Jací jsou také Islanďané

Písničkář, skladatel, textař, novinář, moderátor a v neposlední řadě velký milovník Islandu (a průvodce turistů tamtéž) má každý týden v časopise Týdeník Rozhlas svoji půlstránku. V neposlední řadě tam píše i o Islandu, Islanďanech a tak…

„Když vybuchne sopka, většina Islanďanů neprchá (stejně není kam), ale jedou se co nejrychleji podívat k vulkánu. Všichni se pak předhánějí v tom, kdo byl blíž a kdo má hezčí fotografie. Na začátku letošního července smetla povodeň z ledovce Mýrdalsjökull most na hlavní silnici – byl opraven nikoli za dva týdny, jak se s obavami předpokládalo, ale doslova za pár hodin…“

„Vzpomínám, jak mi den po minulém velkém zemětřesení napsal islandský přítel Haukur: Máme se dobře. Znáte nějakého Čecha, který by podobně reagoval na přírodní katastrofu? I teď, v době krize, si tu nikdo na nic nestěžuje.“

„V přírodě tu můžete pozorovat jednotlivé geologické vrstvy, protože na Islandu je málo stromů. Při studiu historie zjistíte, že podobně se to má s lidmi. Každý má své jméno zaznamenáno v databázi Islanďanů a může si vyhledat předky třeba až do devátého století. Všichni tu nakonec mají svůj nekrolog v novinách. Před mnoha staletími se členové některých rodin mezi sebou rvali o moc a v bitvách se kamenovali; neměli totiž střelné zbraně. Ve stejné době ovšem členové jiných rodin zapisovali všechno, co věděli, na telecí kůže, které jsou dnes na seznamu památek UNESCO. O těch rváčích už se moc neví…“

„Každé léto se vracím domů s hlavou plnou Islandu. A každé další jaro se nemohu dočkat, až se tam vyrazím nadechnout,“ píše Jan Burian.

citace: Jan Burian, Islandskí nadechnutí, Týdeník Rozhlas 35/2011