Na sever (Nord)

Norský film, 2009, 78 min.
Režie: Rune Denstad Langlo
Hrají: Anders Baasmo Christiansen, Kyre Hellum, Marte Aunemo, Celine Engebrigtsen
Scénář: Erlend Loe
Kamera: Philip Ogard

Tlouštík Jomar kdysi býval úspěšný atlet, pak se ale nervově zhroutil a uzavřel se před celým světem. Film, který sami tvůrci charakterizují jako „antidepresivní off-road movie“, s jemným humorem popisuje Jomarovu cestu za synem, jehož nikdy nepoznal.

Při dlouhém putování potkává podobně zmatené a osamělé jedince, jako je on sám: holčičku, která žije sama s babičkou uprostřed pustiny, mladého bagristu, jenž má hrůzu z gayů a také vlastní výborný recept na to, jak se zaručeně a lacino opít s pomocí menstruačního tamponu, či starého muže, pokorně čekajícího na důstojný odchod. Každé nové setkání dodává Jomarovi sílu jet dál a kromě cíle své cesty se také určitým způsobem přiblížit životní realitě, před níž dosud utíkal. Režisér Rune Denstad Langlo, vycházející hvězda skandinávské kinematografie, sází na sérii originálních vtipů v kombinaci s určitou melancholií a krásou zasněžené arktické krajiny, ale také na skvělý herecký výkon Anderse Baasma Christiansena v roli smolaře Jomara. (MFF Karlovy Vary)

---

Na severu se nežije snadno

Ze severských kinematografií známe asi nejméně norskou, ale i tady vznikají díla pozoruhodná, která vynalézavě nahlížejí do mysli lidí. Materiálně jim nic neschází, přesto je sužují záchvaty marnosti. Upadají do malomyslnosti, a zejména za dlouhých zimních nocí hledají úlevu ve zpíjení, neschopni udržet si partnerské vztahy ani nalézt smysluplné zaměstnání. Mezi takové jedince patří protagonista filmu Na sever.

Jomar (Anders Baasmo Christiansen) překoná odevzdanost a úzkostné stavy provázené zlhostejněním a netečností a vydá se na dalekou cestu na sever, aby tam navštívil svou někdejší ženu, a hlavně malého synka, jehož od rozvodu neviděl. Při putování, nejprve na sněžném skútru, později na lyžích, prochází zasněženými sceneriemi, aniž by – na rozdíl od publika – vnímal jejich krásu v předvečer blížícího se jara.

Hlavní hrdina se setkává s nejrůznějšími lidmi a vlastně se musí učit, jak vycházet s někdy podezíravými bližními, překonává i své samotářství, když zjišťuje, že člověk se někdy jen stěží obejde bez cizí pomoci. Režisér Rune Denstad Langlo se dotýká osamění, ať již dobrovolného, či vnuceného, vypráví o hledání ztracených citových vazeb, o překonávání depresí, kdy nepomáhá ani hospitalizace v nemocnici, ani léky.

Tvůrci – scénář napsal Erlend Loe a za kamerou stál Philip Ogard – se vědomě vzdávají jakéhokoli ozvláštňování. Prostý příběh vyprávějí uvolněně, vyhýbají se výrazové expresivitě i kouzlení s krajinomalbou. Zachycují lidské povahy jakoby v jejich nejzákladnější bázi, často mlčenlivě, dlouho nedůvěřivé. Setkávání s lidmi, stejně jako hrdina příběhu ztracenými v nedozírných pustinách norského severu, Jomara ovšem kultivuje, posouvá

k přesnějšímu chápání vytčeného cíle. Zprvu se na cesty vydává téměř proti své vůli, jako kdyby snad neměl nic lepšího na práci – až teprve během putování si začíná uvědomovat svůj díl odpovědnosti na promarněné minulosti.

Na sever je dílko navenek neokázalé. Nehledá hlubinné ponory do trpící lidské duše ani si nelibuje v groteskních situacích, ačkoli k oběma polohám má stejnou měrou nakročeno. Naopak zdůrazňuje všednost lidského osudu: člověk musí mít tolik sil, aby jeho nástrahy zdárně překonal, nesmí se jim poddávat. Režisér necítí potřebu za každou cenu vše vypovědět a objasnit, zachycuje spíše letmé, prchavé okamžiky, stává se náhodným pozorovatelem, jenž na divákově zvážení ponechává, co vše z volně plynoucích událostí vyčte, jak se nechá oslovit.

Jan Jaroš, filmový publicista, Týdeník Rozhlas, únor 2012