Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Svátek Norska – výročí ústavy 17. května


foto archiv

Spojené státy slaví 4. červenec jako svůj národní svátek a den vyhlášení Deklarace nezávislosti. Francouzi zase 14. července vzpomínají na pád Bastily a starého režimu. V Norsku tuto roli plní 17. květen. Je to také národní den, který pro historii země znamenal jak deklaraci nezávislosti, tak i vítězství ústavní vlády. Máme-li pochopit význačné postavení dne 17. května v norském povědomí, je nutný pohled na historické souvislosti, týkající se tohoto data.

V roce 1319 bylo Norsko po téměř 400 letech nezávislosti spojeno se Švédskem a roku 1380 připojeno k Dánsku. Svazek měl vést k postupnému vytvoření unitárního dánsko-norského státu s Dánskem jako dominantním partnerem, Kodaní coby hlavním městem monarchie a dánským králem absolutním vládcem. K takovému splynutí obou zemí však po celá staletí nedošlo a v roce 1814 dánsko-norskou duální monarchii zrušila Kielská smlouva ze 14. ledna. Dánský král Fredrik VI. tak byl donucen odstoupit Norsko švédskému králi.

Od poloviny 18. století existovala v Norsku nespokojenost s přehlížením zájmů země a především se zvýhodňováním Kodaně, jakožto centra monarchie. Norské žádosti o zřízení vlastní univerzity byly vyslyšeny až v roce 1811 a požadavek zřízení národní banky byl odmítán i později ze strachu z rozpadu duální monarchie po zavedení samostatného monetárního systému v Norsku.

Po zavlečení dánsko-norského státu do víru napoleonských válek se v roce 1807 král Fredrik VI. rozhodl pro spojeni s Francií a pro válku s Anglií, což bylo ovlivněno výhradně zájmy kontinentální části království Dánska a dvou vévodství Schleswigu a Holsteinu. Pokud se týkalo Norska, válka s Anglií znamenala blokádu, krizi a hlad.

Za této situace se projevily jasné známky separatistického hnutí v Norsku, rostoucí nespokojenost se stávající vládou a podřízeností Dánsku. Někteří Norové (např. hrabě Wedel Jarlsberg) šli tak daleko, že podporovali oddělení Norska od Dánska a ustavení unie se Švédskem. Tato nespokojenost však nikdy nedosáhla takových rozměrů, aby ohrozila existenci duální monarchie. Oddělení Norska Kielskou smlouvou nebylo ani tak výsledkem nespokojenosti v Norsku, jako spíše důsledkem politiky, kterou bývalý Napoleonův maršál Jean Baptiste Bernadotte prováděl po roce 1810 po svém zvolení švédským korunním princem. Jako budoucí dědic švédského trůnu přijal jméno Carl Johan. Norsko bylo odměnou vítěznému polnímu maršálovi za jeho a švédskou podporu spojenců při konečném účtování s Napoleonem.

Mladý dědic dánsko-norské koruny, princ Christian Fredrik, sídlil v Norsku jako místodržící od jara 1813. Když koncem ledna dostal zprávu o míru podepsaném 14. ledna v Kielu a o připojení Norska ke Švédsku, rozhodl se předejít spojení tím, že se postavil do čela norského hnutí nezávislosti, tajně doufajíc v opětovnou unii s Dánskem. Dánský král Fredrik VI. byl dobře informován o princově plánu, sympatizoval s ním a sám podporoval norské hnutí dodávkami velkého množství obilí.

Když princ Christian Fredrik povzbudil Nory k boji za nezávislost, byl si jist podporou velké části obyvatelstva. Norské hnutí nezávislosti ji opravdu získalo, avšak princovy politické plány byly v jednom bodě zklamány. Občané si nepřáli absolutistickou monarchii, ale toužili po svobodné ústavě. Tomuto přáni musel princ vyhovět, pokud chtěl dovést svoji politiku nezávislosti k úspěšnému konci. Z lidových voleb vzešlé Národní shromáždění se sešlo 10. dubna 1814 v Eidsvoldových železárnách na okraji Christianie (Osla) s cílem dát zemi ústavu.

