O chaosu v překládání jmen panovníků i poddaných

Při besedě se čtenáři dostal otázku, jak si při překládání počínám s cizími osobními jmény: Překládám je do české podoby, nebo je nechávám v původním tvaru? Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že těžko říct, že to záleží na okolnostech. Zapeklitější otázku si dotyčná dáma sotva mohla vymyslet. Vždyť existujíli v českém úzu nějaká pravidla, pak nedůsledná, a co je ještě horší: mnohdy jsou vlastní příčinou zmatků.

Kupříkladu pravidlo, že jména panovníků počešťujeme, zato jména ostatních necháváme v původním tvaru. Angličtí monarchové Henry VIII a Elizabeth I se tak v češtině jmenují Jindřich VIII. a Alžběta I. Ale když člověk překládá knížku o nich a narazí na další osoby jménem Henry nebo Elizabeth, měl by je podle zažitých zvyklostí nechat v původním tvaru. Takže král Henry je v češtině Jindřich, ale vedle něj třeba Henry Mannox, který jeho budoucí královnu Kateřinu (neboli Catherine) Howardovou vyučoval hudbě (a dost možná i zasvěcoval do tajů lásky), zůstává Henrym.

Co kdyby nějaký anglický autor napsal historický román o královně Elizabeth (alias Alžbětě) a dvorní dámě, kterou by královna nesnášela proto, že se jmenuje stejně jako ona? Překladatel by ze zřejmých důvodů musel udělat Alžbětu i z té druhé. Ale co dál? Nechal by jména ostatních (jak velí zvyklost) v anglickém tvaru, nebo by byl důsledný a (jak by velela logika věci) počeštil je taky, takže by mu po renesanční Anglii namísto Jamesů, Thomasů a Francisů běhali Jakubové, Tomášové a Františkové?

Současná britská královna Elizabeth II se česky jmenuje Alžběta II. Její syn a korunní princ Charles se jmenuje Charles i v češtině. Co bude čeština dělat, až on nastoupí na trůn? Stane se z korunního prince Charlese král Karel? Nebo zůstane Charlesem? Možná ano, viz třeba současného krále španělského, který se u nás kupodivu jmenuje Juan Carlos, a ne Jan Karel, jak by pravidlo velelo. A revolucí popravený francouzský královský pár to má mezi sebou rozdělené napůl: on se u nás stal Ludvíkem a nezůstal Louisem, ona se nestala Marií Antonií a zůstala Marií Antoinettou.

Z korunního prince Charlese se ale v jeho zemi stane král Charles III. Pokud si ho čeština nepřekřtí na Karla, co potom bude dělat s jeho předchůdci Karlem I. (1625–1649) a Karlem II. (1660– 1685)? Udělá z nich se zpětnou platností Charlese I. a Charlese II. a začnou se přepisovat učebnice, aby posloupnost souhlasila, nebo budeme po Karlovi I. a Karlovi II. mít Charlese III.?

Člověk by si rád nechal poradit od nějaké autority, která by v tom mohla (a měla) mít jasno, a napadne ho ministerstvo zahraničních věcí. Jenže z jeho webových stránek je zřejmé, že v tom samo má taky hokej. Britská královna je tu podle očekávání počeštěná na Alžbětu, ale třeba švédský král je pořád Carl XVI Gustav a dánská královna je stále Margrethe II. Proč ne Karel XVI. Gustav a Markéta II.? Jednomu se skoro posteskne po starých dobrých časech, kdy se počešťovalo důsledně a Shakespeare byl Vilém a Casanova Jakub.

Být anarchistou, řekl bych, ať si v téhle džungli každý dělá, co se mu zlíbí. Ale protože jím nejsem, myslím, že nezbývá než se rozhodovat podle daného textu a řídit se citem. Za hlavní kritérium považuji, aby jména v překladu fungovala, aby s nimi čeština mohla pokud možno přirozeně zacházet a skloňovat je, a aby to pro čtenáře nebyly jen nic neříkající a nesežvýkatelné shluky písmen.

Robert Novotný, psáno pro Lidové noviny,
rubrika Ztraceno v překladu, 21. března 2009

---

foto Michael Stanovský

Překladatel Robert Novotný absolvoval filozofickou fakultu, obor dánština, švédština, němčina, a překládání se věnuje již od roku 1992. Z dánštiny přeložil dvě knihy povídek, několik románů a téměř 20 filmů. Nyní bude překládat monografii o významném dánském režisérovi Lars von Trierovi. V knize Petera Schepelerna, dánského filmového vědce, se i český čtenář bude moci seznámit s životem a dílem tohoto světově proslulého dánského filmaře.

Svoje sloupky Ztraceno v překladu publikuje v sobotní příloze Lidových novin.