Tání otevřelo bájnou severovýchodní cestu

Sen mnoha cestovatelů a dobrodruhů o mořské cestě při severním okraji Ruska se stal skutečností. Postupné oteplování totiž narušilo ledovou pokrývku v Severním ledovém oceánu.

Lodě plavící se z Evropy na Dálný východ budou nyní potřebovat méně než polovinu dosavadního času. Jak tento měsíc napsal britský deník The Times, pevný led, který dosud znemožňoval plout takzvanou severní cestou, totiž začal v důsledku globálního oteplování mizet. Poprvé ve známé historii lidstva se tak otevřela bájná severní mořská cesta a lodě nyní mohou plout podél celého severního okraje Ruska a Sibiře. Informace o tajícím ledu přicházely v průběhu uplynulých měsíců z výzkumných polárních lodí i obchodních plavidel. Podle Petera Wadhamse ze Scottova polárního institutu v britském Cambridge jde o dlouhodobý trend. Souvislý led díky postupnému oteplování arktických vod za posledních 20 let ustoupil směrem k Severnímu pólu o 10 procent. „Arktické vody spojující Barentsovo moře s Beringovou úžinou a Tichým oceánem jsou nyní průchozí pro moderní nákladní lodě,“ prohlásil tento týden Wadhams.

Z Japonska do Evropy za 13 dnů

Nalézt severní cestu k ostrovům koření se Evropané pokoušeli již od 16. století. Existenci Severovýchodního průlivu poprvé předpověděl v roce 1527 britský obchodník. Od té doby se o její objevení za mnohdy dramatických okolností pokoušeli ruští, britští a skandinávští mořeplavci. V moderní době se sice podél severního okraje Ruska dalo v letních měsících proplout, ovšem pouze ve stopách sovětských, případně ruských jaderných ledoborců. Lodě mohly obvykle plout jen částí severní cesty. Klíčová místa, jako je průliv Vilkického mezi pobřežím Sibiře a Severní zemí, však byla neprostupná. Nyní se však v létě dá klíčovým průlivem proplout bez problémů. Deník The Times cituje kapitána nákladní lodi Kandalakša, který plul z Beringovy úžiny do Norska. Přitom zvolil trasu na sever od Severní země, tedy hluboko za Polárním kruhem, aniž by se přitom setkal s ledem. Sama cesta trvala 13 dnů, ovšem posádka přitom prováděla vědecká měření. Za normálních okolností se zřejmě dá po severním okraji Ruska a Sibiře proplout mnohem rychleji. Ekonomické důsledky uvolnění severní mořské cesty mohou být ohromné. Dosud bylo možné použít k plavbě z Evropy do Japonska tři trasy: suezskou cestu přes Středomoří a Suezský průplav, panamskou cestu vedoucí Panamským kanálem anebo tzv. kapskou cestu kolem jižního cípu Afriky.

Napojení na sibiřskou ropu

Všechny tyto cesty jsou nejméně dvojnásobně delší než severní mořská cesta. Slavný Severozápadní průliv kolem severního okraje Kanady se pokusil objevit v 50. letech minulého století mořeplavec Franklin. V celé délce jím však proplul poprvé teprve Nor Roald Amundsen v letech 1904–1907. Tamní podmínky však nadále zůstávají pro komerční plavbu nepříznivé. Podle odborníků by neměla plavba průměrně rychlé nákladní lodi severní mořskou cestou trvat déle než 22 dnů. Plavba z Japonska například do britského přístavu Felixstow přitom přes Panamu trvá 40 dnů, přes Suez 35 dnů a kolem mysu Dobré naděje 46 dnů. Předpokládá se, že velký zájem o využití severní mořské cesty budou mít například japonští výrobci automobilů. Stejně tak se předpokládá napojení na sibiřská naleziště ropy a dalších surovin.

Miroslav Honsů, LN, 8. dubna 2000