Bjesk

foto: Jarmila Cuhrová

Když se řekne Bjesk, představí si běžný Dán – zcela v duchu slovníku současné dánštiny – hořkou kořaličku, okořeněnou kytičkami nebo bobulkami. Bjesk je ale daleko víc.

Koncem 19. století došlo na severozápadním pobřeží jutského poloostrova k prudkému střetu rozmáhajícího se alkoholismu velké části mužského obyvatelstva a přísně evangelické Vnitřní mise, jejíž kazatalé v kostelech a modlitebnách tak neúprosné hřímali proti úpadku křesťanských mravů, natolik hrozili věčným zatracením, že se skutečně pít přestalo a nedalo se tudíž ani říci, že někdo pije jako Dán.

V roce 1934 přišla do přístavního města Hirtshalsu nová ošetřovatelka, Signe Hansenová. Zželelo se jí naříkajících pacientů a začala v dunách a přímořských porostech sbírat jalovec, vřes, angeliku, řebříček, zeměžluč a jiné bylinky, dělala z nich esence a přidávala 40 %alkohol na posilnění a zahřátí. Nová medicína moc dobře chutnala a nikdo proti ní nic neměl. Nová ošetřovatelka – léčitelka se rychle stala velice populární a začala míchat elixíry života na zakázku a dle přání.

Signe se už před léty stala legendou. Mnozí se ji snaží napodobovat, ale jejímu umění i tradicím se nejlépe daří v jediném muzeu bjesku na světě – samozřejmě v jejím někdejším působišti Hirtshalsu.

Kdysi největší rybářský přístav Dánska, odkud se vyvážely zmražené ryby do mnoha zemí Evropy – také do Československa – je po dlouhém období rozkvětu a blahobytu dnes na slabé třetině kapacity sedmdesátých let. Ti, kdo zůstali u fochu, nadávají na omezování kvót EU a chodí si pro bjesk na spravení špatné nálady.

Signini následovníci mají nespočet variant čistých nebo míchaných bjesků, k nimž často patří osobní láhvová etiketa. Stačí přijít s třetinkou nebo sedminkou vodky nebo neutrálního akvavitu, zaplatit 10 dánských korun vstupného a vybrat si bjesk dle svého gusta. Někdo si odnese láhvinku nebo dvě, někdo celou sadu a za rok to bývá dobrých 12 000 lahví populárního moku, jenž láká do muzea zájemce zdaleka široka.

V létě se bjesky míchají na zahradě muzea, kde ožívají tradice ze starého přístavu. Bjesky si tam ostatně před nedávnem ochutnávala i skupina českých rostlinolékařů, jež se údajně dlouho nemohli dohodnout, která z těch esencí je nejlepší…

Nejvíce napilno je v týdnech před Vánocemi, kdy se objednávají firemní dárky a pití na podnikové večírky, jež jsou jedním z nejoblíbenějších rituálů. Začíná se obvykle brzy odpoledne marinovanými nebo silné okořeněnými sledi, pak přijdou na tabuli ráčci, krabi klepeta, uzený losos, mořský jazyk nebo jiné delikatesy. Nechybí ani tradiční teplé uzené a vepřové maso a grønkål – speciální vánoční špenát – a nakonec sýry všeho druhu. Pije se pivo Carlsberg a Tuborg, akvavit a samozřejmě také bjesk. Mezi chody se zpívají nezbedné písničky a předvádějí veselá čísla, o než se starají místní šprýmaři a hlavně zábavní komité.

Vše končívá pozdě večer kávou, moučníkem, koňakem a whisky. „Julefrokosty“ jsou pro většinu Dánů vítanou příležitostí moc dobře se najíst, hodně napít a pak – třeba při tanci – projevit zájem o sympatickou kolegyni.

V prostředcích hromadné dopravy jsou řidiči dlouho dopředu vyzýváni, aby na ten – zpravidla páteční – večer či noc nechali auto stát a použili zvláštních autobusových či vlakových spojů. Policie bývá totiž v pohotovosti s pokutami a ještě horšími sankcemi.

S novou sezonou začíná i nový koloběh bjesku. Dobírají se loňské esence a pomalu se vyklízejí utajená místa, kde v létě vyrostou nejlepší bylinky. Hlavní událostí jara je prezentace bjesku roku. Podnikatelská rada z Hirtshalsu se jednou pokusila nabídnout ceremoniál společenským špičkám v Kodani. Bylo to ale fiasko a v novinových kritikách se projevilo donebevolající nepochopení lahodného bjesku a sleďů, jež se k němu podávaly. – No, jako by se třeba od Pražáků mohlo očekávat, ze dokáží správně vychutnat rulandské šedé z Mikulova…

Letošní ochutnávka se proto vrátila do Hirtshalsu a provázela ji volba Sledě roku. Soutěžili čtyři dánští a čtyři norští kuchaři a spolu s nimi kolega z obřího trajektu, jenž denně jezdí do Osla. Filé mělo být co nejjednodušší a marináda měla chutí co nejlépe odpovídat bjesku, který kuchaři dostali předem. Byla tam filé s tymiánem a brusinkami, filé s červenou cibulí a zelenou paprikou, sleď s kolečkem petržílkového kořene, filé s příchutí jablečného octa i pikantní sleď s kolečky jablek.

Porota udělila bez váhání první místo tradičnímu filé islandského typu s pepřem, cibulkou a jalovcem. Mladá paní ministryně spravedlnosti, rodačka z Hirtshalsu, o sledích moc nemluvila a dala raději výrobkyni bjesku roku pusu jako ocenění a poděkování za láhev lahodné bylinkové medicíny.

Jan Cuhra, Hirtshals, 16. června 2002