Vikingský nebo vikinský, viking nebo Viking

Občas je i v našich novinách vidět nesprávně psaná přídavná jména od slova „viking“.

Přídavné jméno od „viking“ zni „vikinský“ (bez „g“, stejně jako hamburský přístav, bamberská aféra nebo helsinský výbor) – může se to zdát divné, ale je to tak. Před sufixem u adjektiv tvořených od toponym na -ng, -nk(y)… se totiž základové -g, -k odsouvá, tedy píšeme vikinský, helsinský apod. Ale pozor, u adjektiv tvořených od čínských a anglických toponym to neplatí; koncové -g je zde signálem zadopatrového, velárního -n, a proto v těchto případech se -g zachovává i u adjektiv: je tedy pekingský psík, nikoliv „pekinský“, podobně např. mekongský, hongkongský, readingský (od Reading).

Občas člověk narazí i na nejasnosti ohledně počátečního písmene slova „viking“. Má se tedy psát viking nebo Viking? Jsou vikingové vůbec národem?

První známky lidského osídlení Skandinávie pocházejí z konce doby ledové 10 000 let před n.l. Příchod prvních germánských obyvatel se však datuje výrazně později, až před před počátek našeho letopočtu. Původní starogermánské kmeny na severu usazené byly Gautové a Svioni, obecně se ale dnes nazývají Normané, chcete-li česky – Seveřané.

Slovo viking se objevuje až kolem devátého století.

Tehdy měla přelidněnost, kmenové neshody a touha po bohatství za následek expanzi místního obyvatelstva dále do Evropy, ale i do Ameriky a Asie. Obyvatele té doby dnes souhrnně označujeme jako vikingy. Označení pravděpodobně pochází ze složeniny „vik“ (v severských jazycích „zátoka“) a „ing“ (předložka „od“). Slovo viking tedy obecně označuje člověka severského původu a obyvatele z doby vikinské. Přísně vzato však slovo „vikingr“ označuje spíše povolání, mořského nájezdníka, dobyvatele či piráta. Oblíbenou chybou je považovat vikingy za národ. Není to pravda. Protože vikingové nebyli národem, nepíšeme je ani s velkým písmenem na začátku.

Ovšem třeba Normané (žijících převážně na území Norska a Dánska, plavili se přes moře na západ až do Kanady) či Varjagové (žili na území Švédska a jejich cesty vedly na východ přes Rusko až k Černému a Kaspickému moři) již označení národa považujeme, pod jménem viking si představujeme především povolání. Podobně jako křižáci, kteří také nebyli národ a proto je píšeme také s malým počátečním písmenem.

Ovšem – názory se liší. Podíváme-li se do Klimešova Slovníku cizích slov (SPN Praha 1981), zjistíme, že správně je obojí. Záleží, v jakém významu slovo použijeme.

V Severských listech však většinou (pokud si autor textu výrazně nepřeje odlišný pravopis) používáme hlavní význam – „bojovník ze severních germánských kmenů…“, tedy slovo „viking“ píšeme s malým „v“.

Ostatně tak to ctí i historici. Ti vám řeknou, že „viking“ byl sice obyvatel Skandinávie, ale na rozdíl od Normana nebyl žádným germánským kmenem. Ani s tím Normanem to prý není zcela jisté…

za jazykovou spolupráci děkujeme Saše Daňkové, Richardu Strabergerovi a Pavlu Vondřičkovi
Michael Stanovský, 5. března 1999

Proč se vikingům říká vikingové?

Dobový autoři kronik obyvatele Skandinávie nenazývali vikingy. Pokud se s tímto slovem v historických pramenech setkáme, tak nejspíš v podobě a-víking, což znamená „ti, kteří odešli z domova a dali přednost pirátskému způsobu života před farmařením“.

Slovo „viking“ vešlo ve známost a začalo se obecně používat k označení Seveřanů až v 19. století při nástupu severského národního obrození. V době vikinské se pro ně používala v různých zemích různé pojmenování. Říkalo se jim Normani (nejspíš Norové ve Franské říši), Dani (nejspíš Dánové v Anglii) nebo Ascomani (v Německu) – což znamenalo „jasanoví muži“, neboť vikinské lodě bývaly stavěny z jasanového dřeva. V Irsku byli vikingové označován jako Gall (cizinec) nebo Lochlannach (člověk ze severu).

Se slovem Lochlannach se pojilo adjektivum „bílý“ pro Nory a „černý“ pro Dány, což pravděpodobně souviselo s barvou vikinských štítů nebo drátěných košilí.

Švédští vikingové zase bývali v Byzanci a Arábii označováni slovem Rus (z ruotsi = veslaři). V Řecku se pak pro skandinávské bojovníky vžil název Væringjar a ve Španělsku Madjus (pohanští kouzelníci).

Ono popravdě řečeno není ani jisté proč se vikingům začalo říkat vikingové. Oblíbené vysvětlení je od slova vík (zátoka, záliv, fjord), ale zrovna tak mohlo jít o víg (boj, bitva).

Pokud by slovo „viking“ nebylo skandinávského původu, nabízí se možná souvislost se staroanglickým slovem wic (tábor), latinským vicus (tábor, město) – takže ti, kteří bydleli v táborech nebo městech.
Již docela spekulativní je, že slovo „viking“ pochází od vikja (vyhýbat se) nebo wikan (tuleň). Že by byl viking lovec tuleňů?

Jedna z hypotéz je, že maskulinum víkingr neoznačovalo výlučně Seveřana, ale všeobecně „bojovníka – mořeplavce, podnikajícího daleké výpravy z rodné země“. Naproti tomu femininum víking pak znamenalo „námořní pirátská výprava ke vzdáleným pobřežím“.

podle stránek OS Midgard, 24. srpna 2010