Göran Hägg: Léta blahobytu (Välfärdsåren)

Göran Hägg – foto Baldur Bragason

V jednom starém vtipu, který u nás koloval v dobách normalizačního reálného socialismu, se srovnávalo tehdejší Československo se Švédskem. Pointa spočívala v závěru, že mezi oběma zeměmi vlastně není žádný rozdíl, mimo jiné proto, že „ve Švédsku mají všeho dost a my už taky“.

Na tenhle vtip jsem si vzpomněl při četbě knihy Görana Hägga Léta blahobytu, která loni vyšla ve Švédsku. Autor v ní zachycuje moderní dějiny této země od roku 1945, tj. od bouřlivě oslavovaného konce světového konfliktu, na kterém skandinávská země díky své neutralitě paradoxně vydělala, do roku 1986, kdy byl zavražděn předseda vlády Olof Palme. S tímto obdobím je neoddělitelně spjatý takzvaný švédský model, symbolizující stát blahobytu, vysokou životní úroveň, dokonalé sociální zabezpečení i to, čemu se dnes pejorativně říká rovnostářství. Ať už si o tomto modelu, nejdřív opěvovaném, později zatracovaném, myslíme cokoli, skutečností zůstává, že Švédsko díky němu v druhé polovině dvacátého století zažilo cosi jako novou velmocenskou dobu: kromě hospodářské prosperity se totiž těšilo i velkému respektu na mezinárodní politické scéně, podstatně většímu, než jaký by zemi jeho velikosti teoreticky příslušel.

Léta blahobytu ovšem ani zdaleka nepojednávají pouze o politicko-ekonomických dějinách. Jejich autor je známý jako spisovatel a literární vědec, a tak těžiště jeho zájmu spočívá hlavně ve vývoji společenském a kulturním. Popisuje takové jevy a události, jako bylo první vydání dětské knížky o Pippi Dlouhé punčoše od později světoznámé spisovatelky Astrid Lindgrenové, nástup takzvaného švédského hříchu, ke kterému několika svými filmy přispěl i démonický Ingmar Bergman a který Švédsku vynesl – ne zcela zaslouženou – pověst země nemravů, či sexuální revoluce, vyvolaná mj. uvolněním prodeje antikoncepce, zavedením sexuální výchovy do škol a tolerantnějším postojem k sexuálním menšinám. Z knihy se dozvíme o megalomanské výstavbě neofunkcionalistických a brutalistických betonových komplexů, kterým často musela ustoupit celá historická jádra měst včetně Stockholmu, o protestech proti vietnamské válce, o životě v komunách a vůbec o levicovém hnutí šedesátých let, jež na dlouhou dobu poznamenalo smýšlení intelektuálních a kulturních vrstev. A samozřejmě také o “tykací“ jazykové reformě s těmito trendy úzce související: tykat si tehdy začali úplně všichni, ministerského předsedu a krále nevyjímaje. Nechybí ani zmínka o veleúspěšných společenskokritických detektivkách autorsko-manželské dvojice Sjöwallová-Wahlöö a o dalších Švédech a Švédkách, kteří dobyli svět: o skupině ABBA, tenistovi Björnu Borgovi a lyžaři Ingemaru Stenmarkovi.

Začal jsem srovnáním Švédska s českou kotlinou a jedno srovnání, přesněji řečeno paralelu, jsem si nechal i na závěr. K událostem, o kterých se v Häggově knize píše, patří také všeobecné volby v roce 1973, které skončily – věřte nebo nevěřte – patem! Pravicový blok a levicové strany tehdy získaly stejný počet mandátů, což vedlo ke vzniku takzvaného loterního parlamentu: až do dalších voleb, kdy se počet poslanců snížil ze sudých tří set padesáti na lichých tři sta čtyřicet devět, o tom, zda zákon bude, či nebude schválen, rozhodoval při rovnosti počtu hlasů los! Možná že bychom se tímto „švédským modelem“ mohli nechat inspirovat.

Zbyněk Černík, 17. září 2006