Tišení. Peter Høeg

foto podstantsiya.ru

Peter Høeg (49) patří v současnosti mezi nejznámější neanglicky píšící spisovatele. V češtině mu zatím vyšly čtyři knihy: Cit slečny Smilly pro sníh, Představy o XX. století, soubor povídek Příběhy jedné noci a zatím naposledy román Až nadejde čas.

Český internetový magazín Peach Pit přinesl v dubnu 2008 překlad netradičního rozhovoru zveřejněného v prosinci 2007 na ruských internetových stránkách (a rozhlasové stanici) Podstantcija u příležitosti anglického vydání Høegovy knihy Tichá dívka (Den stille pige), na které autor pracoval celých deset let. Příjemné čtení.

Peter Høeg, dánský spisovatel a velký vynálezce. Jednoho dne vynalezl Smillu a její cit pro sníh. A najednou jsme v Kodani, chodíme tam s mapou, snažíme se najít Smillin dům, přístav, kavárnu, kde seděla Jejíma očima se díváme na Inuity pijící vodku s místními bezdomovci poblíž stanice metra A teď vzal Høeg cihly, aby postavil dům jménem Tichá dívka. A zase je na první stránce knihy mapa. Budeme ji chtít použít, až knihu přečteme? A uvidíme ještě něco kromě cihel?

Hlavní postavou je dánský klaun, cirkusový klaun, který je světově proslulý. Je zrovna ve svém zimním sídle, kam na zimu odjíždí z Kodaně. A najednou zjišťuje, že ta malá dívka, kterou znal zatím jenom rok a která byla něco jako jeho žákyní, zdá se zmizela. Takže ji začíná hledat. A ukazuje se, že ta dívka má něco společného s jedním klášterem ruské protestantské církve na dánském venkově. Kontaktuje tedy jeptišky toho kláštera. A postupně se ukazuje, že má velmi zvláštní sluch. Jako dítě měl v cirkusu nehodu, při níž málem zemřel. A po té nehodě upustil od normálního způsobu poslouchání, které je jenom neustálým vytvářením nebo skládáním určitých součástek světa. Vzdal se toho a začal poslouchat otevřeně, bez předsudků. A tak má teď velmi, velmi pozorný sluch, a jeho svět už není jen světem neustálého prověřování. Žije mezi zvuky ne tak, jak obvykle žijeme – mezi obrazy a jazyky. Tím, co ho k té malé dívce přitáhlo, bylo úplné ticho okolo ní. Každý vytváří nějaký hluk. My všichni produkujeme hluk, neustále. Ale okolo té dívky našel, už když ji poprvé potkal, okamžiky úplného ticha. Takže mu je jasné, že ona zná nějaké tajemství, které má co dělat s tím, co stojí za zvuky světa. A to je to, co hledá.

Tenhle čaj? Ten jsem se naučil vařit v Africe. Tohle tam pijí, hlavně ve východní části. Z Keni jsem si přivezl zvláštní druh čaje, který dodává mléku tuhle citrónovou příchuť a pěkně ho zabarvuje. Udělal jsem ho těsně před vašim příchodem, musí být vždy čerstvý. Do vody jsem dal vařit čerstvý granulovaný zázvor, pak do ní přilil stejné množství mléka a nakonec přidal tenhle keňský čaj. Když se začal vařit, sundal jsem ho z plotny, přecedil z něj zázvor a vlil ho do téhle termosky, aby zůstal teplý. To je celé.

Přiletěli sem všichni. Na místo, kde je klid. Hřbitov v centru Kodaně se nicméně našim hřbitovům v Rusku moc nepodobá. Tady lidi hrají baseball a badminton, chodí sem běhat a dokonce tu i obědvají. A přesto je zde ticho. Turisté se sem chodí dívat na hrob filosofa Sørena Kierkegaarda a pohádkáře Hanse Christiana Andersena. To jsou dánské intelektuální značky. Po Citu slečny Smilly pro sníh se novou dánskou značkou stal Peter Høeg. V současnosti je nepopulárnějším skandinávským spisovatelem. Jaké je to být jedním z dánských symbolů?

