Lepší být vězněm v Norsku, než žít v Murmansku

Murmanský přístav, foto Wikimedia Commons

Ruský sever vymírá, opouštějí ho desetitisíce dříve protěžovaných obyvatel

Gigantický sovětský pomník neznámého vojáka dominuje shluku výškových obytných domů, tyčících se nad loděnicemi v Murmansku ležícím na břehu fjordu zařezávajícího se do poloostrova Kola – jeho potomci však začínají z promrzlého ruského dálného severu dezertovat, napsal list International Herald Tribune. Murmansk, největší město v Arktickém kruhu, se začíná vylidňovat. Kolaps řízené ekonomiky vyhání obyvatelstvo na jih do teplejších domů a za lepšími pracovními příležitostmi. Někteří míří do Skandinávie. Murmansk, založený v roce 1915, je jediným ruským přístavem v Barentsově moři, který po celý rok nezamrzá. Za prezidenta Gorbačova byl domovem více než 500 000 lidí. Přilákaly je sem privilegia jako vyšší mzdy, delší dovolená a nižší penzijní věk. Od pádu berlínské zdi opustilo město 100 000 lidí, rozčarovaných ztrátou výhod – a zhroucením centrálního městského systému vytápění. Emigrace v kombinaci s nárůstem alkoholismu, poklesem porodnosti a snížením průměrné délky života vyústila v prudký pokles počtu obyvatel Ruska; v roce 199 jich bylo 148 milionů, v říjnu roku 1999 již jen 145,7 milionu. Ve městech jako Murmansk se projevuje jen málo známek oživení ekonomiky. Soukromé kiosky jsou možná plné potravin, ojeté volkswageny a fordy se na silnicích mísí s postaršími Ladami, Trabanty a polskými Fiaty, průměrná měsíční mzda dosahuje pouhých 1000 rublů (zhruba 36,4 dolaru).

Úpadek po perestrojce

"Pracující tu dříve měli nejrůznější speciální výhody," vysvětluje norský generální konzul Otto Mamelund, jehož rukama prochází stále větší počet žádostí o vystěhovalecké vízum. "V minulosti přicházeli lidé do Arktidy na deset nebo patnáct let, aby si tu vydělali." Tento trend je nyní charakteristický pro celý ruský severozápad. Archangelsk, druhé největší město regionu, zaznamenal prudký pokles počtu svých obyvatel na necelých 400 000. V nedalekém Severodvinsku, kde se za sovětské éry vyráběla většina jaderných ponorek, klesl počet obyvatel z 270 00 v roce 1990 na nynějších 200 000. Zatímco většina Rusů míří na jih, do středního Ruska, které jim připadá dostatečně teplé a kde jim čerstvé potraviny vynahrazují nízké mzdy, jiní hledají práci na Západě. Před deseti lety byla hranice mezi norským městem Kirkenes a Ruskem hranicí studené války, na níž se Severoatlantická aliance přes vojenské pásmo střetávala s mocí SSSR. Očekává se, že letos ji překročí 100 000 lidí. Prosperita Norska, druhého největšího světového vývozce ropy po Saúdské Arábii, září jako vítající maják těm, kteří uvízli ve zbankrotovaném Rusku. Místní Norky, tradičně méně než jejich partneři zamilované do drsného arktického života se šesti týdny naprosté tmy každou zimu, odcházejí do Osla. Jejich místa zaujímají Rusky, a přispívají tak k růstu počtu národnostně smíšených manželství ve Finnmarku, nejsevernější norské provincii. Otevření hranic však přimělo Norsko ke zpřísnění hraničních celních kontrol a k posílení pohraničních hlídek, jež mají bránit nezákonné imigraci, pašování alkoholu a prostituci. "Vězňové v Norsku dostávají týdenní finanční příspěvek," vysvětluje norský činitel. "Tato částka je dvojnásobkem mzdy vyplácené v Rusku. Lidé přecházejí hranice a dají-li se přistihnout při nějakém trestném činu, vědí, že skončí za mřížemi někde v bezpečí a teple – a ještě za to dostanou zaplaceno. To je pro ně terno."

čtk LN 18. ledna 2000