Výročí nezávislosti Finska (1917–2002)

Senátní náměstí v Helsinkách krátce po svém vzniku.
Vpravo katedrála, vlevo budova univerzity
a mezi nimi univerzitní knihovna.

6. prosince 2002 oslavila Finská republika kulaté výročí své nezávislosti. Před 85 lety se vymanila z tisíciletého područí Švédska a Ruska.

Historie Finska není zase tak komplikovaná, aby si ji člověk nezapamatoval. Tedy pokud se budeme zajímat jen o vlastní Finsko. Původní obyvatelé – Laponci, nebo lépe Sámové – byli v dávné minulosti vytlačováni Finy, kteří přišli odněkud z Pobaltí. V prvním tisíciletí se zde rozvinula kultura mladší doby železné, vznikaly zřejmě i první kalevalské zpěvy. Když kolem roku 800 Finským zálivem táhli švédští vikingové – Varjagové – do Ruska, Byzance a Arábie, bylo Finsko vystaveno jejich nájezdům, zvláště pak na západním pobřeží. Možná již tehdy byly položeny historické základy k pozdějšímu připojení finského území ke Švédsku. Stalo se tak roku 1157, alespoň některé prameny tvrdí, že se tak stalo ruku v ruce s postupnou christianizací této země.

V knize Dějiny Finska (NLN 2001) autoři píší: „Král Erik připlul se svými jednotkami k pevnině na pobřeží Finska – na místo, o němž se stále vedou spory, a lehce porazil Finy, které následně pokřtil.“ Možná to je legenda, možná to jsou historická fakta, možná jen zbožná pověst, kolem níž později vznikla i spousta nesmyslů. Faktem je, že se Švédové ve Finsku zabydleli na dlouhá staletí.

Pro Švédy však Finsko bylo prakticky jen zastrčenou východní provincií. Měli s ní sice dalekosáhlé obchodní záměry, chtěli konkurovat německé hanze, která od 14. století čile obchodovala v oblasti Baltu a nesmírně z toho bohatla. Ale nějak se nedařilo. Dokonce ani založení Helsinek v roce 1550 nepřineslo kýžený výsledek. Helsinky měly konkurovat tehdy velmi prosperujícímu Revalu (dnešnímu Tallinnu), významnému přístavu hanzy na druhé straně Finského zálivu. Helsinky založil švédský král Gustav I. Vasa asi pět kilometrů na sever od dnešního města u ústí řeky Vantaa. To možná byla chyba, protože se město ztrácelo v pobřežních bažinách.

O finské území mělo vždy velký zájem Rusko. Také je nakonec skoro celé získalo ve velké severní válce (1700-21). Ovšem v nystadském míru roku 1721 muselo značnou část území vrátit Švédsku, v åboském míru roku 1743 pak skoro celý zbytek.

Švédové přišli o Finsko definitivně v roce 1809. Ve fredrikshamnském míru připadlo finské území Rusku a car Alexandr I. přijal titul finského velkoknížete. Ač se říká, že kam Rus šlápne, tam tráva neroste, nevedlo se Finům za ruské nadvlády paradoxně zase tak špatně. Finské velkoknížectví mělo autonomii a Rusové jej považovali, na rozdíl od Švédů, za „předsunutou západní linii“. Helsinky přestěhovali blíže k moři, takže začaly vzkvétat a nezávislost na Rusku celému Finsku hospodářsky jen pomohla. Druhá polovina devatenáctého století zastihla Finsko v období národního sebeuvědomování. Roku 1835 vychází poprvé Kalevala. Edikt cara Alexandra II. (má na helsinském Senátním náměstí od roku 1894 sochu) zrovnoprávnil 1. srpna 1863 finský jazyk. Vycházejí finské noviny, v Helsinkách zasedá zemský sněm, zavádí se finská měna, zřizuje se finská armáda…

Rusové se ve Finsku zabydleli na zhruba 100 let. Když to začátkem dvacátého století začíná v Evropě vřít, pozici Ruska to ve Finsku zrovna neposílilo. Roku 1905 car odvolává protifinské zákony, které zavedl Mikuláš II. roku 1899. Po ruské říjnové revoluci dochází 6. prosince 1917 k odtržení Finska a vyhlášení samostatnosti.

A tento významný den se slaví dodnes. V Praze jej Finové slaví ruku v ruce s členy Severské společnosti již tradičním slavnostním koncertem v Rudolfinu. Ve svém proslovu na zahájení koncertu řekl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Finska v České republice J. E. Risto Ensio Rännäli mimo jiné: „Finsko je dnes jednou z hospodářsky nejvyspělejších zemí s moderní a dynamickou průmyslovou výrobou, výkonným zemědělstvím a bohatě rozvinutým sektorem služeb.“ Závěrem pak zdůraznil, že dosažení vysoké životní úrovně je výsledkem poctivé a obětavé práce po celé období – od získání nezávislosti do dneška.

Michael Stanovský, 4. prosince 2002