Myslím, že část z toho, co se mojí knize stalo, se stalo náhodou. Tedy nechci říct, že je náhoda, že mám publikum a že můžu žít nebo přežívat jako spisovatel. Ale spíš to, že mám obrovské publikum a že se ty knihy překládají do cizích jazyků. To je částečně náhoda. A myslím, že je to i potěšující myšlenka. Protože pak, však víte: Náhodně vás vezme vlna A brzy ta vlna přejde a nechá vás za sebou. A pak budete raději zase tím člověkem, více méně, jako před vlnou. Je to spíše taková meteorologie: Byl jsem chycen nějakou vlnou ne proto, že by mi něco náleželo, ale částečně shodou náhodou.

Myslím ale, že jsem se té vlně nikdy úplně nepoddal. Už od své první knihy jsem věděl, jak o ní tehdy začal být zájem, že tu existuje nebezpečí. Zhruba od doby, kdy mi začalo táhnout na třicet – což je v životě člověka obvykle doba, kdy může poprvé začít cítit nějaký směr, kterým se ubírá – jsem cítil, že jsem se narodil, abych se pokusil dokončit tři věci. Měl bych se pokusit napsat pár knih tak dobře, jak to jen dokážu. Měl bych se starat o lidi kolem sebe, své děti, svou rodinu a přátele jak nejlépe dokážu. A konečně – měl bych se snažit o ono hledání nebo zkoumání svobody, soucituplné svobody stojící za jazykem, která je pro mě výzvou duchovní. Tyto tři věci byly pro můj život zásadní. A tak jsem se prostě přestal ukazovat na veřejnosti. A mám pocit, že během těch deseti let, kdy jsem psal poslední knihu, jsem neposkytl jediný rozhovor. Teď jich pár dělám. Tedy jeden rozhovor pro jednu zemi. Tohle je rozhovor pro Rusko. A v mnoha příštích letech nejspíš nebudu dělat žádné další. S knihami také téměř necestuju. Zůstávám prostě v klidu tady. Tady se toho moc nemění. Žiju život, jaký nejspíš žijete i vy – mám děti, které přicházejí domů ze školy, nakupuju, trávím čas se svou ženou, vařím, uklízím v domě. Žiju život normálního, průměrného Dána.

… Já telefon nemám, jak vidíte. Teda teď zrovna telefon mám, ale číslo mají jen děti a další tři lidé. Nikdy však nezvoní. A moje adresa byla vždycky tajná. Vystavěl jsem si prostě filtry, nebo hradby, mezi mnou a ostatním světem, a tak jsem nikdy nebyl příliš obtěžovaný. Ale samozřejmě že cítím prostě cítíte lidí, tisíce a tisíce lidí, kteří o vás přemýšlejí. Myslím, že je to skutečně možné – cítit to. Jde o velmi jemné pnutí, které je tu s vámi celou dobu. A myslím, pochopitelně, že tu byly i chvíle, kdy jsem litoval, že jsem vůbec někdy nějakou knihu psal. Ale na druhou stranu, je to taky úděl. Musel jsem je napsat. Ve skutečnosti to nebyla volba. Spisovatelé jsou určitým druhem lidí ze čtvrtého světa. Musíme akceptovat modernost a její podmínky, a pak se snažit zřídit si malé kouty, tichá místa

Jak získáváte dojmy a inspiraci pro svou práci?

Odpověď má dva aspekty. Ten první – osobně jsem vždycky dával přednost přírodě. A druhý – letos mi bude padesát. A našel jsem si taky přátele ve svém věku, kteří jsou, řekněme, skladateli nebo spisovateli. Potřeba dojmů přicházejících z vnějšku s věkem klesá a proces tvorby se živí tak nějak sám, zevnitř. Tak například moji přátelé, kteří jsou skladateli, dospěli do stádia, kdy poslouchají jen minimum hudby. A to samé zjišťuju i u sebe. Dřív jsem četl masivně, ale teď čtu jen velmi málo knih. A většinou jde spíš o nebeletristické knihy, které potřebuji k vlastnímu psaní.

Jakým způsobem píšete? Jaký vypadá váš spisovatelský rituál?

