisch-Partenkirchen, které nešikovný počítačový překladač přejmenuje na Mixing Part. Zatímco žena Nina ovládá němčinu, Německo miluje a obdivuje, její muž, dramaturg Bror Telemann, k němu chová city právě opačné a nevynechá jedinou příležitost k ironickým poznámkám. Provokativní slovní přestřelky, namířené na jméno cíle jejich dočasného pobytu i vůči německé historii, jsou velmi časté. Nechybí výčitky a detailní rozbory nevhodného chování. Záhy je zřejmé, že v tomto manželství momentálně nefunguje vše, jak by mělo. Každý z páru si žije tak trochu po svém, Nina turistikou, Bror svojí plánovanou divadelní hrou, kterou se mu nedaří vymyslet, natož napsat. Manželská krize se tu odehrává v téměř příkladném rozestavění. Od neporozumění, vzájemného špičkování, přes odcizení a rozchod, k opětovnému hledání možností sblížení. Je to jednoduché, a prostě to autor také líčí. Zároveň má ale děj, minimalizovaný v popisu a maximalizovaný v replikách, výborný spád a vtip. Účinek se tak násobí. Čtenář má pocit, že sleduje naprosto důvěryhodný příběh „ze života“, jemuž nechybí ty správné přísady – trocha absurdity, bizarnosti i ošemetné všednosti. A zároveň je vše nasvíceno a zobrazeno s přívětivým nadhledem.

Tiché dny v Mixing Part je kniha zábavná. Ovšem, jak je pro Erlenda Loea příznačné, uvnitř zdánlivé naivity je ukrytá správná dávka sympatie a pochopení

Milena M. Marešová, www.rozhlas.cz

---

Erlend Loe: Tiché dny v Mixing Part (Stille dager i Mixing Part), překlad Kateřina Krištůfková, 184 stran, Nakladatelství Vakát 2010, ISBN: 978-80-87317-05-1, doporučená cena 259 Kč (na www.kosmas.cz sleva 10%)

---

O autorovi

Erlend Loe, foto: Berit Roald

Erlend Loe (1969) patří k nejvýraznějším a nejpopulárnějším osobnostem současné norské literatury, je považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. nového naivismu, směru, který vznikl v 90. letech 20. století jako reakce na přeestetizování literatury. S kladným hodnocením literárních kritiků se setkal hned jeho první román Tatt av kvinnen (Uchvácen ženou) z roku 1993, který se v roce 2007 dočkal i filmové podoby. Závratný úspěch u kritiky a čtenářů mu přinesl ale až jeho druhý román Naiv. Super. (Naivní. Super.), vydaný roku 1996 (česky Doplněk v roce 2005). Román se stal skutečným bestsellerem, byl přeložen do desítek jazyků a také české vydání potvrdilo potenciál autorova stylu: psát jednoduše o složitých věcech. V roce 1999 vyšel román L (L) o dnešních mladých mužích, jejich hrách, soupeření přátelství. Románem Fakta om Finland (Fakta o Finsku) z roku 2001 se autor vrátil ke svému již typickému tématu osamělého hrdiny a jeho vztahu ke světu, k druhým lidem, k sobě samému. Stejného hrdinu i stejný specifický humor má kniha Doppler, vydaná v roce 2004 (česky nakladatelství Vakát, 2007), následujícího roku vyšlo její volné pokračování Volvo Lastvagnar (Náklaďáky Volvo). Za svou tvorbu obdržel Loe řadu prestižních literárních ocenění.

---

Ukázka z knihy

Koupila jsi to červené víno?
Stojí na lince.
Ale drahoušku, to je přece německé víno.
Nemám ráda, když mi říkáš drahoušku.
Myslel jsem, že se máme rádi.
To jo.
Tak v čem je problém?
Říkáš mi drahoušku, když jsi naštvaný a myslíš si, že ten zdánlivě milý tón bude vyvolávat dojem, že tvoje agrese je potlačená a kontrolovaná. Jenže to má úplně opačný efekt. Nemá to co dělat s tím, že mě máš rád, i když to je možná pravda.
Já chci víno, Nino, ne debatu o tobě a o mně.
Víno stojí na lince.
Jenže je to německé červené víno.
Ano. A co má být?
Nemůžu pít německé červené víno.
Ne?
Ne.
Nemůžeš ho otevřít a ochutnat?
Ne.
Proč ne?
Protože nemůžu.
Tak ne. Mně se stejně zdá, že jsem dodržela svůj díl dohody.
Jak dlouho má Lidl v Olympiastrasse otevřeno?
To nevím.
Myslel jsem si, že miluješ tuhle zemi a znáš její zvyky a obyčeje nazpaměť?
To jo.
Ale nevíš, jak dlouho má Lidl v Olympiastrasse v Mixing Part otevřeno?
Ne. A nejmenuje se to tu Mixing Part.