Jeden z účastníků popsal shromáždění takto: Byl zde k vidění výběr lidi ze všech částí království, lidí různého postavení a dialektů. Příslušníci dvorních kruhů stejně jako sedláci přišli spolu bez rozdílu kvůli svatému cíli, položit základy znovuzrození národa. O šest týdnů později, 17. května 1814, skončilo Národní shromáždění svoji práci na ústavě a tentýž den uzavřelo zasedání zvolením prince Christiana Fredrika norským králem. Slavnostní jednání skončilo krátkým a působivým projevem předsedy Georga Sverdrupa který zdůraznil souvislost mezi starým Norskem a vznikem nového svobodného Norska slovy: Tak v norských hranicích je znovu oživován historický norský královský trůn požehnaný Adhelstanem a Sverrem, z něhož moudře a pevně vládli nad starým Norskem.

Skutečnost, že Christian Fredrik přiměl Nory k boji za nezávislost a k vytvoření vlády nového státu v průběhu několika hektických týdnů, které předcházely 17. květnu, byla ovlivněna pokračující angažovanosti Carla Johana a jádra švédské armády na kontinentě. Když ale byl Napoleon přinucen začátkem dubna k abdikaci, splnil švédský korunní princ své závazky vůči spojencům a ke konci května 1814 se mohl vrátit se svoji armádou zpět do Švédska. Přes bombastická prohlášení a přes deklaraci Raději smrt než otroctví bylo Norsko po krátké válce přinuceno vstoupit do svazku se Švédskem. Svazek byl definitivně potvrzen, když norský parlament Storting zvolil dne 4. listopadu 1814 Carla XIII. švédského králem Norska.

Ústavní forma království však zůstala ve všech hlavních rysech zachována tak, jak byla zakotvena v Ústavě 17. května a unie se Švédskem byla tak volná, že se mohla v roce 1905 zrušit, aniž by tímto aktem bylo vážně dotčeno některé z obou království.

Existují proto dobré důvody, aby se den 17. května 1814 považoval za význačné datum v norské historii. Po staletích závislosti se Norsko opět připojilo jako nezávislé království ke svobodným státům a nový svazek se Švédskem se ukázal být pouhým intermezzem bez jakéhokoliv vlivu na vnitřní vývoj země. I když alespoň teoreticky je možné zařadit formu vlády k nejextrémnější formě despotismu, vyrůstala země s ústavou liberálnější než měl jakýkoliv jiný tehdejší stát. Zatímco jiné svobodné ústavy vzniklé v Evropě v revolučních a napoleonských obdobích byly postupně rušeny a nahrazovány autoritativnějšími režimy, norská ústava zůstávala nezměněna.

Již ve dvacátých letech 19. století začali lidé slavit 17. květen. Od té doby je tento den prohlášen norským Národním dnem Dnem osvobození. Charakter a forma oslav se během doby měnily. Historie oslav 17. května v Norsku odráží mnoha způsoby hlavní rysy dějin této země od roku 1814 až do dneška.

V roce 1814 přiměla řada politických důvodů tehdejšího vítěze Carla Johana k přijetí Ústavy 17. května. Když se však v roce 1818 stal králem, začal systematicky omezovat sílu Stortingu zakotvenou v oslavě a rozšiřoval postupně práva koruny vytvářející stále těsnější spojení mezi oběma zeměmi. Hlavním mottem oslav 17. května ve dvacátých letech 19. století bylo heslo Braňme ústavu.

Po roce 1830 změnil Carl Johan svoji politiku vůči Norsku. Definitivně zavrhl myšlenky na revizi ústavy a jeho nástupci pokračovali v této linii. Zmíněná situace způsobila, že se ze 17. května stal národním dnem jehož oslavy byly prodchnut pocity jarního optimismu a radosti ze svobodné konstituční vlády. Charakteristickým rysem tohoto období bylo rozšíření slavnostního průvodu občanů o dětský průvod, který se časem stal nejvýraznějším rysem oslav tohoto dne.

