Neštěstí zvané BSE probouzí dávné velrybářské touhy

Jedním z hospodářských aspektů organizace práce a užití přírodních zdrojů jednotlivých národů v historii bylo více méně dokonalé využití přírodních statků. Prostě řečeno naši předci, žijící v daleko skromnějších a tvrdších podmínkách podstatně méně plýtvali.

Z toho vychází i strategie norských velrybářů, kteří hledají uplatnění pro zbytky velrybích těl, které navzdory ve světě respektované Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin – CITES (Convention on international trade in endangered species of wild fauna and flora), opět od roku 1993 v severních mořích loví. Podle norských zdrojů je v severovýchodním Atlantiku až 112 tisíc kusů plejtváků (plejtvák malý – Baleanoptera minor) a loví se jich ročně zhruba 550 kusů (norská kvóta pro rok 2001 je 549 kusů). Norští velrybáři argumentují tím, že jsou si dobře vědomi nutnosti ochrany těchto stále vzácnějších savců, ale že si z moře berou tolik, aby nenarušili přírodní rovnováhu (a neomezili svůj další lov).

Na přelomu století již nejsou všechny části ulovených zvířat tak ceněny jako dřív. Norové již nemusí být tak důslední při zužitkování ulovených mořských savců jako jejich předci. Konzumují z nich pouze maso upravené jako steaky, nad tukem ohrnují nos o kostech a kůži nemluvě. Na svícení mají, ve srovnání s lampovým olejem z rybího tuku, modernější a pohodlnější zdroje odvozené od bohatých ropných nalezišť ve svém pobřežním šelfu.

Naopak velrybí tuk je vyhlášenou pochoutkou na druhém konci světa v Japonsku. Země Vycházejícího slunce, podobně jako Island, Peru a Norsko neratifikovalo Úmluvu CITES a tak se necítí vázány jejími ustanoveními, které zakazují, nebo omezují mimo jiné nejen lov některých druhů zvířat, ale i obchod s částmi jejich těl. Japonsko by tedy mělo být vhodným odbytištěm pro horu velrybího tuku, která zatím ve skladech vysoko na severu v norském Svolværu vyrostla do výšky šesti metrů. Celkem je u norských obchodníků na skladě 600 tun tuku z dosud ulovených velryb. Norská vláda proto poprvé od poloviny 80. let schválila jeho vývoz. Na japonském trhu by 400 tun tohoto tuku mělo hodnotu 60 mil norských korun (7 mil USD).

Tento vývoz však neohrožují jen tlak celosvětové veřejnosti a aktivity ochránců zvířat, kteří se snaží různým i násilnými akcemi prosadit CITES, nebo alespoň zabránit praktikám této úmluvě odporujícím, ale hygienické normy potravin. Zjistilo se totiž, že velrybí tuk obsahuje až sedmkrát více zhoubných cizorodých látek skupiny polychlorovaných bifenylů (PCB) než je pro člověka přijatelné. A to je i pro mlsné Japonce důvod k rozvaze. Nálezy těchto látek v tělech zvířat obývajících liduprázdné prostory kolem pólů jsou v přímé souvislosti se znečišťováním životního prostředí.

Velrybí steaky jsme mohli ochutnat i u nás, když v polovině 60 let byla v Praze otevřena prodejna firmy Frionor s rybími specialitami. Velrybí maso je podobné masu hovězímu a jistě se dá i podobně upravovat. To je další norské „želízko v ohni“ debat o odstranění přísných zákazů CITES, týkajících se lovu a obchodu z produkty z plejtváků, v souvislosti s katastrofou, která postihla chovy skotu v Evropě.

Ostatně názory zřejmě postupně mění i jiné země, vždyť při hlasování o norském návrhu uvolnit striktní zákaz lovu plejtváků na poslední konferenci CITES v roce 2000 pro hlasovalo více než polovina zúčastněných zemí, ale potřebné dvoutřetinové většiny nedosáhly.

Nejen obchod z většinovými produkty jako je maso nebo tuk, ale součástí norské diplomatické ofenziva je i další využití těl velryb. Existují reálné návrhy na zužitkování kůže ulovených plejváků. Torunn Anfinsenová, módní návrhářka z Tromsö má připravené vzorky motýlků a kravat z intimních částí velrybího těla, z kůže penisů. Vyrobila a prodala již asi sto kusů takových vázanek, každou za 750 norských korun.

Pavel Dobrovský, 1. července 2001