Až moc fajn ostrovy (Robert Novotný)

O poloze ostrova z dánského románu, který mám v současnost na stole, byste si mohli udělat docela dobrou představu, kdybyste si vzal k ruce mapu. V textu jsou jmenoval všechny okolní ostrovy, průliv Kattegat a také nejbližší místa na pevnině, tj. na Jutském poloostrově, kde sídlí úřady a instituce, pod něž ostrov ze správního hlediska spadá. Ale jej samotný na žádné mapě nenajdete, protože neexistuje. Román a jeho svět začínají tam, kde končí svět reálný.

Podezřelý je ostrov už svým názvem, jenž zní Finø: fin znamená pěkný, prima či fajn, ø je ostrov. Vypravěč románu se na něm narodil a nedostatek patriotismu se mu rozhodně vyčítat nedá: třeba o La Gomeře říká, že to je takový rádoby Finø mezi Kanárskými ostrovy.

Překladateli to ovšem působí jisté starosti. Když při práci narazí na existující ostrov, jako jsou – abychom neutíkali nikam daleko – rovněž dánské Langeland nebo Bornholm, bude jeho obecně užívané jméno respektovat a o žádný překlad („Dlouhá země“; „Ostrov Burgundů“) se pochopitelně pokoušet nebude. U smyšleného názvu, který v sobě úmyslně nese konkrétní, každému Dánovi zřejmý význam, už člověk bude váhat a přemýšlet. Kdyby se to dalo výstižně a rovnocenně přeložit jedním krátkým a šikovným slůvkem, dalo by se o tom uvažovat, ale z nekonečných spoust „Fajnových“ či „Pěkných“ ostrovů, které by se pak v textu vyrojily, by asi čtenářům brzy šla hlava kolem.

Další oříšek spočívá v českém tvarosloví a v pádových koncovkách. Úlevou sice je, že v češtině se Finø obejde bez skloňování, jako třeba menu nebo turné. Ale on může tak jako v angličtině (London Eye – Londýnské oko) fungovat i jako přídavné jméno, které se už skloňovat musí. „Finøský“, to by ale žádný výkvět jazykové krásy nebyl. Naštěstí se to vždy dá nějak opsat nebo v nejhorším nahradit adjektivy jako „místní“ či „ostrovní“.

Když na druhou stranu nějaké místo skutečně existuje, vůbec to ještě neznamená, že s tím potíže nebudou. V Kodani se nachází ulice Solitudevej, solitude je samota, vej je cesta či ulice. Nazvaná je podle venkovské usedlosti Solitudo, která tam stávala až do začátku 20. století. Svého času v ní sídlilo první zařízení v Dánsku, kde se očkovalo proti neštovicím, později se stala oblíbeným výletním místem. V dnešním Dánsku je tahle docela obyčejná ulice známá díky slavné písni En mandag i regnvejr paa Solitudevej neboli Jednou v pondělí za deště v ulici Na Samotě. Protagonistka v ní se smutkem v duši vzpomíná na nevěrníka, který ji tam v té nepohodě nechal stát a trávil zatím čas příjemně doma v suchu a teple ve společnosti jiné dámy. I tady je volba obtížná: buď překladatel musí do textu vsoukat nějaké lehce stravitelné a nedrhnoucí vysvětlení, anebo se teoreticky může vydat opačnou cestou a nahradit dánský originál třeba Jasnou zprávou od Olympiků. Dobou vzniku a stylem mají obě písně k sobě hodně daleko, ale tématem a náladou jsou si vlastně docela blízké.

Jen by si člověk musel vymyslet nějakou věrohodnou lež pro případ, že by se lidé i muzikanti sami divili, jak se proboha ti Dánové k té Jasné zprávě dostali.

Robert Novotný, psáno pro Lidové noviny,
rubrika Ztraceno v překladu, 19. listopadu 2011

---

foto Michael Stanovský

Překladatel Robert Novotný absolvoval filozofickou fakultu, obor dánština, švédština, němčina, a překládání se věnuje již od roku 1992. Z dánštiny přeložil dvě knihy povídek, několik románů a téměř 20 filmů. Nyní bude překládat monografii o významném dánském režisérovi Lars von Trierovi. V knize Petera Schepelerna, dánského filmového vědce, se i český čtenář bude moci seznámit s životem a dílem tohoto světově proslulého dánského filmaře.

Svoje sloupky Ztraceno v překladu publikuje v sobotní příloze Lidových novin.