Dobrou noc.
Dobrou noc.
Hele?
Co?
Vím, že je to nadmíru intimní a že o tom nemluvíme, ale nemohl bys mi vyprávět nějakou svoji sexuální fantazii?
Neee.
Ale jo.
Myslíš jako teď?
Ano.
Ne.
Ale jo.
Já nechci.
Připadá ti to trapné?
Ne, trapné zrovna ne, ale…
No tak.
Nemám žádné.
Co?
Nemám žádné sexuální fantazie.
Všichni je mají.
Já ne.
Jasně že jo.
Ne.
Dřív jsi je míval.
Dřív ano.
Ale pak jsi s tím přestal?
Ano.
Na co teda myslíš?
Nevím. Na všechno možné.
Na divadlo. V podstatě myslím nejvíc na divadlo.
Nikdy se na mě nepodíváš a nesvlékáš mě trochu pohledem, když třeba stojím v nějaké sexy pozici?
Myslím, že ne.
A co jiné ženy?
Ne. Myslím na divadlo.
A co Nigella?
Na ni jsem takhle nikdy nemyslel.
Děláš si legraci?
Ne.
Telemanne, tohle mě zneklidňuje.
Tak jo. Dobrou noc.
Teď mám fakt starosti.

Jsi dneska tak potichu.
Mám dojem, že jsi říkala, že jsme oba tiché typy.
Jo, ale dneska jsi obzvlášť potichu. Děje se něco?
Neřekl bych.
Něco se děje. Co se děje?
Já nevím.
Jde o to, o čem jsme mluvili v noci?
Ne.
Jo, hádám, že jde.
Nemyslím na to, o čem jsme mluvili v noci, Nino. Opravdu ne.
Tak na co teda myslíš?
Nevím to jistě. Asi na divadlo.
Kravina. Nemyslíš na divadlo.
O. K.
Chceš mluvit o tom, na co opravdu myslíš?
Ne.
Vůbec ne?
Ne.
Tomu musím přijít na kloub, Telemanne. Promiň mi to, ale teď budu trochu naléhat.
Dobře.
Jde o ten divadelní kus, který máš chuť napsat, ale se kterým jsi nikdy nezačal, i když tvrdíš, že na něj pořád myslíš?
Ne.
Jde o mě?
Ne.
Jde o děti?
Ne.
O Heidi? Jsi naštvaný, protože hraje tak intenzivně tenis?
Ne, lásko. Může hrát tenis tak intenzivně, jak se jí zachce – v každém případě, dokud je jí jasné, že ji k tomu tlačíš ty, a ne já.
Já ji k tomu snad netlačím.
Děláš si srandu? Neděláš nic jiného, než že jí kupuješ věci na trénink a organizuješ jí tréninky a zápasy a stravu.
Když ona chce být dobrá.
Ano, to říká. Ale odkud má ty ambice, co myslíš?
Myslím, že jsme mluvili o tobě. Mluvili jsme o tom, že jsi obzvlášť zticha, a já jsem se snažila zjistit proč. Jde o Německo?
Ne.
Ani trošičku?
Ne.
Ani o to, že Bavorsko je kolébka nacismu?
Ne.
O. K., vzdávám to.
Fajn.
Počkej. Jde o Nigellu? Neodpovídáš, ale já jsem si stoprocentně jistá, že jde o Nigellu. Jde o ni, je to tak? Vím, že jde o ni. Nemusíš nic říkat, Telemanne, vidím to na tobě.

Nina má pravdu. Telemann myslí na Nigellu Lawsonovou. Nerad o tom mluví, ale myslívá na ni dost často.

Začalo to tím, že mu Nina dala jako dárek k narozeninám kuchařku Nigellina pokušení. Zdvořile poděkoval a pomyslel si, že když si lidé začnou dávat kuchařky, blíží se jejich vztah ke konci, ale nahlas neřekl nic. Naopak. Telemann vždycky dokázal přijímat dárky, aniž by dal najevo zklamání, už od doby, kdy jako dítě dostal k Vánocům tkalcovský stav a v otcově pohledu viděl, že se v tomhle ohledu s matkou dohadoval, ale prohrál, a matka byla velmi napjatá, a Telemann ji nedokázal zklamat, takže vřele poděkoval a až do silvestra pilně tkal. Smyslem dárků, pochopil Telemann, je vytvářet pouto mezi darujícím a obdarovaným, a proto dárky nemají vlastně samy o sobě žádnou hodnotu. A nejdřív si myslel, že Nigellina pokušení jsou právě takový dárek. Ale aniž věděl proč, začal knihou listovat. Prohlížel si recepty, fotografie pokrmů, jako ve všech kuchařkách, a popisy pracovních postupů, ale také se díval na fotografie samotné Nigelly, pořízené v kuchyni, nad hrnci, v různém oblečení, jak čichá k surovinám, míchá, šlehá, přelévá, například mléko z menší mísy do větší, a vkládá si věci do úst nebo se chystá vložit si věci do úst. Někdy je její pohled spíš sladký, jindy šelmovský, dokonce i drzý. Když je oblečená v černém, je trochu nebezpečná, a Telemann by se k ní nikdy nedokázal přiblížit nebo ji oslovit, ale když má na sobě ten tenký světle modrý svetřík a například drží v levé ruce dezertní misku se šlehačkou a s jahodami a v pravé ruce lžičku a hlavu má mírně skloněnou, je něžná a téměř zranitelná a podle všeho potřebuje útěchu od někoho takového, jako je Telemann.
Navíc je toho názoru, že Nigella je macanda. Například má boky. A prsa.

Překlad © Kateřina Krištůfková