Islanďané a imigranti

ilustrační foto
Radka Pešková Emilsson

V prosinci uplynuly tři roky od data, kdy jsem se přestěhovala na Island za svou životní láskou. Nebyly to jednoduché roky, přestože okolnosti byly z hlediska imigranta příznivé.

Island je země známá vysokým životním standardem a já měla po boku přítele a průvodce. Naučila jsem se jazyk, postupně seznamovala s novou kulturou, lidmi, pracovním prostředím i sama se sebou. Studium interkulturní komunikace v Bayrethu, které předcházelo obtížné praxi přistěhovalce, mi pomohlo dívat se na frustrující problémy z různých perspektiv. Naopak studium vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě Karlovy univerzity mi jen málo usnadnilo přebalování dětí v mateřské škole Sólborg, kde jsem dostala svou první práci na plný úvazek po osmi letech vysokoškolských studií. Jsem cizinka, která hledá své místo v nové společnosti a sama sebe v zrcadle životních fází.

Když jsem se přestěhovala na Island a začala pracovat ve školce, byla jsem dost ztracená. Kolegové na mém pracovišti jednotně používali v konverzaci islandštinu – ne ze škodolibosti, ale z pedagogických důvodů vztahujících se jak na jednoroční batolata, která tráví v mateřských školách až osm hodin denně, tak na mě. Jak batolata, tak Renata se měli učit islandštinu.

Sňatek pro mě byl nejen romantickou záležitostí, ale i nekonečným seznamem kanceláří, několikaměsíční korespondencí a stohem dokumentů. České velvyslanectví pro Island je v norském Oslu, islandská ambasáda pro Českou republiku je ve Vídni. Matrika pro mezinárodní sňatky v Brně. V Čechách je, pokud vím, jediný soudní tlumočník do islandštiny. V Reykjavíku žádný certifikovaný překladatel do češtiny. A mnoho chyb a opakovaných zoufalých pokusů vyhovět všem předpisům a zákonům. Ale stalo se, jsem pod čepcem, jen se bohužel kvůli spletitým pravidlům zatím jmenuji jinak v Čechách a jinak na Islandu.

Polští imigranti představují nejpočetnější většinu a stejně jako další národnosti mají i oni pověst dobrých pracovníků. Studenti střední školy Menntaskóli í Hamrahlíð dokonce požádali ředitele školy, aby zavedl volitelný předmět polštinu. Prý aby rozuměli obsluze v cukrárnách. Ředitel základní školy v Keflavíku nám na exkurzi pověděl o své nejlépe kvalifikované síle – polské učitelce s magisterským titulem z Varšavy která absolvovala dvouletou nástavbou v oblasti sportu. Požádal na magistrátu o roční jazykový kurz pro ni – a tak získá za jeden rok schopnou pracovní sílu se sedmiletým vysokoškolským vzděláním.

Rasismus je samozřejmě nejjednodušším prostředkem k vyjádření racionálních i nepodložených obav z budoucnosti. Strach z cizinců a z neznáma je neoddělitelnou součástí společnosti a každého jedince. Obranou společnosti proti rasismu se zdá být informovanost a vzdělání. Pokud člověk sám žil v cizí zemi a naučil se respektovat jinou kulturu než svou vlastní, těžko bude nenávidět hosty ve své zemi. Pokud média informují o kladných stránkách imigrace a jedincích, kteří prospívají v nové společnosti a přispívají k jejímu blahobytu, obraz hrozivého nevyzpytatelného cizince se rozplyne jako mlha v ranních červáncích

Amil Tamimi, statečná žena, matka šesti dětí z Palestiny, se sem přistěhovala v roce 2005. V úterý 26. února 2008 obsadila pozici v městské radě obce Hafnafjörður. Její předchůdce Hrannar Björn Arnarsson je toho času na mateřské dovolené. Amal přišla na Island v roce 1995 s pěti dětmi. Pracovala nejdříve v továrně na ryby a prvními islandskými slovy, která se naučila, byla slova „čistit rybu“. Velmi rychle pochopila, že bez znalosti islandštiny nebude moci uplatnit svůj diplom z rodné země, tak vystudovala sociologii na Islandské univerzitě. V současně době pokračuje v magisterském studiu. Islandské občanství získala v roce 2002. Amal už ryby nečistí, je vedoucí vzdělávání a tlumočnicí Mezinárodního centra v Reykjavíku (Alþjóðahús), zástupkyně předsedkyně Spolku žen cizího původu a předsedkyní Komise pro demokracii a rovná práva v obci Hafnafjörður.

Na otázku, kdy imigrant přestane být imigrantem, dává na svém blogu jednoduchou odpověď. Místo abychom rozebírali, kdo je Islanďan a kdo není, bychom se měli zaměřit na výstavbu země, kde všichni společně žijeme. Nezaměstnanost na Islandu je méně než jedno procento a práce je tu pro všechny dost. Ženy cizího původu, které v mnoha případech obstarávají nekvalifikované práce, jsou často držitelkami akademických diplomů. Uvítejme je, dejme jim příležitost naučit se jazyk a poznat zemi, do které se přistěhovaly. Tyto energické ženy zvyklé překonávat překážky bezesporu přispějí k rozkvětu společnosti, ve které se rozhodly žít.

Noví Islanďané jako Amal Tamimi svého rozhodnutí imigrovat na Island nelitují. Mají v této otevřené malé velké zemi možnost rozvíjet svůj potenciál a podílet se na vytváření společnosti, ve které chtějí žít a vychovávat své děti. Čas bezesporu ukáže, zda důvěra v nové svazky přinese ovoce.

Renata Pešková Emilsson
kompilace textů z http://peskovaemilsson.bigbloger.lidovky.cz
převzato s laskavým svolením autorky
1. března 2008