Ve třicátých letech 19. století si začali farmáři uvědomovat sílu, kterou jim dala Ústava 17. května a sedmdesátá a osmdesátá léta byla typická střety mezi touto novou silou a skupinou vyšších úředníků. Ti se zasloužili o vznik Ústavy, bránili ji ve dvacátých letech ale ve skutečnosti ovládali zemi od roku 1814. Konflikt vyvrcholil vznikem dvou politických stran ve Stortingu konzervativní strany Hoyre a strany liberálů Venstre. V těchto podmínkách již nebyl 17. květen slaven jako den národní jednoty, ale stával se naopak dnem rozporů.

Unie se Švédskem definitivně zanikla rozhodnutím Stortingu 7. června 1905. Rozdíly mezi stranami byly opět překonány pocitem jednoty. Slavnostní průvody ovládly typické pocity radosti ze získání plné nezávislosti, pocity přátelství a sounáležitosti.

Čas však znovu přinesl změny. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století vyostřila ekonomické krize konflikt mezi střední třídou a pracujícími. Buržoazní strany kladly důraz na národní složku politiky. Střední vrstva slavila 17. květen masovými průvody, v nichž se často objevovala hesla proti dělnickému internacionalismu, zatímco Labour party v čele dělnické třídy vyzývala k bojkotu buržoazních oslav.

Během německé okupace Norska od 9. dubna 1940 do 7. května 1945 převládl znovu pocit národní solidarity. Nacistický režim svým terorem a mučením spojil obyvatelstvo. Veřejné oslavy tohoto svátku byly sice přísně zakázány, ale bylo by obtížné nalézt v historii období, kdy sváteční den nezaujímal důležitější místo v národním vědomí.

Charakter poválečných oslav sice připomínal období kolem roku 1905, byl zde však jistý rozdíl. Po roce 1945 byl kladen hlavni důraz na demokratická práva, ústavní vládu, svobodu projevu, právo, pořádek a to v kontrastu se zkušeností z válečných let, s násilím, terorem, koncentračními tábory a diktátorstvím, kterým byli lidé ve světě v té době vystaveni.

Také diskuse o členství Norska v Evropském společenství v letech 1971-72 se projevila v oslavách 17. května jako spory mezi zastánci a odpůrci členství. Rozpory nabyly stejné intenzity jako v osmdesátých letech 18. století a ve třicátých letech 20. století. Vášně však postupně vyprchaly po vyřešení této otázky referendem 25. září 1972 a v následujících. letech opět převládl pocit soudržnosti.

Na otázku, proč si Národní den udržel ústřední pozici ve veřejném vědomí a zůstal dnem velkých norských oslav, lze opovědět asi takto: Svátek 17. května je velkým jarním festivalem v zemi dlouhé a chladné zimy, proto získává stále více charakter dětské slavnosti počínaje nejodlehlejšími osadami a konče hlavním městem. Tisíce školáků pochodují za standartami svých škol podél královského paláce na počest krále.

Jiným důvodem pro oslavy 17. května je vztah Norska k ostatním zemím. Stále živé historické zkušenosti z období, kdy malé státy neznamenaly více než pěšáky v bezohledné hře mocných, činí Nory velmi citlivými na podobné jevy, které v některých částech světa přetrvávají dodnes. Ideály z Eidsvollu tedy reprezentují hodnoty, které dávají osla vám 17. května hlubší význam.

Podle Knuta Myklanda, profesora historického ústavu
Univerzity v Bergenu volně přeložil Ivo Šádek

poprvé uveřejněno v Sobích novinách v roce 1994 u příležitosti 180 let oslav ústavy

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.350.728 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.472 sec. • www.severskelisty.cz • 54.198.104.202
file v.20180224.034618 • web last uploaded 20180705.040335
2017:324 • 2018:124