Mám své psaní pod kontrolou a píšu velmi pravidelně. Řekl bych, že mám něco, co by se dalo nazvat přirozenou disciplínou. Pracuji každý den od desíti do jedné. Déle totiž nedokážu, udržet ten správný druh koncentrace. V tomto čase se mi povede, když je dobrý den, napsat dvě strany A4. To by byl takový průměr. To znamená, že normálně bych byl schopen dokončit knihu do dvou let, s touhle rychlostí. Ale tentokrát jsem mnohokrát začínal psát a zase to vyhodil. A znovu a znovu a znovu. A zabralo to dlouhou dobu, než jsem začal mít strany, které by se už podle mě daly tisknout. Takže tentokrát to trvalo déle.

Spisovatel-poustevník a Kodaňan praktikující meditaci v mrtvolně tichém městečku v Jutsku Vytahaný svetr, sandály, vypnutý mobilní telefon. Ojedinělé rozhovory – jednou za deset let

Vytváří to mýtusTo je americké slovo říkám to správně? A abych byl zcela upřímný, tak si nemyslím, že by byla pravda, že odmítám být veřejnou osobou. Je to komplex a nedokážu to úplně vysvětlitMyslím, že si za to každý může sám. V umělci, který po tomto druhu slávy touží, musí něco být. Musí. A pak je tu samozřejmě zadostiučinění. Je tu potěšení z většího publika, protože tím získáváte velkou moc, nepochybně. Můžete mít pozornost možná milionů čtenářů a můžete hromadit mnoho peněz. Ale já už jsem se rozhodl, co s tím množstvím peněz dělat. Založil jsem nadaci, která pomáhá ženám a dětem ve třetím světě. Ale dokonce i potěšení z ovládání a zpravování tohoto druhu peněz je vlastně požitkem. Myslím, že je potřeba být v tomto ohledu velmi upřímný. A také to sebou nese jisté nebezpečí. Je to otázka rovnováhy. Říct „nechci z toho nic“ vyrovnané není. Být chamtivý a brát si jenom pro sebe vyrovnané taky není. Ale někde mezi, zařídit si vlastní dobrý život a svůj nadbytek, ať už má jakoukoli podobu, pak vkládat kam je potřeba – to je ten druh rovnováhy, o který se snažím. Nemám ale pocit, že bych byl nevinný.

Jakou posloucháte hudbu?

Upřímně řečeno, já nějak moc hudbu neposlouchám. V mé poslední knize, Tiché dívce, je sice hudby spousta, ale část z toho je iluze. Dokážu to udělat tak, aby se to vypadalo, že ten člověk ví o hudbě hodně, ale osobně jsem posluchač velmi prostý. Ale každý rok trávím dlouhé pracovní období v ústraní, kde vídám obecně jen velmi málo lidí, jen ty nejbližší osoby, a tam pracuju a píšu. A v takovém období poslouchám hlavně Bacha, jenž hraje v poslední knize velkou roli. Ale pak taky rád tancuju a mám rád tančení hudbu z Kuby, Brazílie nebo Afriky – ta je mi velmi blízka. Mám rád hodně jazzu. A samozřejmě ruské skladatele. Ptáte se mě, jaký druh hudby bych vybral jako soundtrack k tomuto rozhovoru? No, myslím, že jedno (pauza) z Chopinových preludií. Jsou velmi krátké a určitým způsobem velmi jednoduché a prosté, ale zároveň je mám velmi rád.

Smyslem toho není něco potlačovat. Smyslem je to přijmout a pak se pokoušet ve světě najít vlastní ticho a klid. Není problém na světě být nebo se světa účastnit. Nemusíte se uzavírat, odejít do jeskyně nebo do kláštera. Můžete žít Všichni můžeme žít normální a naplňující život a pak si někde najít klidné místo mezi ostatními a také uvnitř sebe samých. To je možné. Tohle podkroví jsem pro nás vybral proto, že vím, že je zde především klid. Jsme uprostřed města, ale přesto v něm vedeme intenzivní a soustředěnou konverzaci, protože jsme si vybrali tichý kout. A to je možné udělat vždycky. Dva lidé nebo jeden člověk si pro sebe vždycky mohou tichý kout najít. Dokonce i v tomhle světě.

překlad: Sebastian Kantor